vseofantasy

2010-01-03T14:58:00.000-08:00

„Tak, elfe, teď se vypořádám s tebou."
Felix kolem sebe ucítil vlnu horka a bzučení ustalo. Otevřel oči a uviděl, jak se z něj sype zuhelnatělý prach. Sevření cha¬padla kolem jeho žeber bolestivě zesílilo, až se mu nedostávalo dechu. Zoufale svíral meč a snažil se s ním dostat k mase chapadla, ale držel ho ve špatném úhlu.
Slyšel Gotrekův válečný pokřik a zasvištění sekery. Vzduch zaplnila zlatá záře a větřík odvál únavný zápach netvora. Co se děje? uvažoval, zatímco záře sílila a tělem démona projely ohnivé čáry. Působila tu magie — to bylo očividné. Šel Max za nimi?
Než měl čas si to promyslet, chapadlo povolilo a Felix zjistil, že letí vzduchem. Mimoděk zavřel oči. Věděl, že jestli při téhle rychlosti dopadne z této výšky na zem nebo narazí do zdi, přinejlepším si poláme kosti, ale spíš skončí jako hro¬mada rosolu. Zaťal zuby a připravil se na bolest, kterou oče¬kával každým okamžikem.
Místo toho cítil, jak ho pohltil chlad. Otevřel oči a uviděl, že je na druhé straně zářící bariéry, zachycen mezi vířící barvy. Měl jen několik vteřin na to, aby to vstřebal, a pak cítil, jak ho táhne nějaké zrychlení. Jako by jeho rychlost, už tak dost značná, byla ještě několikrát znásobena.
Zoufale se rozhlédl, ale to, co viděl, nedávalo smysl. Zdálo se, že se řítí dýchatelnou atmosférou v nekonečné chodbě, jejíž stěny měnily s každým úderem srdce barvu. Procházely jí také podivné třpytivé koule, pulzující a proměnlivé, které se spojovaly jako kapky rtuti. Jakoby uvnitř každé z nich byla chvějící se vize. Neměl tušení, kde je nebo kam letí. Pocit
dezorientace, který cítil ve ztemnělých chodbách, se vrátil ještě desetinásobně horší.
Co hůř, byl sám a zachycen v nějaké obrovské magické pasti, z níž věděl, že nikdy neunikne.

Teclis pohlédl na trpaslíka a zvažoval možnost, že by mohl zemřít. Čím déle se na sekeru díval, tím víc narůstal respekt k její moci. Nebylo pochyb, že to byla stará runová zbraň nejvyššího řádu. Aura dávnověkosti, která ji obklopovala, byla čistá. Runy zářily jasně, silněji než všechny, které ve své době viděl, a nebylo jich málo.
Ten, kdo ji třímal, byl neméně strašlivý. Vypadal jako oby¬čejný trpaslík, i když velký a fyzicky silný, ale jeho aura vypo-vídala Teclisovu bystrému a citlivému magickému zraku jiný příběh. Trpaslík byl v mnoha ohledech změněn. Magie prou¬dící ze sekery prostoupila jeho bytost a změnila ho. Měnila jej doposud. Byl mnohem otužilejší a silnější, než měl který¬koli trpaslík právo být, a také mnohem imunnější vůči působení magie. V Teclisovi zápasil zájem s obavami. Před sebou měl bytost v procesu transformace způsobené vlivem magie starší než elfí civilizace. Teclis by dal královský poklad za to, aby tu zbraň mohl studovat, ale v této chvíli měl jiné starosti.
„Nemám s tebou žádný spor, trpaslíku," řekl.
„To můžu změnit," odpověděl trpaslík. Přiblížil se, sekeru výhrůžně zvednutou.
Teclis zvážil, jaké má možnosti. Vypotřeboval velkou část moci uložené v holi. Magické energie, které by si mohl přivolat tady na Stezkách, byly nakažené Chaosem, a proto by pravdě¬podobně kladly sekeře odpor. Nevsadil by žádné zlato, že za těchto okolností dokáže přemoci ochranné runy na ostří sekery. V Ulthuanu by to bylo jinak, ale tohle nebyl Ulthuan.
Přijatelnou možností nebylo ani tasit meč a trpaslíkovi se postavit. Byl dobrý šermíř, ale jeden pohled na trpaslíka mu napověděl, že ani magická čepel v rukou dobrého bojovníka by nemusela nutně stačit k vítězství.

„Zachránil jsem tobě i tvému společníkovi život," řekl a couvl k oblouku. Za jistých okolností mohla být rozvážnost lepší částí odvahy. Dosud však netoužil prostě utéct. Měl v so¬bě pýchu Aenarionova rodu. Navíc cítil, že tenhle trpaslík je pro něho důležitý, že toto setkání nebyla náhoda.
„To, co naznačuješ, se mi nelíbí," zavrčel trpaslík hlasem, jako když kámen škrábe o kámen.
Samozřejmě že ne, pomyslel si Teclis, když se podíval na zvláštní účes, tetování a trpaslíkovo všeobecně nevrlé chování, ty jsi trolobijce, přísahal jsi najít smrt v boji. Takže jsem ti neprokázal žádnou laskavost. Pořád si držel trpaslíka dál od těla. Přemýšlel, jaké má možnosti, a hledal vodítko, které by mu poskytlo nějakou výhodu. Napadla ho jediná věc.
„Pokud chceš zachránit svého společníka, musíš teď se mnou spolupracovat," řekl.

Felix začal vidět různé věci, když vletěl po hlavě mezi koule. Nejdřív byly téměř beztvaré, ale pak začínal vnímat obrazy, letmé pohledy na sebe i ostatní. Některé z nich byly očividně vzpomínky. Ostatní mu nic neříkaly. Možná to byly sny ně¬koho jiného, až na to, že se v nich poznával.
Viděl sebe jako mladíka v otcově domě, jak se hádá se starcem. Viděl sebe jako mladého studenta - radikála na uni¬verzitě v Altdorfu, jak pije, předvádí se a píše verše, které za moc nestojí, v putykách pochybné pověsti. Viděl svůj souboj s Wolfgangem Krassnerem a jeho mrtvolu, jíž dosud vytékala krvavá pěna ze rtů, u svých nohou. Viděl divokou noc, kdy se setkal s Gotrekem u Sekery a kladiva a přísahal, že jej bude doprovázet a napíše o jeho smrti. Viděl své osudné střetnutí s císařskou jízdou během nepokojů kvůli okenní dani.
Oči mu naplnily další obrazy, zatímco jeho ostatní smysly byly jaksi skutečnější a zároveň snovější. Co se tu dělo? Co to bylo za médium, v němž se pohyboval? Zdálo se, že ma¬gickou rychlostí reaguje na myšlenky a vzpomínky. Nechápal to. Nebyl čaroděj a ani jím nechtěl být. V nějakých knihách

2009-06-04T05:54:00.000-07:00

2008-11-26T07:29:00.000-08:00

Vrhl se vpřed. Držel se za trolobijcem a hlídal mu záda proti
Když trpaslíkovi zmizely ze zorného pole bzučící mouchy, nepotřeboval další povzbuzení a zaútočil. Vyrazil vpřed a za¬sekl mohutnou sekeru do slizovité kůže netvora. Jeho jekot se slil s pulzováním runového ostří. Mohutná chapadla se roz¬plétala, zatímco netvor se zmítal v agónii. Muž, kterého držel, proletěl chodbou, jako by ho vystřelili z katapultu.
Teclis vyvolal malou nepravou sylfu, aby ho zachytila a ztlumila jeho pád. Bylo to drobné vzdušné stvoření vytvořené jeho vůlí z magické energie, spíše prodloužení jeho já než skutečný elementál, ale v této podobě pro něho bylo snazší projevovat svou moc.
Muž letěl tak rychle, že Teclis to nestihl. Než nařídil sylfě, aby jednala, už proletěl obloukem a zmizel ve Stezkách Prasta¬rých.
Zdálo se, že si toho trpaslík sotva všiml. Jen se bleskově ohlédl. Jedno zdravé oko se mu zúžilo, když uviděl Teclise, a pak se vrátil ke zrůdě Chaosu. Nyní se už démon stahoval,
couval do temnoty a jeho červí děti se plazily za ním. Teclis věděl, že musí tuhle frašku rychle ukončit, pokud má využít šance, jež se tu nabízí. Vyslal za netvorem další vlnu magické moci, spálil červy a sežehl mu maso. Umírající netvor ječel.
Trpaslík plivl na doutnající zbytky a pak se otočil tváří k čaroději.

2008-10-09T00:39:00.000-07:00

jakékoliv hrozbě, která by ho snad obešla. Ne že by to bylo příliš pravděpodobné, vzhledem k tomu, jaká jatka trpas¬lík způsobil. Obrovský netvor se naklonil vpřed a opět natáhl chapadla. Hrozilo, že je dlouhé gumovité končetiny s přísav¬kami jako u chobotnice omotají. Sekl po nich. Vystříkla další podivná mléčná tekutina. Všiml si, že podlaha začíná být kluz¬ká, což mu znesnadňovalo pohyb. Navíc jim hrozilo, že je přemůže pouhý zápach, který jim zvedal žaludek.
Na Gotrekovi nebyla vidět únava. Kdykoli se blízko něj rozvinulo chapadlo, přeťal je v půli. Ale kousky neumíraly. Sotva dopadly na zem, začaly se plazit pryč jako had. Vy¬kazovaly život, když už ne inteligenci, nezávislou na svém původním majiteli. Felix viděl, jak se odseknutá chapadla začí¬nají hojit a znovu narůstat, jako končetiny bájného trola nebo hlavy démonické hydry.

Obrovské odulé tělo nestvůry začalo nasávat vzduch a na¬fukovat se jako balon. Felix měl pocit, že to je předehra k ně¬čemu nedobrému, ale nedokázal předpovědět, co se stane. Ten tvor byl příliš odlišný a okolnosti se naprosto vymykaly jeho dosavadním zkušenostem. Napadlo ho, jestli nebyli nějak vrže¬ni do pekla. V tomto okamžiku to vypadalo velmi pravděpo¬dobně.
Nestvůra vydechla závan páchnoucího bzučícího dechu ne¬podobající se ničemu, co Felix dosud zažil. Byla to černá bouře dunící v uších. Pak mu došlo, že to bzučení nemá nic spo¬lečného s tím dechem. Bylo to hnusné víření křídel milionů a milionů much. Ale nebyly to normální mouchy. Byli to velcí tvorové s tlustými třpytícími se rosolovitými těly a očima stejně inteligentníma a nepřátelskýma, jako měl netvor i červi. Možná byli součástí téže věci; možná sdíleli tutéž inteligenci.
To byla poslední vědomá myšlenka, než ho zachvátila hrů¬za. Miliony tlustých bzučících těl se po něm plazily, jemně a obscénně jej hladily křídly. Tvorové mu vylétali proti očím, hrozili mu zaplnit ústa i nos. Divoce tloukl kolem sebe, ale bylo to jako bojovat s mlhou. Stovky rozdrtil, možná i tisíce, jak se válel po zemi, ale přilétaly další a další. Dokázal si představit sám sebe pod silnou závějí těch lezoucích tvorů, kteří mu pokrývají každý kousíček těla. Cítil, jak se mu snaží vecpat mezi rty, jak mu šplhají do uší. Zápach zesílil a zdálo se, že bzučení křídel hovoří vlastním hlasem. Myslel si, že v tom podivném bzučení slyší slova Nurgle a chvála a nákaza, ale nedokázal říct, jestli to bylo skutečné nebo jen výplod jeho představivosti.
Když už si myslel, že to nemůže být horší, ucítil, jak se kolem něj omotal silný provazec svalů. Přísavky se mu zakous¬ly do těla. Něco ho zvedlo vzhůru, jako by nic nevážil. Nepo¬chyboval, že ho to nese k tlamě monstra, které bylo pánem všech těchto much.

OSM
Teclis se vynořil z oblouku a zjistil, že se dívá na bojiště. Dvě humanoidní bytosti byly pohlceny oblakem much v od¬porné bílé mlze, která smrděla hůř než orčí hnojiště. Jedna z obětí byl nepochybně trpaslík. Jeho obrys byl přes vrstvu much zřetelnější. V ruce držel sekeru, která mohla být jedině trpasličí runovou zbraní, a navíc velmi mocnou. Neseděly na ní žádné mouchy. Kde se dotkly kovu, zmizely a runy zazářily ještě jasněji.
Tak tohle byla ta věc, kterou cítil. Tohle byla ta věc, o níž si namlouval, že by mu mohla pomoci. Mohla to být jedině ta sekera. Byla tu ještě jedna magická zbraň, hruběji vyrobená a s menší mocí. Její nositel byl polapen v chapadlech nestvůry.
Teclis studoval grimoáry svých předků, žijících v době, kdy démoni kráčeli po zemi. Navíc měl větší zkušenosti s dé¬mony než kdokoli, kdo není vyznavačem Chaosu, a tak toho tvora dokázal identifikovat. Byl podobný bestii Nurgleho, jed¬né z menších bytostí, jež následují Pána chorob, ale vyrostl tak, že byl velký skoro jako drak a zmutoval téměř k nepo¬znání. Co víc, zdálo se, že úžasnou rychlostí plive menší by¬tosti. Teclis si uvědomil, že je pouze otázkou času, kdy se některá z nich dostane k oslepenému trpaslíkovi. Bylo by za¬jímavé pozorovat, co by se dělo pak, protože se domníval, že červi jsou jacísi přenašeči, kteří ve svém jedu předávají ná¬kazu Chaosu, pokud totéž nedělala už jejich krev. Ochránila by trpaslíka jeho mocná zbraň, kdyby k tomu došlo, nebo by obrátila svou moc proti němu jako proti každé jiné bytosti nakažené Chaosem?

Teclis zaváhal, protože ten experiment ho lákal. Dvě ma¬gické zbraně držené dvěma hrdiny. Tady byli dva spojenci, kteří by mohli být neocenitelní na nadcházející výpravě, kdyby se dali přesvědčit o jejím cíli. Možná právě tohle ho sem při¬vedlo. Ale nejdřív se musí vypořádat s démonem a jeho zplo¬zenci.
Teclis použil síly obsažené v holi, protože se raději spolehl na ně než na znečištěné, ale mocné energie proplouvající Stez¬kami Prastarých. Vyslovil zaklínadlo exorcismu a zapuzení. Provedení bylo jisté a vyrovnané, spleť vysoké magie mu tan¬čila z natažených rukou a rozplétala síť moci, která držela mouchy. Okamžitě je přeměnila na nemyslící hmyz. Dodal kouzlu malý zápalný komponent, který způsobil, že se mouchy vzňaly. Vytvořil další zaklínadlo na vyčištění vzduchu od dé¬monických výparů, a pak soustředil své úsilí na samotnou nestvůru. Vyslal k ní několikanásobný proud energie, který hořel a zabodával se jí do hlavy. Magický oheň jí pronikal tělem jako rozžhavené dráty žluklým tukem. Nestvůra zaječela a její hihňání okamžitě ustalo.

2008-10-07T00:08:00.000-07:00

Bylo tohle tajemství zmizení Prastarých? Odešli z našeho světa sem a vytvořili si své vlastní bublinové vesmíry, usazené v moři Chaosu? Bylo něco takového možné? Taková představa mohla znejistět mysl. Jakmile mu to došlo, procházel chodba¬mi tohoto podivného prostoru mnohé rychleji. Hned si všiml, že bubliny Chaosu cestují s ním jako kapky rtuti stékající do nálevky destilačního přístroje. Někdy se dvě srazily a sloučily, jindy se rozdělily a šly si svou vlastní cestou. Bylo to jako sledovat prvotní životní formy. Ustupoval před nimi, aby se k žádné z nich příliš nepřiblížil. Obával se, že by mohly být částečně vnímavé nebo by je k němu mohlo něco přitahovat, až by ho pohltily. Halucinace přestaly, jakmile si pomyslel, že přestanou.
Pozorně si prohlížel okolí. Všiml si, že padající koule víří mocné pulzy energie proudící nejdřív jedním směrem a pak druhým, jako chaluhy, které vleče příliv. Téměř okamžitě si uvědomil, že toky energie souvisí s nestabilitou v Ulthuanu i kdekoli jinde. Když je vystopuje ke zdroji, velmi pravděpo¬dobně najde i příčinu.
Byly tu i jiné bytosti, ale žádná z nich nebyla smrtelná. Některé byly cizí a nezajímaly se o něj. Jiné byly nepřátelské a sledovaly ho jako žraloci loď. Byli to démoni, kteří si nějak našli cestu do tohoto kolosálního labyrintu. Věděl, že mu je od těla drží jen ochranné amulety. Při prvním náznaku slabosti by ho dostali.
Najednou měl zvláštní tušení, pocit vyprahlé duchovíte bytosti, jako byly ty ve snu. Byl to jen výplod představivosti, nebo se k němu skutečně dostali uvěznění mágové? Nebo to byla nějaká důvtipná forma útoku tvorů, kteří ho následovali? Poručil si zpomalit. Jakmile se to stalo, všiml si oblouku, který zářil podivně známě. Co víc, všiml si stopy úžasně mocné magické rezonance vytvořené něčím, co samo o sobě nebylo chaotického původu. Ve skutečnosti to byla rezonance zbraně nebo nějakého jiného předmětu, který byl silně odolný vůči Chaosu, artefakt téměř božské moci. Byl to nějaký poklad dávno ztracený na Stezkách? Bylo to něco, co měl hledat?

Taková věc by mu mohla být při jeho putování velmi uži¬tečná. Silou vůle se prodral k oblouku. Během chvíle, která mu připadala jako pouhých několik úderů srdce, se vrhl vpřed a vynořil se tváří v tvář hrůze.
Jakmile po něm sáhla chapadla, vrhl se Felix k jedné straně. Sekl, zasáhl špičky několika z nich a dopadl na zem; ještě když se kutálel, viděl, jak se k němu pohybuje spousta tlustých bílých červů. Všiml si, že po stranách pijavčích tlam mají trsy očí podobných pavoučím. Jenže v těchto zářila inteligence a zloba, což bylo zvláštní. Byli dost velcí, přesto si nedokázal představit, co by mu provedli, kdyby se dostali dost blízko a mohli jej kousnout. A neměl v úmyslu nechat k tomu dojít.
Gotrek už byl uprostřed těch červů a sekal po nich sekerou. Rosolovitá, chvějící se těla nekladla žádný odpor. Pod úderem se rozprskla a vystříkla z nich mléčná kapalina páchnoucí jako zkažené zkyslé mléko. Nad hlavou se jim opět ozval pištivý smích toho démonického tvora. Felix zauvažoval, co démon ví a oni ne.

2008-08-11T03:44:00.000-07:00

Někdy byly scény trošku jiné. V některých se díval do knihy a viděl zde kouzla spletitého zla, jež ho vedou do temnoty. V některých bitvách nebojoval s Čemokněžným králem, ale sám se sebou. Byl oblečený v temné zbroji, která byla jen odrazem Malekithovy. V dalších se viděl, jak stojí nad svým umírajícím dvojčetem a směje se. Přestože cítil hrůzu, uvědo¬moval si, že tyto věci odrážejí něco z něho samého, nějakou možnost. Byly to jeho tajné sny a noční můry, nebo to bylo něco víc?
Dotkl se ochranného amuletu na hrudi a soustředil se na vypuzení těch obrazů ze svých myšlenek. Jak se mu vracela příčetnost, napadla ho fráze, výraz z Tasirionovy knihy: Stezky Prastarých nakazil Chaos, ale musíte se mít na pozoru před Pokřivenými stezkami.
Nyní věděl, co měl ten šílený mág na mysli. Tasirion prohla¬šoval, že Pokřivené stezky jsou tam, kde se dílo Prastarých protíná s bublinami čirého Chaosu. Ta věc je velmi tvárná. Reaguje na myšlenky, sny a někdy na prostou přítomnost vní¬mavé mysli. Uvědomoval si, že jimi propadl a tím je změnil.
Byla tu jakási okna do jiných světů, dočasné jevy, bubliny zvedající se v kypícím mimodimenzionálním moři Chaosu; místa, která existovala jen na dobu jednoho úderu srdce, možná na deset úderů, či snad na sto let nebo milénium. Věděl, že kdyby chtěl, mohl by k nim dovést sám sebe a vstoupit do nich.
Jaké by to bylo, pomyslel si, být zachycen v takové bublině, v miniaturním vesmíru vytvořeném ze svých nejhlouběji po¬hřbených přáni, která odrážejí mou vlastní tajnou historii? Mohl by vytvořit ráj? Mohl by vytvořit místo, kde by nebyl nemocný, kde by byl silný a dokonalý jako Tyrion, kde by se temnota v něm nikdy nemusela objevit na světle, kde by nikdy nemusel žárlit, závidět nebo cítit zatrpklost?

2008-08-07T06:03:00.000-07:00

„Alespoň jsou tu zase ta světla," řekl Felix a uvědomil si, že kňourá. Opět viděli. Stezka se stáčela vzhůru, nebo to možná bylo v podivném úhlu dolů; už to nedokázal určit. Věděl jen, že i když má pořád pocit, jako by šel po rovině, vidí zakřivení Stezky. To bylo nejvíce dezorientující. Koneckonců, možná teď chápal to, o čem mluvil Gotrek dřív - jak je matoucí, že už nedokáže vycítit hloubku. Vodítka, která mu poskytovaly oči, teď nesouhlasila s tím, co cítilo tělo. Vytvářelo to nezměr¬ný pocit zmatku.
„Je tu jiný zdroj světla," řekl Gotrek. Felix si uvědomil, že má pravdu. Stezka se tu rozdělovala na dvě, jedna vedla vzhů¬ru, druhá dolů. Obě končily zářícím obloukem asi po padesáti krocích. Ne, došlo mu, to nezářil jen oblouk, ale i to, co bylo uvnitř něj. Jako by byl naplněn nějakou substancí podobnou rtuti, jenže tahle zářila a pulzovala všemi barvami. Po povrchu přebíhaly chvějivé skvrny jako olej na vodě. Celkový dojem byl záhadný a určitě nadpřirozený.
Už když ho to napadlo, uslyšel za sebou ohromný plazivý zvuk. Z temných tunelů, jimiž prošli, se vleklo ven něco obrov¬ského. Předtuchy se nakonec splnily!
Ze tmy se vyplazila nestvůra s vypaseným tělem. Hlavu měla dračí, ale tam, kde by čekali tlamu, byla jen spousta zmítajících se chapadel, jaké má chobotnice. Felix si všiml,
že se mezi nimi otvírá pijavčí tlama velká jako poklop šachty. Pokud mohl říct, byla ještě odpornější než ta nestvůra, se kte¬rou se setkali předtím.
Příšerně páchla a vypadalo se, že jí zahnívá kůže. Při bliž¬ším zkoumání zjistil, že se jí pod ní hemží obrovští červi, kteří si občas prokousali cestu ven a plazili se pryč. Felixovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co to je - mláďata. Tu věc požírali za živa její potomci, i když se nezdálo, že by to nějak pokazilo její vlastní apetit. Na tom vzhledu a zápachu bylo něco, co mu připomnělo vyznavače Morového boha Nurgleho, které viděl při obléhání Praag. Bylo možné, že tento tvor byl nějakou infekční démonickou nestvůrou Pána nákazy? Předpokládal, že by na tom nezáleželo, kdyby ho ta potvora sežrala. Vtom jej napadlo, že by se mu mohlo stát něco horšího. Červi, kteří vylezli ven, se plazili k němu.
Co hůř, z místa někde nahoře, kde by ten tvor měl mít lebku, vyrazil ohavný pištivý smích. Když se podíval, uviděl, že jeden z výrůstků připomínal podezřele lidskou hlavu. Sotva si to uvědomil, uslyšel, jak ta stvůra mluví. „Kdysi jsem byl jako ty... a ty brzy budeš jako já... haha! Dary pána Nurgleho budou tvé a ty budeš jeho... haha!"
Felix kdysi viděl housenku zaživa požíranou larvou vosič¬ky, která jí byla nakladena do těla. Uvažoval, jestli by se mu stalo tohle, kdyby ho kousl ten nateklý, mlaskavý pytel hnusu. Obrnil se a připravil se k boji s červy, zatímco se jejich odpor¬ný rodič vztyčil nad ním. Zahalil ho jeho stín spolu s odpudi¬vým zápachem. Pak se netvor sklonil kupředu jako lavina masa a hnisu.
Už jsem bojoval s příšernými tvory, pomyslel si Felix, ale tenhle je určitě nejhorší.
Proudy magie smetly Teclise do nekonečné chodby s různo¬barevnými světly. Dotkl se různých věcí, proletěl tenoučkou sítí energie a vynořil se na druhé straně. Než se stihl zorien¬tovat, zhroutil se. Ovládly ho podivné halucinace. Procházel scénami, které si dobře pamatoval. Dětství, první knihy kouzel,
bitvy ničící Ulthuan, když na něj zaútočili Temní elfi, byl tenkrát ještě dítě. Úžasné střetnutí na Finuvalské pláni, kde bojoval s Čemokněžným králem a nakonec zvítězil. Obrazy se mihotaly kolem. Mezi nimi nastávaly okamžiky, kdy se řítil dlouhou mimodimenzionální chodbou.

2008-08-01T12:31:00.001-07:00

Poprvé byl Felix přinucen skutečně vzít v úvahu fakt, že by tu mohli zemřít. Nebylo tu nic k jídlu ani k pití, pokud se nevrátí zpátky k bestiím, nesní jejich mrtvoly a nevypijí jejich krev. Nedokázal si představit, že by trolobijce tohle udělal. Stejně byly asi jedovaté, navíc to bylo uskutečnitelné jen za předpokladu, že je ještě nesežrali jiní strašliví obyvatelé těchto nadpřirozených cest.
Vzpamatuj se, řekl si. Stačí chvilka a už uvažuješ o tom, že budeš jíst bestie a bohové vědí jaké jiné hrůzy. Ještě na to nedošlo. Už jsi byl v horší kaši. Už jsi byl v bitvách, obležení a výpravách ve zmrzlých horách. Bojoval jsi s draky, démony a všemožnými netvory. Ještě nejsi mrtvý. Navzdory tomu se Felix nedokázal zbavit myšlenky, že se nikdy necítil tak izolo¬vaný ani tak daleko od domova.
Teclis sledoval podivně zářící runy na římse. Stezka před ním končila dalším obloukem, kterým proplouvaly podivné různo¬barevné víry energie, jaké viděl už dřív. Vědomí, jak obrovské ovládnuté síly tu jsou obsaženy, mu nahánělo hrůzu. Na oka¬mžik se zastavil. Věděl, co musí udělat, ale nebyl na to tak zcela připraven.
Tohle byla Stezka, o níž psal Tasirion. Musel jí kdysi projít. Všechny tyhle podivné mimodimenzionální chodby, jimiž do¬sud prošel, byly pouze přípravou na tohle. Byly to prostě jen přístupy ke skutečným Stezkám Prastarých. Nyní jejich struk¬turu cítil. Byly jako tunely prokopané povrchem reality. To, co se tyčilo před ním, bylo spíše jako vstup do podzemní řeky.
Cesta byla zřetelná. Proč váhá? Odpověď už znal. Od dob Prastarých se mnoho věcí pokazilo. To bylo očividné. Jejich práce byla mocná, ale pronikly do ní síly Chaosu a poničily ji. Kdo dokáže říct, jestli budou fungovat tak, jak mají, nebo snad tak, jak fungovaly, když jimi procházel Tasirion před takovou spoustou let?
Měl na výběr jenom dvě možnosti. Mohl se otočit a vrátit se tam, odkud přišel, a snažit se najít jiný způsob, jak odvrátit
záhubu od Ulthuanu. Pokud je to vůbec možné v tak omeze¬ném čase, který má k dispozici. Nebo mohl jít dál a důvěřovat svým znalostem a magii, jako jim důvěřoval vždycky. Bezděč¬ně se pousmál. Mnozí o něm říkali, že je arogantní, a předpo¬kládal, že už je příliš pozdě dokazovat, že se mýlili.
Postoupil vpřed a dotkl se povrchu zářící substance. Cítil, že je chladná, tekutá, proudí mu kolem prstů a pohlcuje je. Zhluboka se nadechl a šel dál. Během úderu srdce ho to zavlek¬lo dál do zuřících proudů. Rychle zahlédl obrovskou chodbu, v níž se převalovaly tisíce a tisíce mnohobarevných třpytivých koulí, které fičely kolem jako asteroidy vesmírem. Vycítil tem¬nou nepřátelskou bytost a připravil se na setkání s ní.

2008-07-30T01:57:00.001-07:00

Gotrek na něj vrhl prázdný nerozluštitelný pohled. Felix měl pocit, že se možná baví. Na sarkasmu bylo něco, co kore¬spondovalo s trpasličím smyslem pro humor. Felix občas trolo¬bijce podezříval, že nějaký má. „Takže k věci. Jak se dostane¬me zpátky?"
„Nemyslím si, že můžeme, človíčku. Myslím, že cesta za námi je zavřená."
Felix měl nepříjemný pocit, že ví, co Gotrek řekne dál. Nebyl zklamán. „Můžeme jít jenom dál a doufat, že najdeme cestu ven nebo smrt."
Felix se unaveně vlekl za trpaslíkem a na každém druhém kroku vykašlával tu černou odpornost.
„Co myslíš, že ty potvory žerou, když se nedostanou k bes¬tiím?" zeptal se Felix. Ta otázka mu stále vrtala v mysli. Za¬čínal mít hrozný hlad. Už to bylo dávno, co naposled jedli, a zásoby měli ve vacích, které nechali v jeskyni. Když o tom tak přemýšlel, měl tam i láhev s vodou. Jakmile mu to došlo, vyschlo mu v ústech.
„Lidi jsou hrozně zvědaví," zabručel Gotrek. Felix by rád věděl, jestli to nebyl vtip.
„Možná procházejí těmi kamennými oblouky." „Možná. Nevím, človíčku, nejsem čaroděj." „Když už mluvíme o čarodějích, kam myslíš, že šel náš černě oděný přítelíček?"
„Co nejdál ode mne, pokud má kapku rozumu. Nebo ho třeba sežrala nějaká nestvůra."
„Nějak se mi nechce věřit, že bychom měli takové štěstí."
Kelmain se vynořil ze Stezek Prastarých a vešel do místnosti v chrámu. Byl vděčný, že se vyhnul trolobijcově sekeře. Byl ještě vděčnější, že už je venku, protože ať byla moc ochran¬ných amuletů, které ho mistři naučili vyrábět, jakákoli, pořád měl pocit, že tam hrozí strašné nebezpečí. Nikdy jste si nemoh¬li být jistí, kdy se nějaké stařičké ochranné zařízení probere
k životu nebo vyskočí nějaký mizerný démon Pokřivených stezek, který si nevšimne ochranných run na talismanu a bude se vám snažit sežrat duši.
Těšilo ho, že jeho akolyta má ve tváři obavy, jež sám tak dobře skrýval. Mladý Tzeshi byl bledší než obvykle, navzdory tomu, že měl za zády alespoň stovku bestií a válečníky Chaosu. Když Kelmaina uviděl, uklonil se a načrtl do vzduchu gesto nejhlubšího respektu. Kelmain na něj kývl a naznačil mu, že má pokračovat. Zatímco odcházel, slyšel mladého mága recito¬vat zaklínadlo, jež rozšíří ochranná kouzla, která ho obklopo¬vala, i na všechny ostatní následovníky.
Nebyl důvod, proč by to neměl udělat. Jejich pokusy byly dosud úspěšné a výzvědné skupinky pokryly polovinu země¬koule. Pokud vše půjde podle plánu, brzy se armády Chaosu budou moci rychle přesouvat z pustin Chaosu na jakékoli místo na povrchu planety, vyhnou se hranicím a opevněním a vnoří se hlouběji na území nepřátel.
Kráčel prastarou strašidelnou chodbou promluvit si s brat¬rem, již s vizí slávy.
Felix se otřásl. Šli už celé hodiny a cesta byla čím dál zvlášt¬nější. Kameny vypadaly, jako by se roztavily a slily, což spo¬joval s ničivým vlivem Chaosu. Občas se mu zdálo, jako by ze stěn pošilhávaly obličeje nebo jako by byla v kameni pola¬pena ztuhlá těla. Někdy měl pocit, že se velmi pomalu pohy¬bují, kdykoli od nich odvrátil zrak. Podivné drahokamy ve stropě občas mizely i se světlem, jež vydávaly. Když se to stalo, musel jít dál s vírou v trpaslíkovy bystré smysly vypěs¬tované v tunelech a sledovat planoucí runy na sekeře. Zářily celou dobu, a to nebylo dobré znamení. V minulosti to vždy předpovídalo přítomnost zlé magie nebo odporných netvorů. Pohybovat se v příšeří mu klidu nepřidalo. Měl pocit, že tu může čekat cokoli. Někdy si ve tmě představoval nějaké divné beztvaré věci, které jsou hned za ním. Dokázal si vybavit silné čelisti, otvírající se, aby po něm chňaply. I když věděl,
že je to zbytečné, často se otáčel a díval se za sebe. Musel potlačovat nutkání tasit meč a mávat jím kolem sebe. Říkal si, že kdyby tu něco bylo, trolobijce by to věděl a něco by s tím udělal. V tom cítil jakési chladné uspokojení.
„Tyhle tunely nevedou pod zemí," řekl Gotrek. Znělo to téměř zamyšleně.
„Co tím chceš říct?"
„Trpaslíci dokážou vycítit hloubku. Jedině mrzák by nevě¬děl, jak hluboko pod horami se nachází. Celý život jsem tohle věděl a nikdy jsem o tom nemusel přemýšlet. Teď je to pryč. Skoro jako bych přišel o zrak."
Felix si nedokázal představit, že by to mohlo být tak zlé, ale uvědomil si, že on to nemůže vědět. Jak bych se cítil, kdybych najednou ztratil pojem o tom, co je dole a co nahoře? uvažoval. Pak mu došlo, že mu to prostě nejde do hlavy.
„To bych opravdu rád věděl, kam ten mág šel," řekl. Ne že by se chtěl střetnout s čarodějem Chaosu. Prostě uvažoval, jak se dostal pryč. Pravděpodobně z tohoto divného místa musí existovat cesta ven i dovnitř a on ji musí znát. Kdyby ho našli, možná by ho dokázali přesvědčit, aby je odsud dostal. Pochyboval, že by i ten nejzkaženější z mágů dokázal za těchto okolností vydržet trolobijcovy přesvědčovací metody. Když o tom tak uvažoval, pokud by to bylo třeba, klidně by Gotre¬kovi pomohl.
„Nepochybně utíká tak rychle, jak jen dokáže, človíčku. Ještě nikdy jsem se nesetkal s čarodějem, který by se postavil chladné oceli, pokud má jinou možnost."
Felix o tom uvažoval. Dokázal si vzpomenout na několik mágů, kteří před nimi neutíkali. Nicméně teď nebyla vhodná chvíle, aby to trolobijci připomínal. „Může být naší jedinou cestou odsud."
„Nemusíme se spoléhat na stoupence Chaosu."
„Možná že ano, jinak naše hrdinská smrt bude mít podobu smrti hladem."
Gotrek zabručel. Nezdálo se, že by to na něj udělalo dojem. „Jestli to tak má být..."

2008-07-17T20:44:00.000-07:00

SEDM
„No, človíčku, jsme naživu," řekl Gotrek. Neznělo to spoko¬jeně ani nespokojeně. Jeho obličej byl naprosto bez výrazu.
Felix se vyhrabal na nohy. Cítil lehkou závrať a obtížně se mu dýchalo. Zakašlal a všiml si, že hleny, které vyplivl, jsou černé. To určitě neznamená nic dobrého, pomyslel si.
„Co se stalo?"
„Oslepil jsi tu nestvůru a ta vyplivla ten nechutný mrak. Pak utekla." Felix sevřel rukou prázdnou pochvu. Jediná zbraň, kterou teď měl, byl nůž. Gotrek si uvědomil, nač myslí, a kývl palcem k podlaze. Felix uviděl svůj lesklý meč.
„Musel vypadnout, když sebou ta obluda zmítala," řekl a šel jej sebrat. Čepel zohyzdily stopy jakési rosolovité látky. Otřel je pruhem uříznutým z pláště a potom vrátil zbraň do pochvy. Opět si pozorně prohlédl okolí.
„Kde jsme?" zeptal se. Trolobijce zavrtěl hlavou.
„Nemám tušení, človíčku. Tyhle chodby nejsou trpasličí práce a smrdí magií."
„Chodby?" zeptal se Felix. Přemýšlel nahlas. Samozřejmě to byly podzemní chodby, jenže z nich měl úplně jiný pocit než z chodeb, které kdy viděl. Spíš jako by byl polapen v ně¬jaké obrovské nepřátelské stavbě, labyrintu nebo bludišti. A bludiště z legend byla vždy plná nestvůr.
„Jo, chodby, človíčku, i když úplně jiné, než jaké kdy trpaslíci vykopali. Pořád je z nich cítit práce s runami. Je sem usměrněna magie, o tom není pochyb."
„Neříkej," pronesl Felix ironicky. „To bych mě nikdy ne¬napadlo, po tom, jak jsme prošli tím obloukem a zmizeli."

2008-07-08T04:35:00.000-07:00

Alchymista v Teclisovi byl fascinován. Jed nebo nebo žíravina? uvažoval. Ať už to bylo cokoli, zřejmě to způsobovalo strašnou agónii. Teclis necítil vůči bestiím žádný soucit. Byla to ha¬nebná stvoření žijící jen pro vraždění, mučení a násilnosti. Ať už se jim teď dělo cokoli, nepochybně si to zasloužily.
Obrovská hlava se zhoupla dolů a nestvůra se začala krmit. Teclis od toho odtrhl pohled a pokračoval dál po Stezkách Prastarých. Potřeboval jít po stezce ke zdroji rušení. Vpředu nahoře končila chodba římsou. Tudy musely přijít bestie i ne¬stvůra. Kromě zářícího oblouku tu nebylo nic. Vycítil, že skutečné nebezpečí začíná za ním.

2008-06-23T00:53:00.000-07:00

problém, ale znal zaklínadla, která by ho proti tomu chránila. Neměl obavy z jakýchkoli kouzel, které by válečník Chaosu mohl ovládat. Naprosto důvěřoval ve své schopnosti vypořádat se s takovými věcmi. Už si dávno zvykl, že na světě je jen málo mágů, kterých se musí bát.
Když se dostal na bezpečné místo, zvážil své možnosti útoku. S takovou tlupou bestií by si dokázalo poradit mnoho nejrůznějších kouzel. Mohl je postříkat žhavou plazmou nebo je vyhodit do vzduchu ohnivými koulemi. Mohl na ně vyslat déšť magických střel. Mohl je obklopit mlhou a iluzemi, takže by se pobily navzájem. Kdyby došlo na nejhorší, mohl by je prostě rozložit na atomy, i když to by vyžadovalo víc magie, než si mohl dovolit vydat.
Tyto úvahy ho tak zaměstnaly, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že ty bestie nemíří k němu, ale před něčím utíkají. Úžasné, pomyslel si. To ovšem poněkud mění situaci. Když ten trpký okamžik přešel, usmál se. Ber to jako lekci, řekl si. Celý svět se netočí kolem tebe.
Šel ještě výš a zahalil se do ohnivzdorných kouzel. Zakřivil kolem sebe světlo, aby se stal neviditelným. Během deseti úderů srdce byl rád, že to udělal. To, co pronásledovalo bestie, bylo příšerné - gigantická obluda, jakýsi kříženec slimáka a draka. Obrovské pancéřované tělo hladce klouzalo po cestě a zanechávalo za sebou cestičku bublajícího žíravého slizu. Tvor byl dlouhý jako loď a jeho protáhlý hadí krk se zvedal téměř k místu, kde se Teclis právě nacházel.
Bylo na něm něco, jakási aura hrozby a moci, z níž se zachvěla i duše odvážného elfího čaroděje. Nevyčítal bestiím a jejich vůdci, že před ním prchají. Zatímco vše sledoval, tvor otevřel tlamu. Teclis viděl velké draky Ulthuanu a myslel si, že ví, co přijde. Opět byl překvapen. Místo obrovského pla¬mene směrem k bestiím vystříkl proud odporného hnisavého slizu. Kde se jich dotkl, rychle ztuhl, takže je znehybnil a za¬držel na místě. Zdálo se, že má podobné vlastnosti jako pa¬voučí síť nebo motýlí kukla, a ještě jednu navíc. Kdykoli se bestií dotkl, ječely jako zavržené duše.

2008-06-19T02:53:00.000-07:00

Okamžitě si plně uvědomil strašlivé důsledky toho, čeho byl svědkem. Stovka bestií nebyla pro království elfů hrozbou, ale mohli by to být jen první z mnoha. Těmito Stezkami se mohou pohybovat celé armády a napadnout království dřív, než bude možné shromáždit vojsko, které se jim dokáže po¬stavit. Vláda elfů nad moři kolem Ulthuanu by za těchto okol¬ností neznamenala nic, vlastně by byla spíš přítěží. Všichni bojovníci, kteří jsou nyní na lodích, by chyběli v konečném střetu s útočící armádou na souši. A pokud ty bestie sdílely tajemství s Temnými z Naggarothu...
Říkal si, že dělá předčasné závěry. Neměl tušení, jestli jsou vyznavači Chaosu jen předvojem postupující armády nebo nešťastnými blázny, kteří nějak zabloudili do této zvláštní říše. Pokud skutečně měli klíč ke vstupu na Stezky Prastarých, kdy se jim zlíbí, pak se možná v zemi Černokněžného krále žádná brána neotevřela.
Přesto se Teclisovi nevrátil klid. Tasirionova kniha nazna¬čovala, že existuje velmi rozsáhlá síť bran a Prastaří jistě byli schopni vybudovat takový systém tunelů, který by propojil celý svět.
Hrozba, které byla jeho země vystavena, se ještě zdvoj¬násobila. Nejen že tyto stařičké chodby ohrožovaly stabilitu kontinentu pouhou svou existencí, byly i invazní cestou pro smrtelné nepřátele všech příčetných lidí, pro vyznavače Chao¬su. Teclis si uvědomil, že musí vystopovat tuto hrozbu ke zdroji a vypořádat se s ní.
Rychle uvážil možnost vrátit se a varovat svůj lid před tím, co se k nim blíží, ale bylo mu jasné, že na to není čas. Každý promeškaný okamžik by se mohl stát kritickým, pokud se brány nevrátí k nečinnosti. O úder srdce později už nebylo rozhodnutí na něm. Válečník Chaosu vzhlédl, jako by něco cítil, a pokynul bestiím, aby šly dál.
Příliš pozdě si Teclis uvědomil, že to není pouhý bojovník Chaosu, ale tvor obdarovaný čarodějnou mocí Toho, kdo mění cesty. Vycítil jeho kouzlo a nyní mu byli na stopě nemilosrdní protivníci. Elfí čaroděj zauvažoval, jestli nemá zůstat stát a bo¬jovat, ale uvědomil si, že si to nemůže dovolit. Potřeboval si šetřit moc na to, co bylo jeho úkolem, a ne ji promarnit v ná¬hodných konfliktech s protivníky, s nimiž se setká v tomto obrovském mimodimenzionálním bludišti.
Upředl kouzlo levitace. Když ho prováděl, cítil, že se proti jeho magii zvedá takřka hmatatelný odpor. Nečisté síly Chaosu se tu křížily s jeho čistou elfí magií. Když kouzlo sesílal, viděl, jak se bestie přibližují. Nebál se... ještě ne. V minulosti už stál proti větší přesile. Kouzlo začalo působit, a tak se vznesl vzhůru. Strop tu byl asi desetkrát výš, než je výška člověka, a každým okamžikem se k němu víc blížil. Pokud by se bes¬tie rozhodly po něm něco házet, mohl by tu vzniknout jistý

2008-06-15T01:27:00.001-07:00

Uvažoval, jestli Prastaří chodili po Stezkách tudy. Jisté texty naznačovaly něco jiného. Tvrdily, že Prastaří jezdili v ohni¬vých vozících, které cestovaly po Stezkách velkou rychlostí, takže dokázali přejet mezi kontinenty ne za dny, ale hodiny. To by bylo něco! Pak si vybavil jiné teorie, které četl.
Některé uváděly, že skaveni vybudovali pod kontinenty rozsáhlý systém tunelů. Ve své době viděl některé jejich práce, takže znal děsivou velikost skaveních chodeb, přesto se mu sítě tunelů pokrývající tisíce mil zdály nepravděpodobné. Je možně, že skaveni nějak získali přístup do této prastaré sítě a použili ji pro vlastní odporné cíle? To je dost pravděpo¬dobné, pomyslel si, když zachytil v chřípí nezaměnitelné zne¬čištění vzduchu chaotitem. Nebylo nic, co by tahle ničemná stvoření neudělala pro získání této děsivé substance. Pokud by bylo možné ji tu nalézt, nepochybně by ji vyčenichala.
Nebyl tu jenom chaotit. Cítil tytéž bytosti jako dřív, ale nyní dvojnásobně. Ohlédl se přes rameno. Nebyl nervózní, ještě ne. Znal své možnosti. Na tomto i příštím světě bylo málo věcí, které by ho dokázaly vystrašit. Ale i tak cítil, že by měl být opatrný. Prošel si všechna smrtící zaklínadla, která znal, a byl připraven je okamžitě použít.
Ať už to bylo cokoli, přibližovalo se to. V dálce spatřil světlo planoucích run a viděl, jak se tam něco pohybuje. Seslal kouzlo vnímání. Jeho vidění vyrazilo kupředu. Ke svému pře¬kvapení uviděl, že jsou to bestie vedené válečníkem Chaosu v černé zbroji. Po Stezkách Prastarých se jich pohybovala alespoň stovka. Mířili k bráně, která vedla na Ulthuan.

2008-06-09T23:14:00.000-07:00

Jakmile ho to napadlo, uvědomil si, že není sám. Cítil jiné bytosti - velké, mocné a velmi pravděpodobně démonické. Ještě ho neucítily, ale věděl, že je to jen otázka času. Zahalil se nejsilnějšími kouzly utajení a šel dál.
Chodba byla zvláštní. Když jí procházel, zdálo se, že je stále vyšší a širší, jako by čas a prostor byly pokřiveny. Uvědo¬mil si, že je to možná tak, protože to byl jediný způsob, který ho napadal, jak nechat proběhnout cestu trvající několik měsí¬ců během několika dnů. Nebo si s ním snad zahrávají smysly i mysl? Něco takového bylo možné jen tehdy, pokud bylo po¬užito opravdu velké množství magické energie.
V Tasirionově knize byly náznaky, že tyto cesty probíhají samotnou démonickou říší Chaosu, i když ji drží v určitých mezích, aby to bylo zvladatelné. To bylo nezbytné, protože surový Chaos byl zhoubný. Byl schopen pokřivit tělo i ducha toho, kdo se s ním setkal. Někteří prohlašovali, že je samou esencí magie, proměnlivou, silnou a destruktivní. To nebylo uklidňující pomyšlení pro toho, kdo si zvolil magii jako po¬volání.
Elfové samozřejmě vzdorovali škodlivé moci Chaosu lépe než jiné formy života. Prý byli takto stvořeni. Ale i tak - odol¬nější neznamenalo imunní. Teclis často přemýšlel o tom, že moc Temných bohů má na elfy větší vliv, než jsou si ochotni připustit. Občas uvažoval, že temní elfové jsou produktem vlivu Chaosu na ducha elfů během nesčetných milénií. Byla to jedna z věcí, které nebylo možné nikdy dokázat, ale zdálo se to až příliš pravděpodobné.
Jak šel, všiml si, že stěny jsou stále vyšší a tenčí. Místy to vypadalo, že jsou opotřebované a prosvítá jimi v bizarních vzorech světlo. Zdálo se, že čím jde touto cestou dál, tím je narušenější. Nyní byl vděčný, že má na sobě ty nejmocnější ochranné amulety. Přál by si jen, aby byly ještě mocnější. Cítil, že je blízko portálu, který hledal.

2008-06-08T00:06:00.000-07:00

Všude kolem sebe cítil proudění magických energií, které pulzovaly v prastaré síti. Pronikaly kamenem i runami. Vyba¬vovalo se mu několik dochovaných popisů tohoto místa, jež sepsal Tasirion a jiní mágové, kteří se je odvážili studovat. Většina prohlašovala, že je mrtvé; ostatní říkali, že je nečinné se slaboučkým tokem moci. Museli se zmýlit. Tohle místo mocí překypovalo.
Jsou to předchůdci trpasličích run, nebo představují něja¬kou paralelní vývojovou větev? uvažoval. Možná spolu nemají nic společného. Nedokázal to určit. Čaroděj v něm byl fasci¬nován a přál si, aby měl čas tyto věci studovat a udělat si náčrtky pro své kolegy-mágy, ale musel brát ohled na důle¬žitější věci a pokračovat v cestě tímto obrovským magickým bludištěm.
Uvědomil si, že se nachází někde na půl cesty, na místě za světem, který znal, a blízko říše Chaosu, i když ne ještě v ní. Měl pocit, jako by stál na okraji obrovské šachty svažující se dolů do téměř nekonečných hlubin. Někde nad ním byl jiný, větší a výkonnější portál.

2008-05-22T02:56:00.001-07:00

Lehkonohý, nastražené uši natažené kupředu, beze známky hrozby nebo zloby, Kazan postupoval. Byl to vražedný postup severského psa zkušeného v boji, zběhlého v umění usmrcovat. Člověk z civilizace by byl řekl, že se pes k rysovi blíží s přátelskými úmysly. Ale rys rozuměl. Byl to starý nesmiřitelný svár mnoha pokolení - nyní ještě zostřený Kazanovou nesmazatelnou vzpomínkou na onu noc na temeni Sluneční skály. Pud říkal rosomákovi, k čemu se schyluje; přikrčil se na-plocho k zemi. Dikobrazi, kteří hubovali jako malé dětičky na přítomnost nepřátel a houstnoucí mračna dýmu, naježili ostny ještě víc.
Rys ležel na břiše jako kočka a zadní nohy se mu škubaly, jak se chystal ke skoku. Kazanovy tlapy jako by se ani země nedotýkaly, tak lehce kolem něho kroužil. Rys se pomalu otáčel s tím, jak ho Kazan obíhal, a vtom se
náhle vymrštil a jako kulaté vrčící klubko přeletěl oněch osm stop prostoru, které je dělily.
Kazan neuskočil stranou. Ani v nejmenším se nesnažil uhnout útoku, nýbrž čelil mu přímo s plnou šíří svých mocných plecí, jako se saňový pes utkává se saňovým psem. Byl o deset liber těžší než rys a velká mrštná kočka se svými dvaceti nožovými drápy se na okamžik svalila na bok. Kazan jako blesk toho okamžiku využil a chňapl kočce po šíji.
V témž okamžiku s divým zavrčením přiskočila slepá Šedka, vedrala se Kazanovi pod břicho a zaryla tesáky rysovi do jedné zadní nohy. Kost zapraštěla. Rys před tou dvojnásobnou převahou odskočil dozadu a strhl Kazana i Šedku s sebou. Dopadl hřbetem na jednoho z dikobrazů a stovka ostnů mu zajela do těla. Další skok, a byl volný - a prchal přímo proti dýmu.
Kazan ho nepronásledoval. Šedka se postavila vedle něho a lízala mu krk, kde mu hnědavou srst rudě barvila čerstvá krev. Rosomák ležel jako mrtvý a vzteklýma černýma očkama je pozoroval. Dikobrazi nepřestávali breptat, jako kdyby žadonili o milost. A tu se nízko nad písčitou výspou převalil hustý, černý, dusivý příkrov dýmu a spolu s ním vanul vzduch, který sálal jako výheň.
Na nejzazším konci písčiny se Kazan a Šedka stočili do klubíčka a strčili si hlavu pod slabinu. Oheň zuřil již velmi blízko. Řev požáru se podobal hukotu obrovského vodopádu, chvílemi přehlušeného ještě hlasitějším praskotem padajících stromů. Vzduch byl plný popela a žhavých jisker a dvakrát vytáhl Kazan hlavu a chňapl po hořícím oharku, který na něho dopadl a pálil ho jako žhavé železo. Blízko podél kraje vody rostlo husté zelené křoví, a když oheň dospěl až k němu, hořelo pomaleji a žár poněkud polevil. Ale přesto trvalo dlouhou dobu, než Kazan a Šedka mohli vytáhnout hlavu a dýchat trochu volněji. Tu poznali, že písčitá výspa, vybíhající do řeky, je zachránila. Celý svět v tom trojúhelníku mezi oběma řekami zčernal a země pálila pod nohama.

2008-05-22T02:48:00.000-07:00

Změna byla okamžitá. V jednom okamžiku stál pod klen¬bou v Ulthuanu a v příštím byl někde jinde. Nejvíc to připo¬mínalo obrovskou chodbu vytesanou v kameni, kde jsou na každém bloku vyryté runy nelidského pradávného vzoru. Bliž¬ší zkoumání odhalilo, že kámen je místy rozleptaný, zlověstně
poskvrněný a zmutovaný. Okamžitě věděl, že na těchto Stez¬kách byl uvolněn Chaos. Nahoře ve stropě zářily zasazené drahokamy podivným nazelenalým přísvitem.
Ohlédl se přes rameno. Cesta za ním byla dosud otevřená. Prošel zpět pod klenbu, jen aby se ujistil, že je to možné. Zvažoval, jestli se má vrátit na povrch pro gryfa, ale věděl, že když se bude snažit donutit zvíře, aby jej následovalo do to¬hoto rozlehlého labyrintu, dovede to gryfa na pokraj šílenství a možná i dál. Sejmul z něho kouzlo a vštípil mu nutkání vrátit se do Lothernu.
Uvažoval, co teď. Nechat vchod otevřený nebyl dobrý ná¬pad. Mohl by sem vejít někdo nevinný, nebo - což by bylo horší - něco by se mohlo vynořit v Ulthuanu. Pokrčil rameny, opět vstoupil do portálu a pronesl zavírací zaklínadlo. Brána se zabouchla rychlostí dopadu katovy sekery. Klenba zmizela a byla nahrazena dlouhou kamennou chodbou. Nyní to bylo na něm.

2008-05-19T04:13:00.000-07:00

Teclis měl pocit, že nyní nalezl klíč k otevření cest. Na oka¬mžik se zastavil, aby si zkontroloval, že všechny ochrany jsou na místě a že všechna mnohonásobná ochranná kouzla a amu¬lety, které má na sobě, jsou aktivní. Zamumlal otevírací za¬klínadlo, pak do sebe nabral moc a vyslal její výhonky, aby se dotkly kouzel Prastarých. Velice jemně, jako mistr zloděj vsunující šperhák do zámku, přivedl svou magii do kontaktu s jejich. Chvíli se nic nedělo. Zamumlal kletbu, pak nejdřív slabě, ale se stále narůstající silou cítil chvění uvnitř mystické struktury kouzel. Světlo ozařující oblouk tančilo z kamene na kámen. Vířilo způsobem podobným polární záři, kterou viděl na dalekém severu.
Cesta byla otevřená. Mohl svobodně vstoupit na Stezky Prastarých. V dáli cítil slabounké chvění, jak magická energie proudila systémem. Nezdálo se, že by něco bylo špatně. Ne¬spustil žádné pasti - alespoň ne takové, kterých by si všiml. Bylo ale zřejmé, že ti, kdo toto místo postavili, byli schopni vytvořit nástrahy, o jakých se mu ani nesnilo. Váhal, jestli má pokračovat. To bylo k ničemu. Mohl by tu zůstat až do soudné¬ho dne a uvažovat o takových věcech. Nech se vést instinktem, rozhodl a prošel obloukem.

2008-05-15T07:51:00.000-07:00

že se Gotrek převalil po podlaze a rychle se také vrhl na zem, aby ho to nerozpláclo jako štěnici.
Obrovský netvor se začal stahovat, ale dosud švihal do vzduchu. O několik vteřin později mu z otvorů kolem zobáku unikl odporný oblak černého inkoustovitého plynu. Felix měl tak tak čas zadržet dech, než je oblak zahalil a zastřel jim vidění.
Felix cítil, že ho pálí kůže a z očí mu tečou slzy. Nos měl plný mnohem horšího zápachu než z toho obrovského váleč¬níka Chaosu. Nepochyboval, že ten plyn je stejně jedovatý jako některé ohavné zbraně skavenů. Zoufale se vrhl vpřed s nadějí, že se dostane pryč dřív, než mu vypoví plíce a pře¬mohou ho výpary.
Přitom postřehl, jak se z mlhy vynořuje rozmazaný obrys něčeho mohutného a hadovitého. Měl jen okamžik na to, aby poznal jedno z démonových chapadel, než mu dopadlo na hlavu. Síla nárazu velkého pletence svalů jej rozplácla. Ne¬dobrovolně otevřel ústa a nadechl se odporného znečištěného vzduchu.
Zatraceně, pomyslel si, když cítil, jak ho začíná pálit hrud¬ník a vlna černi jej smetla do temnoty.

2008-05-02T03:47:00.000-07:00

„Už jsem viděl hezčí potvory," řekl Felix a změřil si netvora hodnotícím pohledem. Byla to obrovská tlama opatřená cha¬padly, která se nad nimi tyčila do čtyřnásobku jejich výše a mokvala slizem. Avšak oči, které na něj shlížely, byly plné zlověstné a děsivě lidské inteligence.
„Zřejmě si o tobě myslí totéž, človíčku," řekl Gotrek, uhnul před švihnutím velkého chapadla a pak ustupoval krok za kro¬kem před valícím se trupem toho tvora. Felix si uvědomil beznadějnost jejich boje. I trolobijcova úžasná sekera byla naprosto bezmocná proti tak velké a silné nestvůře. Vypadalo to, jako když malý chlapeček bodá příborovým nožem do bý¬ka. Nestvůře to bylo nepříjemné, ale stěží ji to mohlo zabít.
Felixe zaplavila vlna zoufalství. Jak k tomu došlo? Před chvílí seděl u veselého ohně v pohodlné jeskyni a nyní je tady, bohové vědí kde, a bojuje s nějakou odpornou démonickou potvorou.
Neviděl žádnou šanci na přežití, pokud neudělá něco zou¬falého. Odfrkl si, mávl mečem a hodil jej nestvůře jako oštěp přímo do jednoho obrovského oka. Meč letěl rovně, správným směrem a zabodl se do odporného rosolu velké nemrkající bulvy. Zabořil se hluboko a Felix doufal, že zasáhl i mozek netvora.
V příštím okamžiku už svého činu litoval. Nestvůra zlověst¬ně zaječela a začala slepě bít chapadly do vzduchu. Felix viděl,

2008-04-25T23:21:00.000-07:00

Na okamžik měl pocit, že jeho příčetnost klopýtá. Byl nějak přenesen na naprosto odlišné místo mimo dosah svého chá¬pání. Nebyla tu ani stopa po zasněženém lese, velké mohyle nebo Maxi Schreiberovi a Snorrim. Byl tu jen oblouk podob¬ného tvaru, jako byl ten, kterým prošli, ale vypadal jaksi nověji a byly do něj vyryty tváře podivných žabích bytostí připo¬mínající chrliče. Je to skutečně silná magie, řekl si a přál si, aby věnoval větší pozornost tomu, co říkal Max.
Vytí bestií za zády mu připomnělo, že kolem dosud zuří boj a že je jeho součástí. Otočil se a viděl, jak démon zvedl v cha¬padlech do vzduchu poslední bestii a hodil si ji do otevřené zobákovité tlamy. Ozval se hnusný praskavý zvuk drcených kostí a démonovi vystříkla z tlamy krev. Ve stejném okamžiku po něm sáhlo několik chapadel najednou. Felix skočil stranou, aby se vyhnul jejich přísavkovitému sevření, a sekl mečem. Ostří se zabořilo hluboko do gumovitého masa. Pomalu za¬čala vytékat černá krev. Uhnul a pak se vrhl vpřed. Sekl do přibližujících se chapadel a pokusil se dostat ke Gotrekovi. Ve chvíli, jako je tato, bylo nejbezpečnější místo vedle něho.
Varoval ho závan vzduchu. Skočil vpřed, zatímco mohutné chapadlo proletělo místem, kde měl předtím hlavu. Dopadl na zem, odkutálel se a všiml si, že ta podlaha vypadá divně. Byla vyrobena ze starých kamenů, které vypadaly, že je po¬leptalo něco jako kyselina. Na každém kameni byly vytesané zvláštní runy, rovné čáry a hadovité klikyháky. Nepodobaly se ničemu, co kdy viděl.
Setrvačností se zvedl na nohy a zjistil, že se o vlásek vyhnul useknutí hlavy. Gotrekova sekera se mu zastavila stěží na prst od obličeje. Felix pocítil vlnu vděčnosti za to, že trolobijce svou zbraň tak ovládá, jinak by byl určitě mrtvý.

2008-04-19T09:12:00.000-07:00

Nad ním byla roztažená ta věc s chapadly, kříženec cho¬botnice a hada - nějaký odporný zmutovaný démon Chaosu. Chapadla se snažila popadnout Gotreka, ale trolobijce stál pevně a mával kolem sebe sekerou. Tu odsekla špičku cha¬padla, tam vytrhla velký kus z jiného. Kolem ležela roztříštěná těla tuctů bestií. Několik dalších dosud bojovalo, zachyceno v obřích chapadlech. Ať už byl tenhle netvor čímkoli, když šlo o kořist, nedělal rozdíly mezi přívrženci Chaosu a kýmkoli jiným.
Něco zasvištělo Felixovi nad hlavou. Uviděl zářící oko, jak odlétá pryč. Na okamžik by přísahal, že slyší mrazivý ďá¬belský smích, a pak mu ta věc zmizela z dohledu. Měl dojem, že v dálce za démonickým tvorem vidí černě oděnou postavu, jak natáhla ruku, chytila drahokam a pak odspěchala do šera. Felix za sebou ucítil závan horka a chvějivá záře světla pohasla. Ohlédl se, aby se podíval, kudy přišli. Byl překvape¬ný, že vidí jen velký oblouk, který jako by vedl do nekoneč¬ného prostoru. V šeru tu a tam blikala světýlka. Ne hvězdy, pomyslel si, ale bludičky magického světla.

2008-04-09T03:09:00.000-07:00

Gotrek zaklel a se zdvojnásobeným úsilím vyřídil několik posledních nepřátel. Felix doběhl k němu. „Co to popadlo Snorriho?" zeptal se.
„Nejspíš démon a brzy bude mrtvý, nebo zemřu já," odpo¬věděl trolobijce. Aniž by se ohlédl, skočil do záře. Vzápětí byl tentam.
„Počkej!" vykřikl Max. „Nevíš, kam ten portál vede."
Felix stál před zářícím obloukem a uvažoval, co dělat. Po trolobijcích, bestiích ani nestvůře s chapadly tu nezůstalo ani stopy. Neslyšel žádný zvuk. Zatímco se díval, začala záře po¬hasínat. Najednou mu něco zasvištělo nad hlavou. Ozvalo se odporné křupnutí. Když se ohlédl, uviděl, že to Snorriho vyho¬dilo z portálu rychlostí kamene vrženého z praku. Buď ná¬hodou, nebo schválně ho to hodilo přímo na Maxe. Oba teď bezvládně leželi na zemi.
Instinkt Felixovi napovídal, že má na rozhodnutí pouhý okamžik. Věděl, že jestli bude čekat, dokud světlo nezhasne, tak portál, kterým trolobijce prošel, zmizí a s tím i jakákoli šance jít za ním. Jak tam nerozhodně přešlapoval, něco malého, kulatého a tvrdého ho udeřilo do zad a postrčilo vpřed do svět¬la. Samozřejmě, pomyslel si. Zapomněl jsem na vznášející se oko.
Projela jím vlna chladu. Na okamžik mu strašný pocit zá¬vrati zaplavil všechny smysly. Měl pocit, že padá dolů obrov¬skou důlní šachtou a neustále nesmírně zrychluje. Obrnil se proti nárazu a byl velice překvapen, že klopýtá po pevné zemi. O chvíli později si přál, aby ho nepřivítal tak strašný pohled.

2008-04-07T04:33:00.000-07:00

Někde dál ve tmě byl další intenzivně zářící portál.
Některé z bestií proběhly zářícím portálem a prostě zmi¬zely. To byla záhada. V jednom okamžiku tu byly a v dalším byly pryč. Zanechaly za sebou jen jakýsi vzor vlnek v zářícím vzduchu. Když se Felix podíval pozorněji, všiml si, že se nad scénou vznáší zářící oko, které se přesunuje s ohromující rych¬lostí, aby mělo na bitvu co nejlepší výhled.
Felix se rozhodl, že by měl raději jít splnit svou úlohu. Vyrazil vpřed. Cítil podivné mrazení v páteři, když procházel
pod jedním z kamenných oblouků. Nepotřeboval být čaroděj jako Max, aby věděl, že tu probíhá něco nepřirozeného.
Snorri se probíjel kupředu a za sebou zanechával zohavené mrtvoly. S vervou odsekával končetiny a drtil hlavy. Když se dostal na dosah zářícího oblouku, stalo se něco podivného. Ze záře vyletělo silné chapadlo, tlusté jako vlečné lano zakot¬vené lodi, a omotalo se kolem něho. Než mohl Felix varovně vykřiknout, chapadlo se stáhlo a odvleklo Snorriho do záře. Okamžitě zmizel.

2008-04-02T04:21:00.000-07:00

Cítím jej dokonce odtud. Je neuvěřitelně silný a poznamenaný mocí Chaosu."
„Proč jsi mi to neřekl dřív? Předpokládám, že jsi nás nechtěl děsit."
„Ne, Felixi, neřekl jsem ti to dřív proto, že dřív tam nebyl." Jaké nové hrůzy nás čekají? pomyslel si Felix.
Zepředu bylo slyšet hluk boje. Felixovi připadalo, že poznává Gotrekův řev a Snorriho válečný pokřik. Vyběhl sněhem do svahu a vynořil se na mýtině v lese. Před nimi ležela nějaká velká mohyla nebo malý kopeček, neuvěřitelně zvětralý a pra¬starého vzhledu. V boku měl jakýsi portál vytvořený ze dvou svislých kamenů a jednoho vodorovného, položeného jako překlad. Celá mohyla kromě portálu byla pokrytá nově napa¬daným sněhem. Portál vydával zvláštní záři a když se ho dotkl sníh, vločky okamžitě roztály. Felix si domyslel, že zápach spálených rostlin pochází ze zuhelnatělého mechu.
„Co je to tady za peklo?" zeptal se.
„Magie," řekl Max. „A velmi mocná."
Felix viděl, že boj pokračuje u vchodu do mohyly. Snorri s Gotrekem se probíjeli skrz dav bestií. Nestvůry v zadních řadách zoufale bojovaly, zatímco ty vpředu prchaly dovnitř. Felix s Maxem je následovali ke vchodu. Chodba za ním byla zvláštní; nepodobala se ničemu, co Felix dosud viděl. Stěny tvořily mohutné bloky neopracovaného kamene pokryté podiv¬nými hranatými runami. Několik dalších oblouků podpíralo strop. Chodba se lámala v jakémsi úhlu dolů do šera.

2008-03-27T04:34:00.000-07:00

Vedle něj kráčel Max, zjevně lhostejný vůči chladu. Felix byl rád, že je mág nablízku. Aura, která ho obklopovala, vy¬dávala dost tepla, aby zaplašila tu nejhorší zimu. Možná ji Max takhle nasměroval, aby mu pomohl. Felix se nechtěl ptát. Také poskytovala dost světla, aby bylo vidět kolem.
„Šli tudy," ukázal Felix ve směru Gotrekových stop. Trolo¬bijce měl velmi dobře rozeznatelné otisky. Měl širší a větší chodidla než člověk a kratší krok.
„To mě nepřekvapuje," řekl Max.
„Mám pocit, že mi chceš říct něco, co se mi nebude líbit," prohlásil Felix; pozorně si prohlížel temnotu za kruhem světla a vyhlížel záblesk očí bestií. Bez trolobijců se cítil zranitelný, Stačil by jen jeden dostatečně šťastný oštěp, který vyřadí čaro¬děje, a pak by stál sám proti nestvůrám.
Maxovi přeběhl po tváři soustředěný zamračený výraz. „Tím směrem je mohutný zdroj magické energie. Září jako maják.

2008-03-25T04:36:00.000-07:00

Max přikývl. „Magický výtvor se značnou mocí - řekl bych, že je to ohnisko nějakého špehovacího kouzla."
„Chceš říct, že nás sleduje čaroděj?"
„Ano - a velmi mocný. Velmi pravděpodobně ten, který naplánoval tento útok a přivedl k nám ty vyznavače Chaosu."
„Takže čaroděj Chaosu stejně jako ta nestvůra - skvělé," řekl Felix kysele. „Můžeš s tím něco udělat?"
„Uvidíme, až najdeme ostatní," usoudil Max Schreiber. „Raději bychom měli jít, nebo je nikdy nedohoníme."
„Neměj strach," řekl Felix. „Trpaslíci mají krátké nohy. Nemohou nám utéct."
Každých několik set kroků nacházeli místa, kde byly bestie zahnány do úzkých a nezbývalo jim než pustit se s trpaslíky do boje. Podle počtu zmutovaných mrtvol ležících ve sněhu se dalo soudit, že nebyly příliš úspěšné. Nyní začaly padat větší, hustší vločky, zaplňovaly stopy a zakrývaly mrtvoly. Felix věděl, že brzy budou tam, kde byly kdysi živé, dýchající bytosti, jen bizarní hrboly. Pomyslel si, že je to velice depre¬sivní.

2008-03-19T05:56:00.000-07:00

„Tak ty hodíš mé rozdrcené tělo svým stoupencům, aby si pohráli, co?" Sekera zasáhla obrovu druhou nohu, prosekla zbroj a šlachy a znehybnila ji. Grume se začal zvedat za po¬moci obou rukou. Sekera se mihla a odsekla mu levou ruku v zápěstí. Další úder odťal pravou ruku v lokti. Gotrek plivl na ležící postavu a otočil se k bestiím. V trolobijcových činech byla strašlivá bezděčná krutost, z níž Felixe mrazilo. Bojovník Chaosu, prakticky bez končetin, sebou mlátil ve sněhu, kde postupně vykrvácel.
Gotrek vyrazil se zvednutou sekerou proti bestiím. To už na ně bylo příliš. V šíleném spěchu se rozprchly. Felix si stačil všimnout, že podivný předmět podobný oku se tu dosud vzná¬ší, v šeru téměř neviditelný. Kýval se vpřed a vzad, jako oko, které se je snaží zahlédnout.
Co je to za novou odpornost? pomyslel si.
Kelmain se otočil, aby se poradil se vznášejícím se obrazem svého bratra. „Tak to byl silný Grume," řekl. Obraz umírajícího válečníka Chaosu měl dosud vtisknutý v mysli.
„Dalo se to předpokládat. Takové, jako je Gotrek Gurnis¬son, nelze přemoci Grumy z tohoto světa. Ta sekera v sobě nese kus osudu."
„Tak bychom ji raději měli odstranit z hrací desky tohoto světa," usmál se Kelmain.
„Pokračuj v našem plánu," řekl Lhoigor. „Nastraž past."
„Ne!" vykřikl Felix, když Gotrek se Snorrim zmizeli v šeru. „Počkejte, musíme mít plán!"
Věděl, že už je pozdě. Otočil se a uviděl přicházet Maxe Schreibera. Obklopovala ho záře. Sníh mu syčel pod nohama a měnil se v páru. Byl to děsivý pohled. Čaroděj teď vypadal méně lidsky.
„Příliš pozdě, Felixi," řekl. „Raději bychom se měli vydat za nimi."
„Viděl jsi to podivné vznášející se oko?" zeptal se Felix.

2008-03-17T03:20:00.000-07:00

Jak Felix běžel vpřed, všiml si podivného zápachu, jakoby hnijícího masa a sražené krve. Byl si jistý, že vychází z bojov¬níka Chaosu, a byl případný, i když zvedal žaludek. Zblízka si všiml, jak je Grume obrovský - skutečná hora masa ve zbroji. Z ječeni palcátu Felixe rozbolela hlava a marně zatínal zuby. Měl pocit, že mu z uší každou chvíli začne téct krev. Nechápal, jak to trolobijce může vydržet.
Přes páchnoucí mlhu viděl, že Gotrek dosud stojí pod blí¬žícím se palcátem. Aby splnil, co řekl, Grume nemířil trolobijci na hlavu, ale na paži se sekerou. Očividně trolobijce hodlal zajmout a mučit. Pro ně ostatní to nevěstilo nic dobrého. Za sebou Felix sotva slyšel zvuky masakru, který Snorri rozpoutal mezi bestiemi.
Přes démonické ječeni zbraně bylo Grumův šílený burácivý smích stěží slyšet. Gotrekův obličej vypadal bledý a neživý, Palcát se blížil jako kladivo nějakého šíleného boha války. Pak, v poslední vteřině, vyrazila Gotrekova sekera. Runami pokryté ostří se zabořilo do démonické lebky a na lesklé čepeli vzplanuly ohnivé čáry. Démonova hlava se roztříštila na tisíc kousků. Ječeni okamžitě přestalo a páchnoucí oblak se začal rozplývat.
„Tak ty mi polámeš kosti, co?" prohodil Gotrek téměř kon¬verzačním tónem. Sekera se znovu mihla vzduchem a zasáhla obra do podkolení. Ozdobná zbroj se prohnula, jako by byla vyrobena z cínu. Vytryskla krev. Grume se skácel dozadu jako podťatý strom. Felix tak tak stačil uskočit stranou, aby nebyl rozmačkán.

2008-03-13T05:53:00.000-07:00

Felix se Snorrim se na okamžik zastavili a podívali se jeden na druhého. Trolobijce už po¬zabíjel všechno, co měl v dosahu. Zamrkal a tupě se zahleděl na Felixe, protože nechápal, kam se poděli všichni nepřátelé. Vtom Felix spatřil, jak Grumův ječící palcát dopadá na Go¬treka. Ten pohyb byl neuvěřitelně rychlý a z trpaslíka by zbyla jen kaše, jenže trolobijce už tam nebyl. Rychle uskočil a vyhnul se tak místu úderu.
Podle Gotrekova výrazu by Felix řekl, že soustředění se na boj mu dělá potíže. To nebylo nic divného, protože ječeni palcátu bylo deptající i ze vzdálenosti padesáti kroků. Bohové vědí, jaké to musí být zblízka. Jen ten, kdo viděl trpaslíka bojovat tak často jako Felix, by si všiml, že je pomalejší než jindy a že se nepohybuje s obvyklou jistotou.
Obrovský válečník Chaosu se strašlivě zasmál, jako by dobře věděl, jaký vliv na nepřítele jeho zbraň má, a měl už v minulosti dost příležitostí to pozorovat. Když promluvil, jeho hlas překypoval sebedůvěrou. „Lebkovému palcátu z Mala¬raku nelze čelit. Zmrazí údy a srdce těch, kdo se mu postaví. Připrav se pozdravit své předky."
Felix si změřil vzdálenost mezi sebou a bojovníkem Chaosu a soustředil se na to, co vypadalo jako slabé místo v zádovém pancíři jeho zbroje. Ale už když to dělal, věděl, že je příliš daleko, než aby se tam dostal včas. Nastala konečně hodina trolobijcovy smrti?

2008-03-11T02:38:00.000-07:00

povrchu byly vyleptané podivné symboly a vykládané hlavy démonů. V pravé ruce měl mohutný štít tvarovaný tak, aby připomínal úkosem hledící tvář Krvežíznivce, jednoho z nej¬větších démonů. V levé ruce držel palcát z nějakého podivného kovu s hlavicí tvarovanou jako lebka jiného ohavného démona. Možná to byl tentýž, z matného zlata a černi. Vyzařoval po¬divnou sílu. Prázdné oční důlky planuly ďábelským světlem, takže to vypadalo, že je démon naživu. Když jej válečník Chaosu zvedl, palcát vydal tak hlasité zaječení, že by to vzbu¬dilo i mrtvého.
„Jsem Grume Noční spár a nedaruji ti rychlou smrt," zařval bojovník Chaosu. „Přerazím ti kolena a roztluču klouby na kaši. Pak hodím tvé zmrzačené tělo svým stoupencům, aby si s tebou ještě pohráli."
„Přišel jsi žvanit nebo bojovat?" odfrkl Gotrek.
„Tvá smrt bude dlouhá a strašná. Tví příbuzní budou výt a skřípat zuby, až o ní uslyší."
„Nemám žádné příbuzné," opáčil Gotrek. Když ta slova říkal, zježily se mu vousy vztekem. Vzápětí se rozmáchl se¬kerou. Ostří zazvonilo o štít. Zdálo se, že se démonův obličej zkřivil a překvapeně zašklebil, když sekera zasáhla cíl. Rozta¬vený kov tekl jako krev nebo slzy. Tady funguje divná magie, pomyslel si Felix a ucouvl, když se mu nějaká bestie pokusila srazit hlavu.
Otočil se dokola a praštil bestii jílcem meče do čenichu. Ozvalo se křupnutí, jak povolila kost a chrupavka. Druhou pěstí udeřil protivníka do čerstvě zraněného místa; odměnou mu bylo bolestivé zavytí. Bestie se zapotácela. Felix jí odsekl mečem polovinu obličeje, až odhalil zuby a bílou kost. Pak tvora zbavil agonie tím, že mu usekl hlavu.
Kolem vybuchovaly další ohnivé koule, které vyčistily pros¬tor. Felix stál a oslněné mrkal. Buď si byl Max při míření naprosto jistý, nebo mu nezáleželo na tom, jestli náhodou za¬sáhne i jeho. Pomyšlení na tu druhou možnost Felixovi klidu rozhodně nepřidalo.
Rozhlédl se. Většina bestií pobíhala kolem bitevní vřavy a vyhýbala se přímým střetům. Snažily se dostat k Maxovi,
než stačí znovu použít kouzlo

2008-03-04T05:53:00.000-08:00

V tom šílenství byl jistý záměr. Snorri ho ochotně násle¬doval. Ignoroval velkého válečníka Chaosu, protože nemohl připustit, aby ho v závodě zabíjení bestií předběhl pouhý člo¬věk. Takže to vyšlo, pomyslel si Felix. Alespoň mám krytá záda. Věděl, že pokud se někdo dokáže s válečníkem Chaosu vypořádat, tak jedině Gotrek. Trpaslík ještě nikdy v boji ne¬prohrál a Felix pochyboval o tom, že s tím začne zrovna teď.
Felix si vybíral snadné cíle, sekal po raněných a oslepených. Snorri se takovou diskriminací nezabýval. Útočil na všechno, na co dosáhl, ať už to bylo zraněné, nezraněné, oslepené, neoslepené nebo na útěku. Při zabíjení se smál, šťastný jako dítě, které dostalo novou hračku.
Max vyslal obloukem další ohnivé koule. Při výbuchu se noc na chvíli změnila v den a sníh v páru. Felix viděl, jak jedna bestie padla s obličejem plným puchýřů, kůže sejí lou¬pala z masa a maso jí odpadávalo z kostí jako z převařené šunky. Potřeboval vteřinu, aby se zorientoval, a pak se rozběhl za Snorrim do nejhustšího davu. Za ním mu silný zvonivý zvuk napovídal, že se Gotrekova sekera střetla se zbraní mo¬hutného válečníka Chaosu.
„Vrahu Areka, připrav se na smrt," zahřměl hlas, alespoň
o oktávu hlubší než lidský. „Tvoje sekera bude moje."
„Nepovídej," opáčil Gotrek skřípavým hlasem, slyšitelným
i přes hluk bitvy. Felix se vyhnul ráně a skočil vpřed. Jeho
meč pronikl krytem protivníka a pak až do jeho žaludku. Otočil
hrot vzhůru k žebrům a bodl k srdci. Pak jej vytáhl. Vystříkla
krev a bestie padla kupředu. Krev se jí valila z vlčí tlamy
a tesáky cvakly Felixovi tak blízko hrdla, že ucítil její odporný
dech. Ťal znovu, aby si kolem sebe udělal místo, a zjistil, že
ho divoká vřava bitvy dostala do blízkosti Gotreka a jeho
protivníka.
Uvědomil si, že válečník Chaosu je skutečně obrovský. Tak velkou lidskou postavu neviděl od chvíle, kdy bojoval u Osamělé věže se zmutovaným tělesným strážcem šedého věšt¬ce Thanquola. A co se týče obratnosti v boji, byl neporovnatel¬ný. Na sobě měl zbroj se zářícími runami.

2008-02-23T02:34:00.000-08:00

istrů na podlaze z kamene a tvrdého dřeva. Rád bych věděl, proč se mi mistři šermíři nikdy neobtěžovali sdělit, že většina bojů na tomto ideálním povrchu neprobíhá, pomyslel si trpce.
Na okamžik si přál, aby měl pistoli, ale pak si uvědomil, že v tomhle mokru by měl štěstí, kdyby se mu podařilo vy¬střelit. Zkřížil zbraň s mohutnou bestií, o hlavu menší než on, ale dvakrát tak širokou. Jednu ruku měla zakončenou chomá¬čem slizkých chapadel s přísavkami. Když jimi švihla Felixovi do obličeje, zahlédl uprostřed dlaně ústa podobná pijavici. Kdysi by při pohledu na něco takového strnul hrůzou, ale za posledních několik let si na podobné věci zvykl. Při cestování s trolobijcem už viděl mnohem horší.
Chapadla ho pleskla přes obličej a ucítil jakési bodnutí. Ten sliz je žíravý, napadlo ho, nebo možná hůř —jedovatý. Hnus a strach ho donutily bít kolem sebe stále tvrději. Zasáhl tvora do zápěstí a odsekl mu zmutovanou končetinu. Dalším úderem ho rozťal od hrudní kosti až po slabiny.
Nad hlavou mu něco zasyčelo a zaprskalo. Ze zkušenosti si raději zakryl oči. Následovala oslnivá exploze zlatého světla. Poryv vypařujícího se sněhu mu ošlehl obličej. Vzhlédl a uvi¬děl kráter ve sněhu, který vytvořila Maxova ohnivá koule. Mnoho bestií stálo, potřásalo hlavou a hloupě mrkalo, jak je výbuch oslepil. Uprostřed kráteru leželo několik spálených těl v kaluži kouřící vody z rozpuštěného sněhu.
Teď není čas na čestný boj, rozhodl se Felix, zejména proto, že ve světle několika hořících keřů viděl přicházet další bestie, Vyrazil vpřed a snažil se zabít tolik oslepených bestií, kolik dokázal. Snorri s Gotrekem dělali totéž. Jedině velký černý obr ve zbroji neustoupil. Nad hlavou se mu pohybovalo něco divného; oblétávalo ho to v kruzích. Nějaký magický draho¬kam, hádal Felix.
Nad nimi proletěly další ohnivé koule a dopadly doprostřed přicházející tlupy nepřátel. Jeden nebo dva se proměnili v pla¬noucí pochodně rozpouštějícího se masa, ostatní to srazilo na zem. Felix věděl, že je to šílené, ale nedokázal vymyslet nic jiného, a tak vykřikl: „Za mnou, Snorri. Na ně!"

2008-02-23T02:25:00.000-08:00

„Sledovali nás celou cestu až z Praag?" ohrnul Felix ret.
„Tak to si šli pro smrt daleko, človíčku."
„Snorri si myslí, že Snorri by měl jít první," řekl Snorri, doplnil slova činy a vyrazil ven se sekerou v jedné a s kladivem v druhé ruce. Během několika úderů srdce byl mezi bestiemi, vletěl mezi ně jako blesk a botami rozvířil hotovou sněhovou bouři. Výraz radosti v jeho prostém, neurvalém obličeji připo¬mínal Felixovi děti při koulovačce.
Gotrek mu byl v patách, pohyboval se sněhem, jako by tam nebyl — nezpomalily ho hluboké závěje, bestie ani bojov¬níci Chaosu. Za sebou Felix slyšel Maxe pronášet zaklínadlo. Nerozhlédl se. Chvilka nepozornosti v boji byla obvykle fa¬tální, a tak nespouštěl oči z protivníků.
Měli proti sobě alespoň dvacet bestií. Jako vždy to byly kolébající se parodie lidí, s hlavami kozlů, vlků nebo volů. Ve zmutovaných rukou a klepetech svíraly sbírku hrubě zho¬tovených zbraní. Na štítech měly symbol Chaosu, osm šípů vyzařujících z jakoby kočičího oka. Vedl je obrovský válečník Chaosu, největší, jakého Felix kdy viděl. Byl velký jako lido¬žravý ogr a možná jím kdysi býval. Rozhodně byl o víc než polovinu vyšší než Felix a Felix byl vysoký. Odhadl, že bojov¬ník Chaosu je dobře čtyřikrát těžší, a to nepočítal zbroj vy¬kládanou runami navlečenou na jeho obrovském těle.
Už se nedalo nic dělat. Váhal už příliš dlouho. Mohl jen bojovat, nebo být smeten. I když ještě před několika minutami by to považoval za milosrdenství ve srovnání s nudou trpasličí konverzace, nyní, když byl jeho život doopravdy v nebezpečí, pro něho i Snorriho banality najednou nebyly bez půvabu.
Zavyl jako šílenec a vrhl se na nejbližší bestii. Ťal mečem s dračím jílcem co nejsilněji. Bestie zvedla oštěp, aby se kryla, a ostrá čepel hladce přesekla jeho ratiště. Felix vykopl a zasáhl bestii mezi nohy. Tvor bolestně zařval a sehnul se. Další ranou mu Felix uťal hlavu.
Nečekal, až k němu přijde další bestie, ale vrhl se vpřed, i když mu to komplikoval sníh a kluzký povrch pod ním. Na¬učil se bojovat ve školách šermu u proslulých altdorfských

2008-01-12T10:39:00.000-08:00

„Taky byl na ty vousy moc pyšný. Když se vrátil domů, jeho žena ho nepoznala. Styděl se tak, že si oholil hlavu. Na¬konec ho sežral trol. Samozřejmě toho trola udusil, když ho polykal. Však to byl trolobijce," uzavřel vyprávění Snorri. Gotrek souhlasně přikývl. Felixe to nepřekvapilo. Trolobijci žili jen proto, aby zemřeli v boji s nějakou obrovskou a hnus-nou nestvůrou. Odpykali tak své zločiny a hříchy, které spá¬chali. Felix si nebyl jistý, jestli se dá počítat udušení trola, když polyká trolobijce, za hrdinskou smrt, ale o tom se teď nehodlal zmiňovat.
„Kéž by v téhle jeskyni byl medvěd," zopakoval Snorri toužebně. „Velký. Nebo dva. Medvědi jsou dobří k jídlu."
„Ty bys to měl vědět," odsekl Felix.
„Lepší než veverky, králíci nebo zajíci," pokračoval Snorri. „Kéž by v téhle jeskyni byl medvěd."
„Říká se, že v těchhle jeskyních straší," promluvil Max. Byl to za dlouhou dobu jeho první příspěvek ke konverzaci, a navíc se zdálo, že potenciální přítomnost strašidel vyhovuje jeho zachmuřené náladě.
„Co tím chceš říct?" zeptal se Felix.
„V Legendách Sylvánie se Neumann zmiňuje o tom, že v jeskyních kolem Drakenhofu prý straší. Místní se jim vyhýbají. Někteří prohlašují, že jeskynní chodby vedou až do pekla."
„Možná ses o tom měl zmínit dřív, než nás Gotrek se Snor¬rim do téhle jeskyně zavedli," řekl Felix.
„Jsou to jen historky, Felixi. A vzhledem k tomu, že druhou možností bylo umrznout, opravdu by ses tím nechal odradit?"
Felix předpokládal, že ne, ale přesto byl naštvaný. „Myslíš, že na těch historkách něco je, Maxi?"
„Některé historky obsahují zrnko pravdy, Felixi."
„Zapomněl jsi nám říct ještě něco?"
„Lidé, kteří zašli hluboko do jeskyní, se prý ztratili a už je nikdy nikdo neviděl."
„Možná tam jsou medvědi," zaradoval se Snorri. „Mohli je sežrat medvědi." S nadějí se zahleděl dozadu do jeskyně, jako by doufal, že uvidí tajemnou chodbu. Felix byl rád, že si to už dřív ověřil. Jeskyně vedla jen několik kroků pod kopec.
„A spousta proměněnců je používala jako přístřeší."
„Medvědy?" zeptal se Snorri zmateně.
„Jeskyně," vysvětlil Max.
Felix si všiml, že Gotrek přestal poslouchat a ohlíží se přes rameno do noci. Jeho prsty pevně obemkly sekeru. Max se posadil a vyhlédl do tmy také.

2007-12-15T04:46:00.001-08:00

„Snorri doufal, že v téhle jeskyni bude medvěd," pozname¬nal Snorri. Opravdu vypadal zklamaně. Po širokém, tupém obli¬čeji mu přeletěl téměř komický ohromený výraz. Natáhl jednu mohutnou tlapu a přejel si po nabarvených hřebech, které měl zatlučené do lebky. Stejně jako Gotrek byl Snorri téměř stejně široký jako vysoký a byl samý sval. Felix měl podezření, že ve Snorriho případě to zahrnuje i prostor mezi ušima.
„Proč?" zeptal se. „Chtěl jsi mu stáhnout kůži a nosit ji jako plášť?"
„Na co by Snorri potřeboval plášť, mladý Felixi? Tohle je jako letní piknik ve srovnání se zimou v Horách na konci světa."
Jestli ještě jednou uslyším něco o letním pikniku, natluču ti do hlavy další hřebíky, pomyslel si Felix kysele. Už pěknou řádku dní poslouchal veselé poznámky trpaslíků ohledně zhor¬šujícího se počasí se stále větším odporem.
„Ty si myslíš, že tohle je chladno, človíčku?" pronesl Go¬trek. „Měl jsi být ve Vysokých průsmycích za Kruté zimy. Tehdy bylo chladno!"
„Nepochybuji, že mi o tom povíš," řekl Felix.
„Snorri si to pamatuje," ozval se Snorri. „Snorri byl s vá¬lečnou skupinou Gurniho Grimmmsona honit orky. Bylo tak chladno, že Forgastovi Vykotlanému zubu jedné noci zčernaly všechny prsty a upadly do polévky, kterou míchal. Taky to byla dobrá polévka." Zasmál se, jako by to byla veselá vzpo¬mínka. „Bylo tak zima, že mu zmrzly vousy a lámaly se v ku¬sech jako rampouchy."
„To sis vymyslel," prohlásil Felix.
„Ne, to Snorri nedělá."
To je pravda, pomyslel si Felix. Snorri neměl dost předsta¬vivosti, aby si dokázal vymyslet cokoli.

2007-12-13T03:35:00.000-08:00

„Byl bych rád, kdyby tohle počasí polevilo," řekl Felix Jaeger, přitáhl si vybledlý červený plášť ze sudenlandské vlny blíž k tělu a naklonil se k malému prskajícímu ohni. Tak tak osvět¬loval celou jeskyni. Přesto byl Felix za něj vděčný. Dalších pár minut ve sněhové bouři by ho nejspíš zabilo.
„Je zima a tohle je Sylvánie, človíčku, tak co bys chtěl? Dá se čekat, že to tu bude studené jako elfí srdce."
Felix se podíval na trolobijce. Pokud mohutný trpaslík cítil v třeskutém mrazu nějaké nepohodlí, nedával to najevo. V hus¬tém hřebeni jasně oranžových vlasů měl chuchvalce sněhu, který mu pokrýval i potetovanou oholenou lebku, ale přesto byl oblečen jako vždycky jen v silné kožené vestě, kalhotách a botách. Velkou, runami pokrytou sekeru měl na dosah ruky. Odtáhl se trochu dál od ohně, jako by chtěl zdůraznit svou houževnatost. Felix občas cestování s trpaslíky upřímně nená¬viděl. Podíval se na Maxe, jak čaroděj přijímá tuhle ukázku okázalé otužilosti, ale ten byl ztracený v myšlenkách a hleděl do ohně, jako by tam rozeznával nějaký mystický vzor.
Takhle vypadal stále od chvíle, kdy se v pevnosti dozvěděli o Ulričině osudu. Zareagoval jen na Felixovu žádost o použití magie k zažehnutí ohně, poté co selhaly pokusy trpaslíků s kře¬sadlem a troudem. Čaroděj vypadal jako člověk, který se dostal do obzvláště zlého snu a nemůže se z něj probudit. Felix to chápal. Pomyšlení na Ulriku mu vráželo do srdce nůž proti¬chůdných emocí. Ať už mezi nimi bylo cokoli, bylo to defini¬tivně pryč; o to se postarala její přeměna v nemrtvou. Snažil se na to nemyslet. Takové myšlenky nebyly vhodné pro tmavé lesy téhle staré a strašidelné země.

2007-11-24T03:00:00.000-08:00

Některá kouzla byla ochranná, vytvořená pro zamezení prů¬chodu mezi nimi. Většinou už byla roztřepená a vyprchala; už nebyla dost mocná, aby plnila účel daný jim tvůrcem. Nyní ho zajímalo to, co střežila. Ochrany hlídaly dveře, otvor ve¬doucí někam jinam. Elfí čarodějové dávno věděli, že existují, ale Prastaří je zavřeli z vlastních nepochopitelných důvodů a staří elfové si mysleli, že by je raději měli nechat na pokoji. Později bylo možné je otevřít jen v určité době, kdy byly hvěz¬dy ve správné konstelaci a kdy se dočasně objevily trhliny ve starých kouzlech. Až doteď, připomněl si Teclis. Nyní si někdo nebo něco prostě našlo způsob, jak je znovu otevřít.
Sedl si se zkříženýma nohama uprostřed místnosti. Myslel si, že prastarou síť magie vytvořili jeho předkové, aby stabili¬zovali ostrovní kontinent. Všeobecně se předpokládalo, že to byla práce elfů, jedinečný produkt génia jejich rasy. Bylo by možné, že ti staří mágové ji prostě postavili na práci Prastarých a brali si její moc pro své vlastní účely? Nyní někdo aktivoval artefakty Prastarých a ty čerpaly energii z magických ochran Ulthuanu. Ano, je docela možné, že tomu tak je. Katastrofa byla na spadnutí.
Mohl udělat jen jednu věc - najít zdroj toho všeho a obrátit jej. Musel najít způsob, jak projít branou a znovu ji zavřít. Teclis zavřel oči a začal meditovat. Věděl, že času nemá na¬zbyt.

2007-11-13T09:42:00.000-08:00

Rád by věděl, kdo mohl něco takového udělat. Vždycky tu byla možnost, že je to jen kolosální kosmická nehoda nebo že se stařičká ochranná kouzla prostě opotřebovala. S tak slo¬žitým, věkovitým a křehkým systémem se to nedalo vyloučit. Přesto mu instinkty napovídaly, že tohle není ten případ. Ne¬důvěřoval ničemu, co mělo něco společného s temnou mocí Chaosu. Ve světě se dělo příliš mnoho věcí, než aby se spokojil s myšlenkou, že je to jen shoda okolností.
Ve Starém světě se armády Temnoty valily zemí jako rudý příliv a nechávaly za sebou jen krvavé trosky. Moře začala být nebezpečná, jelikož z hlubin se vynořovaly nestvůry a čer¬né lodi Chaosu ničily všechno, co potkaly. Na severu se probu¬dil pradávný nepřítel. Válka, která už zachvátila zbytek světa, pomalu pronikala i do Ulthuanu. V takových dobách je hlou¬post věřit na náhody.
Prošel kolem posledního a největšího oblouku pohřbeného hluboko pod zemí. Prohlédl si runy a pod nimi ležící vzorec magie, který usměrňovaly. Pronesl věštecké kouzlo, které od¬halilo celý složitý vzor. Je to skutečně práce génia, pomyslel si, když se díval na linie magie. Jako by milion pavouků strávil tisíc let tkaním téměř nepředstavitelně složité sítě. Po celých staletích studia ho tato práce téměř oslnila.
Nepotřeboval pochopit, jak byla celá ta věc vytvořena, o nic víc, než potřebuje pochopit celý alchymistický proces ten, kdo pije nápoj mužnosti. Potřeboval jen poznat, k čemu byla celá ta věc použita a to mu už bylo téměř jasné.

2007-11-12T04:01:00.000-08:00

Ne, řekl si, v samotných kamenech není zlo; je v tom, co těmi kameny prosakuje. Byla tu čistá zlá magie, surová látka Chaosu, záření, jež dokáže mnoha způsoby pokřivit tělo i mysl. Kouzla zabudovaná do klenby ji měla zadržet, ale nyní viděl, že jsou stará, poškozená a opotřebená. Kvůli jejich slabosti se dovnitř dostala zlověstná energie.
Proto tady byla rozmístěna ochranná kouzla a jeho lid měl zakázáno sem vstoupit. Celé místo nakonec bude zamořené a nakažené; bude to rakovina v srdci Ulthuanu, skvrna Tem¬noty, jež se bude pomalu šířit po celé zemi. Ale teď měl jiné starosti. Pokud nevyřeší záhadu, proč vznikají zemětřesení, nebude třeba si dělat starosti s nákazou čehokoli, kromě ně¬kolika hlubinných mořských ryb, protože jeho domov zmizí pod očišťujícími vlnami. Musí najít Orákulum Pravdomluv¬ných a zjistit, co je třeba udělat.
Natáhl se a dotkl se povrchu jednoho kamene. Nebyl hladký - byly do něj vytesány podivné hranaté runy, piktogramy po¬dobné těm, které elfí badatelé přinesli ze ztraceného kontinentu Lustrie a z džunglí zarostlých měst plazího lidu. Pod nimi cí¬til tok magie, silný proud, mocný a hluboký. Z četby věděl, že takhle by to nemělo být. Stezky by měly být nečinné, zape¬četěné. Nemělo by jimi procházet takové množství moci.
Nyní věděl, že jeho podezření jsou správná. Toto místo a ostatní podobná jsou zdrojem nerovnováhy, která ohrožuje Ulthuan. Jejich aktivace bere sílu ze strážních kamenů a ničí vratkou rovnováhu kouzel chránících zemi. Vysávají obrovské množství magické energie ze systému a pokud nebudou znovu zapečetěny, bude jen otázkou času, kdy způsobí katastrofu.

2007-11-07T00:51:00.000-08:00

Gryfovy drápy se dotkly země. Cítil, jak se pod ním svaly zvířete stahují, aby absorbovaly sílu nárazu. Zastavilo se, pro¬tože si nebylo jisté, co má dělat, kdyby se země znovu za¬chvěla. Po chvíli se všechno uklidnilo. Teclis sklouzl ze sedla. Bojoval s pocitem, že se země začne třást znovu nebo že se do ní ponoří, jako by to byla voda. Zemětřesení nějak naru¬šilo jeho smysly a mozek pak o lecčems pochyboval. Skoro ho překvapilo, že země neuhnula. Pomalu se přiblížil ke vchodu a prohlížel si jej. Byl to kamenný oblouk a kamenná brána uzavírající cestu vpřed Na dveřích byl napsán Prastarý edikt zakazující jakémukoli elfovi jít dál. Teclis věděl, že otevřením porušuje zákon vytvo¬řený v době stvoření samotného. Tento zločin se trestal smrtí To byl jeden z důvodů, proč nechtěl, aby jeho bratr šel s ním
Ne že by takové věci pro většinu elfů něco znamenaly Kouzla potřebná pro odemknutí těchto zakázaných prostor znali nemnozí - Věčná královna, několik mistrů Bílé věže a on. Tasirion je četl a ke své věčné lítosti před staletími použil. Jeho osud byl varováním pro ostatní, kteří by chtěli rušit to, co tu leží. Teclis to chvíli zvažoval a pak pronesl zaklínadlo. Ochranná kouzla, jež sem vložili jeho předkové, byla zrušena a obrovské dveře se otevřely tiše dovnitř. Vedly do veliké ztem¬nělé předsíně. Na vzdálenějším konci místnosti byl klenutý průchod, kterým bylo vidět cestu vedoucí do tmy.
Velký oblouk byl mnohokrát vyšší než on. Byly do něj vytesány runy, jejichž stáří se dalo jen odhadovat, a žabí hlavy nějaké dávné rasy. Teclis v něm rozeznával tok mocné magie. Vyzařoval zlo, které bylo téměř hmatatelné. Teclis se zachvěl a jak vcházel z uklidňujícího slunečního svitu do chladných stínů, tiše mumlal ochranné zaklínadlo proti silám Chaosu. Dveře se za ním zavřely. Procházel klenutými chodbami. Stěny byly z obrovských kamenných bloků pokrytých podivnými lineárními runami. 1 z nich cítil zlo.

2007-11-03T03:14:00.000-07:00

Zakroužil s gryfem nad údolím a hledal věci, o nichž věděl, že je najde ve stínu těch mocných křídel. Pod magickým zra¬kem zářily dokonce jasněji než proudy magie ve Stezkách. Tohle bylo nové. Když tudy šel naposled, nebylo to tu. Něco zasahovalo do práce Prastarých.
Slétl s gryfem níž. Stál tam obrovský kámen. Ten měli pegasové za úkol hlídat. Monolit byl zvětralý milénii měnícího se počasí, přesto dosud stál.
V úbočí kopce ve stínu kamene byl vchod. Vedl do před¬síně, jež byla léta zapečetěná, a z dobrého důvodu. Za ní ležela práce těch, kteří byli schopni napadnout veškerou moc a moud¬rost elfů, artefakty lidu, jenž opustil tuto zemi v době, kdy jeho předkové byli ještě barbary. Tohle bylo to prokleté místo, o němž se Tasirion zmiňoval ve své knize, jedno z těch něko¬lika, které bylo možné nalézt v pradávném Ulthuanu.
Přitáhl otěž k sobě, aby dal gryfovi signál k přistání. Ne¬viděl žádné nebezpečí, ale přesto byl opatrný. V těchto krajích se vyskytovalo mnoho podivných nestvůr a bojové skupinky temných elfů se občas vypravovaly i do takové blízkosti Lo¬thernu. Jaký by mělo smysl udělat všechna opatření proti magii a pak být sražen otráveným šípem?
Jak se zvíře přibližovalo k zemi, projela jím opět vlna sla¬bosti a země se zachvěla. Kámen tančil. Mohutní okřídlení koně se třásli, jako by se báli. V dálce chrlily hořící hory na oblohu podivné mnohobarevné mraky. Teclis zaklel. Ať už to bylo cokoli, sílilo to nebo byl blíž k epicentru.

2007-11-02T07:48:00.000-07:00

Pod sebou viděl rozeklané vrcholky Carillionu. Pradávná kouzla je přetvořila v gigantické sochy, svědectví moci elfů. Teclis se zachvěl, když si představil, kolik magické energie, kolik let práce čarodějů spotřebovalo přetvoření těchto skal do podoby velkých zvířat. Na obou stranách údolí stáli dva mohutní pegasové, oba stokrát vyšší než elf. Pod křídly se jim stahovala mračna. Byli v pozici, jako by se chystali vzlét¬nout nebo udeřit mohutnými kopyty. Vypadalo to, jako by každou chvíli mohli oživnout a rozdrtit ho jako malý a pate¬tický hmyz.
Také tam nebyli jen na parádu. Magický zrak mu ukázal, že jsou zahaleni nesmírně komplikovanou magií, mříží čisté mystické energie, která pulzuje a jiskří mocí. Byli součástí obrovské pavučiny kouzel pokrývající kontinent Ulthuan a udržující jeho stabilitu. Bez ní by se celá země zhroutila a opět by se potopila do vln nebo by se rozpadla na kusy při obrovských vulkanických záškubech. Sochy samy měly do nejpozoruhodnějších prací jeho lidu daleko. Na severu byly celé hory přetvořeny do podoby ještě fantastičtějších a gro¬tesknějších zvířat.
Je v nás jakési šílené napětí, pomyslel si. V srdcích našich temných příbuzných v Naggarothu hoří silněji, ale číhá v nitru každého elfa. I na těchto sochách byla vidět pýcha, šílenství a pokřivený umělecký duch tak typický pro elfí města. Možná mají trpaslíci pravdu, napadlo ho. Možná že jsme opravduprokletí. Zaplašil tyto myšlenky a soustředil se na úkol, který ho čekal.

2007-11-01T09:25:00.000-07:00

Občas měl pocit, že si elfové ve své aroganci zasloužili být nahrazeni, předstiženi mladšími rasami. Ty se alespoň stále snažily stavět, učit se, dělat věci jinak a v mnoha ohledech byly úspěšné. Jeho lid žil v minulosti, ve snech o dávno zašlé slávě. Mysleli si, že všechno, co stálo za to znát, už poznali, veškerou magii podle nich zdokonalili elfští mistři na nejvyšší úroveň. Teclis studoval záhady magie dlouho a usilovně, a pro¬to věděl, jak hluboce jeho lidé obelhávají sami sebe. Kdysi snil o objevení nových zaklínadel a obnovení ztracených umě¬ní, což také dokázal. Ale v posledních letech mu i tohle zhořklo a příliš často nacházel věci, které by raději nikdy nepoznal.Vzpomněl si na dopis, který zanechal u bratra, aby jej pře¬dal králi Fénixovi. Vysvětloval v něm, co se děje. Pomyslel na vzkazy odeslané magickými prostředky mistrům v Bílé věži. Udělal, co mohl, aby předem varoval ty, které přísahal chránit, a nyní musel splnit svou povinnost nebo zaplatit za neúspěch svým životem. Když zvážil velikost úkolu, který měl před sebou, nevypadala druhá možnost nijak nepravděpodobně.
Zatáhl za otěže poslušného gryfa a otočil ho obloukem ke vzdáleným horám.

2007-10-29T07:03:00.000-07:00

Snažil se ten obraz zaplašit, ale nešlo to. Stejně jako všichni elfové měl sklony k melancholii, ale na rozdíl od svých příbuz¬ných si v ní neliboval. Opovrhoval jí jako slabostí, ale teď, když opouštěl toto starobylé nádherné město, aby se možná nikdy nevrátil, nedokázal vzdorovat a poddal se jí. Viděl, jak lidské lodě v přístavu už nyní početně převyšují lodě elfů.Pravda, bylo tu mnoho mocných Orlů, Sokolů a Káňat, jejichž dlouhé štíhlé linie byly navrženy tak, aby pronikaly vlnami jako oštěp. Poháněly je magické vichry, a tak byly nejrychlejšími a nejlépe ovladatelnými mořskými plavidly, ale i tady, v jejich domovském městě, v největším přístavu elfů, byly obklíčeny jinými loděmi. Byly tu mohutné galeony z Bretonnie a Marienburgu. Pod sebou viděl plachetnice z Ará¬bie s plachtami podobnými žraločím ploutvím i džunky z da¬leké Kitaje s tyčícími se záďovými nástavbami a latinským oplachtěním, které bylo navrženo tak, aby zachycovalo vítr vzdálených moří. Všichni sem přišli obchodovat, nakoupit ma¬gické předměty, silné drogy a léky, jimiž byli elfové vyhlášení. Na oplátku přiváželi hedvábí, exotická dřeva, parfémy, koření a cvičené zábavní otroky — vše, co jeho lid vyžadoval, aby si zpříjemnil léta soumraku.
Ucítil slaný pach moře. Zahlédl člověka, který si ho prohlí¬žel dalekohledem ze strážního koše na jedné z lodí. Potlačil plíživé zlomyslné nutkání snést se s gryfem k tomu člověku blíž a vyděsit ho. Zatáhl za otěže a otočil svého oře vzhůru a k severu, k mrakům a vzdáleným horám obklopeným silnou aurou prastarých a mocných kouzel. Byl si vědom, že ho to občas táhne ke staré krutosti svého lidu, který viděl v nižších rasách pouhé hračky, jejichž životy nebyly důležité, a pocítil nával nevolnosti a nenávisti k sobě samému; city, které ho tolik odlišovaly od ostatních elfů.

2007-10-25T14:30:00.001-07:00

Teclis pod sebou cítil, jak se gryfův hrudník napíná a sta¬huje, když zvíře dýchá v rytmu pohybů křídel. Slyšel metro¬nom srdce, ženoucího krev do svalů a pohánějícího šlachy jako nějaký silný stroj. Gryf vydal uširvoucí výkřik naprostého triumfu. Teclis přesně věděl, jak se cítí. Jásal při pohledu na město rozprostřené pod sebou jako model v pokojíku nějakého elfího dítěte. Možná že takhle se cítí bohové, když se dívají z nebes na zem, jak se chovají jejich smrtelní pěšáci, pomys¬lel si.
Pod ním se v ulicích hemžili lidé — Tiranoci ve vozících, hrdí dračí páni, učení otroci z daleké Kitaje, kupci z tuctu zemí lidí. Poznali ho, předního čaroděje této země, na cestě za svými záležitostmi? Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Vzhlíželi s bázní a údivem na elfího pána přelétajícího nad nimi, křičeli a mávali mu na pozdrav. Teclis jim zamával v od¬pověď a nechal zvíře proletět nad vrcholky střech k přístavu, k tisícům tyčících se stěžňů, které označovaly polohu lodí.
Přeletěl nad rozpadajícími se panskými sídly a prázdnými domky, všiml si poloprázdných ulic postavených pro desetkrát víc obyvatel a pocit triumfu z něho rázem vyprchal. Ta skuteč¬nost ho zasáhla jako úder kladiva, stejně jako vždy, když si uvědomil, že elfové jsou vymírající rasou. Žádná pompéznost to nemohla zastřít. Nesmírná síla tvůrčího génia, která obklo¬pila každou velkou ulici mohutnými sochami a vzletnými slou¬py, se vytrácela ze světa. Mnoho budov kolem přístavu obývali otroci a cizinci. Naplnili je bzučícím životem, jenž napodo¬boval pradávnou slávu Lothernu. Ale nebyl to elfí život. Byl to život lidí zvenčí, kteří přišli na ostrovní kontinent nedávno a nikdy neudělali ani krok mimo cizineckou čtvrť tohoto jedi¬ného města.
Opět se mu v mysli objevila vize nevyhnutelné smrti těch, které považoval za blízké. Věděl, že jednoho dne nebude na těchto ulicích, v tomto městě, na celém kontinentu žádný elf. Jeho lid bude pryč, nezanechá po sobě ani duchy a jen kroky cizinců budou nadále znít ozvěnou v troskách, jež bývaly jeho domovem.

2007-10-24T13:49:00.000-07:00

Tyrion se zazubil a pokrčil rameny. „Doufám, že jsi ty lekce zvládl dobře, bratříčku."
Blahosklonnost v jeho tónu Teclise velice podráždila, ale skryl to za trpký úsměv. „Kéž žiješ tisíc let, bratře."
„I ty, Tec lisí z Bílé věže." Tyrion ustoupil s obvyklým skvě¬lým načasováním gryfovi z cesty a předvedl dokonalou dvor¬skou poklonu.
Teclis zamával ženám a svým sluhům, zatáhl za otěže a če¬kal. Gryfovy boky se pod ním stáhly, jak se svaly napjaly ke skoku. Ucítil v žaludku chvilkové zhoupnutí, když se tvor odrazil vpřed a vrhl se do prostoru volným místem v balkonu. Na krátký závratný okamžik viděl pod sebou celé město od chrámového paláce krále Fénixe po velkou sochu Aenariona, jež v přístavu vítá vracející se námořníky - to vše osvětlené zlatavým slunečním svitem Ulthuanu.
Žaludek se mu zhoupl, jak gryf klesl k zemi. Na chvíli ho ovládla panika. Zachycovací postroj, který před chvílí vypadal jako dobrý nápad, se nyní stal smrtící pastí. Během několika chvil, které mu zabere rozepnutí postroje a levitační zaklí¬nadlo, se se svým ořem roztříští o mramor dole. Bojoval s nut¬káním zavřít oči a sledoval, jak se k nim blíží střechy vilek nižší šlechty s purpurovými střešními taškami.
Pak gryf s hromovým zarachocením rozpřáhl své mohutné perutě, které tloukly do vzduchu silou bouře. Klesání, které Teclisovi málem zastavilo srdce, přestalo a na chvíli se zdálo, jako by se tvor vznášel ve vzduchu zachycen mezi gravitační silou a silou svého stoupavého pohybu. Teclise zaplavil pocit beztíže, směsice hrůzy a veselí, a potom gryf začal mávat kříd¬ly silněji a jeho gigantická magická síla zvítězila nad přitažli¬vostí země.

2007-10-23T08:45:00.000-07:00

Teclis zamumlal omluvu a odkulhal k němu. Vytáhl se una¬veně do sedla, kde se připoutal. Někteří mladí elfové jezdili bez sedla a nepři poutaní a prováděli různé bravurní kousky na hřbetě svých zvířat, ale to nebylo nic pro něho. Ujistil se, že všechny přezky jsou na místě a při tom cítil mírné rozpaky. Takhle by jezdilo dítě, ale nehodlal náhodou spadnout ze sedla. Jistěže znal kouzla levitace, ale kdyby byl na chvíli omráčený nebo nepozorný, nebo kdyby vichry magie nevanuly dost silně, mohl by pro něho být pád osudný i tak.
Přišel se na něj podívat jeho bratr. Ignoroval gryfův obrov¬ský zobák a mohutné drápy s klidem, který mu Teclis záviděl. V blízkosti zvířat obvykle byli nervózní i ti nejstatečnější, ale Tyrion ne. Vypadal klidně a uvolněně jako u večerní tabule a nebyla to žádná falešná póza.
„Jsi si jistý, že opravdu nechceš, abych tě doprovázel?" i zeptal se.
„Ty máš povinnosti tady, u naší flotily, bratře, a na tenhle úkol je nejvhodnější samotná magie."
„Skláním se před tvými znalostmi, ale přesto mám zkuše¬nosti, že dobře nabroušená čepel může být vždycky užitečná."
Teclis popleskal levou rukou zbraň, která mu visela po boku. „Mám dobře nabroušenou čepel a používat ji mne učil | mistr," řekl.

2007-10-21T04:14:00.001-07:00

Občas si Teclis přál, aby uměl správně ovládat gryfa, ale nikdy se mu to nepovedlo. Toto umění se mohli naučit jen nej¬silnější z elfů a navíc se to museli učit od mládí. On byl v mládí pořád nemocný. Nikdy nebude schopen jezdit na tomto skvě¬lém zvířeti do bitvy, aniž by dřív ochromil jeho divokou vůli magií, čímž by všechno pokazil. Potřeboval použít kouzlo omámení, aby zvíře bylo poslušné a dalo se na něm jet.
Zalila ho vlna závrati. Stále se to zhoršovalo. Počítal poma¬lu do dvaceti a nepřekvapilo ho, když se země zatřásla a budo¬va zachvěla. Zvláštní citlivost na výkyvy v úrovních magické energie kolem něj, vedlejší účinek kouzel, která mu za nor¬málních okolností dodávaly sílu a energii, ho před zemětře¬sením varovala. Věděl, že si musí pospíšit, že jeho zemi a lidu dochází čas a pokud vázací kouzla selžou, pak jemu velmi pravděpodobně také.
Zhluboka se nadechl vzduchu ve stáji. Měl v sobě převlá¬dající pach zvířecích těl, hnoje a peří. Staří sluhové zavěsili velké sedlo zvířeti na záda. Celou dobu se snažili mít na pozoru před jeho silnými drápy a zobákem ostrým jako šavle. Pro¬hlédli podbřišník a uzdu a pak se tázavě podívali na Teclise. Pokrčil rameny a napjal svou vůli, zatímco mumlal slova za¬klínadla. Cítil kolem sebe tok energie, který ho zahřál jako vždycky. Vyslal jeho úponky, aby se dotkly velkého zvířete, uklidnily jeho divoké srdce a ukonejšily žhnoucí mozek. Zví¬řeti klesla víčka. Jak začalo kouzlo fungovat, uvolnilo svůj postoj. Nyní vypadalo jaksi menší a méně vznosné.

2007-10-19T04:16:00.000-07:00

Grume a jeho bojovníci už mířili z předsíně do sněhu.
„Ty si nemyslíš, že Grume Gotreka Gurnissona přemůže?"
„Je tvrdý a má velké vojsko, ale i kdyby se mu to nepovedlo, poslouží to našim cílům. Pokud se jim nepodaří trolobijce přemoci, nalákají ho sem - a na Stezkách Prastarých na něj číhají věci, které dokážou zabít i jeho."
Když vstoupil do stáje, sluhové na něj pohlédli s úctou. Teclis byl oblečený do bitvy, měl nasazenou válečnou korunu Saphe¬ry a nesl hůl Lileathu. Nevšímal si jejich pohledů a prohlédl gryfa. Bylo to úžasné zvíře, okřídlený lev s orlí hlavou, dost velký, aby na něm mohl jezdit elf. Otevřel tlamu a vydal vý¬křik, který bodal v uších, až kurtizány nervózně vyjekly a pak se začaly hihňat. Byl to válečný křik, jenž už celé věky děsil nepřátele elfů. Nyní, když velcí draci většinou spali, byla tato mocná magická zvířata oblíbenými létajícími oři elfů. Samo¬zřejmě byli vzácní. Tento byl závodní šampión a stál by tolik jako výkupné za krále lidí. Velká chovatelka Ranagor ho vlastno¬ručně vypiplala z vejce, které přinesla z nejvyšších svahů Hory mláďat.

2007-10-17T00:55:00.000-07:00

„Pokračujte," zařval Grume. Kelmain pokrčil rameny a roz¬máchle zagestikuloval.
„Vidím, že máš další plán, bratře," řekl Lhoigor s rozpus¬tilým smíchem.
„Rozumíš mi dokonale jako vždy. Ke smrti trpaslíka vede víc než jedna cesta." Zvedl křišťálovou kouli, kterou si přinesl z ruin prastaré Lahmie. Byla chladná a tvrdá. Diamant v jejím středu se blýskal magickou energií. Zamumlal kouzlo a koule se vznesla do vzduchu. Začala v kruzích létat kolem bojovníka Chaosu. Kelmain zavřel oči a soustředil se na spojení. Jeho zorný úhel splynul s diamantem. Nyní se stal jeho okem, takže jím viděl.
„Tohle tě dovede k tomu prokletému trpaslíkovi," prohlásil Kelmain. Kouzlo způsobilo, že hlas zněl z Oka. „Umožni nám stát se svědky velkého vítězství! Jdi zabít Gotreka Gurnisso¬na."
Kelmain mírně unavený namáhavým rituálem zazíval. Jeho bratr udělal totéž. Kelmaina naplnil pocit vítězství, když se připravil přesunout své vědomí do Oka. Ať tak či tak, Gotrek Gurnisson bude stejně mrtvý. A všichni ostatní s ním.

2007-10-15T23:38:00.000-07:00

„Pro toho obrovského idiota to zřejmě bude nanejvýš ne¬šťastný osud," dodal a ukázal na Gruma holí. Mohutný váleč¬ník Chaosu ho ignoroval a soustředil se na ječeni na vojáky rozmisťující se na určené pozice. „Měl bych tento portál zavřít a nechat ho, ať mu na cestě do Císařství zmrznou nohy."
„Povolej ho zpět, bratře. Vždycky ho můžeš poslat do Lus¬trie, když budeš mít starost o jeho zdraví." Lhoigorův úsměv byl chladný, ale nikoliv prostý zlomyslnosti.
„Nebo do brány v potopené Melayi - to by mu vyčistilo zbroj," řekl Kelmain.
„Myslím, že náš poslední průzkumný tým se nevrátil ze zkoušky stezek, o nichž jsme si mysleli, že vedou do srdce Ohnivé hory. Možná by ta láva našeho přítele hezky zahřála." „Nebo do Ulthuanu, aby naučil elfy, co se stane s těmi, kteří vzdorují válečníkům Krvavého boha," pronesl Lhoigor téměř dokonalou napodobeninou chvástavého chování váleč¬níka Chaosu. Kelmain se zasmál. Byl to tak děsivý zvuk, že bestie vzhlédly a zachvěly se.

2007-10-15T00:48:00.000-07:00

„Proč ne? Pokud uspěješ, bude o nepřítele méně. Nemám Gotreka Gurnissona rád a jeho smrt mě potěší. Dám ti kouzlo, které ti dovolí najít trolobijce a jeho sekeru. Až ho najdeš. zabij ho," řekl Kelmain.
„Pokud to dokážeš," dodal tak tiše, aby to Grume neslyšel. Kelmain sledoval, jak se v místnosti shromažďuje Grumova moc. Zdálo se, že je vytesané hlavy obscénních žabích bohů pozorují téměř posměšně. Podíval se do vidoucího krystalu a střetl se s pohledem svého bratra. Lhoigor vypadal poněkud zesláble. Použití mluvícího kouzla na tak velkou vzdálenost vyčerpá i mága jeho moci.
„Našel jsi Gotreka Gurnissona," řekl Lhoigor. Nebyla to otázka.
„Ano, má věštba odhalila, že naše bestie měly pravdu. Je tady blízko, v Sylvánském uzlu. Člověk by si skoro řekl, že to je osud," odpověděl Kelmain.
„Možná to tak je. Zdá se, že ho osud poznamenal. Nebo síly, jež stojí proti nám."

2007-10-12T00:40:00.001-07:00

zvířecké rysy se zkřivily hněvem. Tyčil se nad mágem do skoro dvojnásobné výšky. Ruku měl na rukojeti podivně zkroucené palice, která se mu za normálních okolností houpala na zápěstí. „U Khorna, za to zaplatíš nejvyšší cenu."
„Prokazuješ naprostý nedostatek intelektu, který se zcela spravedlivě přisuzuje všem Khornovým vyznavačům," odpo¬věděl Kelmain tak omluvným a skoro až poníženým tónem, že to válečníka Chaosu naprosto zmátlo. „Kdybys mě zabil nebo nakrmil mou duší některou ze svých mocných zbraní, i nebyl by tu nikdo, kdo by ti otevřel Stezky Prastarých... nebo ti našel trolobijce."
„Pak uposlechneš každého mého rozkazu," řekl Grume. Sebeuspokojení v hlase bylo zřejmé. Raději naslouchal tónu než slovům, což Kelmain věděl. Bylo to zvíře, které si bude razit cestu vpřed přes námitky ostatních.

2007-10-10T00:59:00.001-07:00

Bylo třeba dohlédnout na použití zařízení Prastarých a ujistit se, že dobře slouží Chaosu. Přesto by se Grumova ctižádost dala využít. Znovu pohlédl do krystalu, jestli bratr sleduje jeho myšlenky. Lhoigorův úsměv mu napověděl, že ano.
„Víš, co se stalo s posledním čarodějem, co se mi vysmí¬val?" zeptal se Grume výhružným hlasem. Měl sebedůvěru člověka, který ví, že má na dosah ruky malou armádu bestií. Ztráty způsobené trolobijcem a jeho přáteli zmenšily jeho voj¬sko jen asi o pětinu.
Kelmain potlačil zívnutí. „Řekl bych, že jeho duše nakrmila démona, který sídlí ve tvém obušku," odpověděl. „Nebo jsi ho nabídl jako svačinku svému ochránci, knížeti démonů? Zapo¬mněl jsem. Člověk se v dnešní době setkává s tolika mocnými válečníky Chaosu, že si prostě nemůže zapamatovat všechny ty strašné tresty, které vyměřují těm, kdo se jim vysmívají."
„Hraješ nebezpečnou hru, čaroději," řekl Grume. Jeho

2007-10-08T23:29:00.000-07:00

Grume si zvedl hledí, aby odhalil napuchlé a odporné rysy. V malých prasečích očkách válečného pána se objevil krutě vychytralý záblesk. Kelmain mu skoro mohl číst myšlenky. Gotrekova sekera se mezi přívrženci Chaosu stala téměř legen¬dou. Při obléhání Praag prosekla údajně nepřemožitelnou zbroj Velkého válečného pána Chaosu Areka Srdce démona. Smrt tak mocného bojovníka vedla k rozpadu armády a ukončení obléhání Města hrdinů. Říkalo se, že trpaslík dokonce ve ztra¬ceném městě Karag Dum zničil i fyzickou formu jednoho z největších Khornových démonů.
Kelmain byl jedním z mála, kteří byli na takové pozici, aby věděli, co z toho je pravda. Grume už měl několik mocných zbraní, v nichž byly zakuty duše mocných démonů a válečníků. Bylo zřejmé, že chce ke své sbírce přidat i trpaslíkovu sekeru. Stejně tak bylo jasné, že až přijde čas a síly Chaosu definitivně zvítězí, hodlá tyto zbraně plně použít na ty, kdo mu budou stát v cestě. Ten plán naprosto odpovídal někomu tak hloupé¬mu, ale on byl na sebe pyšný, jak je chytrý. Kelmain věděl, že vysvětlovat mu, jakému nebezpečí by se vystavil při pokusu použít tuto sekeru, by stejně k ničemu nevedlo. Toto byla zbraň, která svou nesmírnou mocí dokázala zvrátit cesty Chao¬su a vládla silnou magií. Grume o takových věcech nevěděl vůbec nic. Kelmain ano, i když by jen nerad plýtval svou silou na tak nebezpečné pronásledování v tak kritickou dobu.

2007-10-07T01:23:00.000-07:00

„Je to velmi nebezpečná zbraň," pronesl Kelmain a vzápětí si přál, aby raději nechal ústa zavřená. Z toho zápachu málem začal zvracet. Možná na něm bylo něco magického. Obvykle nebyl tak choulostivý. Nebo to možná mělo něco společného s tou ohyzdnou zbraní, kterou vyznavač Khorna nosil. Když se [ na ni čaroděj podíval magickým zrakem, začal se kroutit. Ně¬čím takovým by nechtěl být zabit. Smrt by pak byla tou nej¬menší starostí.
„Všechny zbraně jsou nebezpečné, ale já jsem přívrženec Khorna," řekl Grume s přezíravým úšklebkem. Byl to každým coulem válečný pán, který mluví se svými podřízenými čaro¬ději.
Idiot! pomyslel si Kelmain. Proč musím vždycky spolupra¬covat s takovými kašpary, kteří mají v hlavě jen svaly? Občas si myslel, že velké síly Chaosu si vybírají své zastánce mezi válečníky podle tuposti - a Krvavý bůh především.
To tedy opravdu je, ozval se mu v hlavě Lhoigorův hlas. Kelmain věděl, že jeho dvojče přemýšlí úplně stejně jako on,
„Nepracuji s následovníky Přeměňovače cest o nic raději než vy se mnou," řekl Grume. „Ale Velcí promluvili a démoni mi přinesli jejich slova. Přišel čas, abychom se sjednotili a po¬razili slabé království lidí."

To ano, uvažoval Kelmain. A rád bych věděl, jestli tušíš, kolik toho má tohle místo, na němž stojíme, s tím vším spo¬lečného. Podíval se na zbytky prastarého oblouku, jenž domi¬noval místnosti. Byla to velice vynalézavá kouzla, téměř božská ve své spletitosti a tak složitá, že mu hrozila ovládnout mysl, i když teď byla nečinná. Stezky Prastarých, pomyslel si Kel¬main s obdivem. Otevřeli jsme je, nebo spíše naši mistři je otevřeli, a my je můžeme používat, jak chceme. Brzy nám to přivede tenhle prastarý a zkažený svět na dosah a my jej přetvoříme, aby odpovídal našim snům. Ale když chceme udě¬lat něco takového, musíme pracovat s idioty, kteří nás chtějí využít jen pro své malicherné cíle.

2007-10-03T00:47:00.001-07:00

Venku vířil sníh s větrem, odrážen kouzly, které Kelmain kolem nich upředl.
Kelmain se zahleděl do vznášejícího se krystalu. Viděl v něm zobrazeného Lhoigora, své jednovaječné dvojče. Stejně tak by mohl stát tady v místnosti, byl však tisíc mil odsud v tom ponurém chrámu na ostrově Albion. Vysoký, štíhlý, s li¬šáckými rysy a bledou kůží. Rozdíl mezi nimi byl jen v tom, že Lhoigor byl oblečený ve zlaté místo černé a měl runovou hůl ze zlata místo jeho ebenové zdobené stříbrem. Lhoigor si zamával rukou před nosem a pak ji zvedl k ústům. Kelmain věděl, co tím chce říct. Proč jen ho ze všech shromážděných válečných pánů musí na obhlídce doprovázet zrovna Grume? Proč to nemohl být Kestranor Kastrovač? Ten pižmový zápach Slaaneshova věřícího byl alespoň příjemný. Dal by přednost i Čulazchánovi, hnijícímu přívrženci Nurgleho. Bylo škoda, že si vytáhl kratší stéblo a byl nucen doprovázet tuhle prů¬zkumnou výpravu. Před tímhle by dal přednost i příšerně mok¬rému počasí toho otravného ostrova. Říkal si ale, že někdo to udělat musí. Jejich akolyté byli všichni zaneprázdněni nahá¬něním moci do stezek. Po pravdě řečeno ho nápad použít pra¬starou síť mimodimenzionálních stezek vzrušoval.

2007-10-02T01:08:00.000-07:00

Potřebovali rychle najít přístřeší, jinak jsou ztraceni.
„Chci zabít Gotreka Gurnissona sám," řekl Grume Noční spár. Vynořil se ze stínů jako malá hora z kovu a zbraní. Složitá síť mocných kouzel na jeho zbroji téměř oslepovala Kelmainův magický zrak. Válečník byl jako posedlý od chvíle, kdy se z vánice vrátili poražení zvědové a přinesli zprávy o trpaslí¬kově přítomnosti. Kelmain si nyní přál, aby se o něm nikdy nezmínil, ale byl v Praag a věděl, že popisu dodanému zvědy odpovídá jen Gotrek Gurnisson a jeho společníci.
„Proč?" zeptal se čaroděj Chaosu, jen aby odporoval. Roz¬hlédl se po kamenných zdech prastarého předpokoje a znovu se pokusil o trpělivost. Runy i podivné rytiny ho fascinovaly, ale ten zápach byl skutečně odpudivý. Jednou rukou s drápy si zakryl nos i ústa. Grume páchl potem, zaschlou krví a ztuh¬lým mozkem, který mu pokrýval zbroj. Kelmain se obvykle nepokládal za zhýčkaného, protože to by si při své práci ne¬mohl dovolit, ale tohle bylo příliš.
„Protože jeho sekera zabila Areka Srdce démona a já ji chci získat. Taková zbraň by mne byla hodna. Všichni pova¬žovali Arekovu zbroj za neproniknutelnou," zaburácel Grumův hluboký hlas.

2007-09-30T04:39:00.000-07:00

Felix byl ohromený. Všechno proběhlo tak rychle, že ani neměl čas si zakrvácet meč. Když o tom uvažoval, cítil se téměř v rozpacích. Když Gotrek viděl jeho výraz, řekl: „Neměj i strach, človíčku. Budeš mít šanci zabít ty zplozence Chaosu, až je budeme pronásledovat do jejich doupat!"
„Bál jsem se, že to řekneš," povzdechl si Felix. Vešel do i trosek hospody. Všude ležela mrtvá těla. Na sněhu se válely lidské kosti, rozlámané kvůli morku a rozkousané silnými če¬listmi. Felix cítil, že se mu zvedá žaludek, ale ovládl se.
„Vypadá to, že se tu zastavily na svačinku," poznamenal Gotrek.
O dvě hodiny později se nad nimi skláněly koruny mohutných stromů. Sníh padal tak hustě, že Felix stěží viděl deset stop před sebe. Už dávno ztratili stopu bestií. Nyní se sotva vlekl sněhem s očima upřenýma na Gotrekova široká záda. V uších mu hvízdal vítr. Ve vlasech se mu rozpouštěly sněhové vločky. Vydechoval oblaka zmrzlé páry. Prsty měl příliš ztuhlé, než aby v nich udržel meč. Kdyby na ně teď zaútočili, nebyl si jistý, jestli by dokázal bojovat. Upřímně doufal, že trolobijci jsou na tom líp. Zoufale si přál, aby býval šel s Kislevany. Teď nebyla vhodná doba na to nechat se v sylvánských lesích zastihnout sněhovou bouří.

Zbývající bestie

2007-09-29T03:34:00.000-07:00

neměly ani čas uvědomit si rozsah kata¬strofy. Obklopily své protivníky. Očividně důvěřovaly pouhé hrubé síle svých úderů, ale nepočítaly s Gotrekovou a Snorriho zuřivostí. Gotrek zatočil sekerou v mohutném dvojitém oblou¬ku a donutil je ustoupit zpět. Snorri skočil vpřed a překulil se ve sněhu. Narazil do nohou jedné z bestií a podtrhl jí je; sekeru přitom stačil zaseknout jiné bestii do kolene a srazit ji k zemi. Aniž by Gotrek narušil tempo, jeho sekera dopadla dvakrát rychlostí blesku. Felix věděl, že se žádná ze zasažených bestií nezvedne, vzhledem ke strašlivé síle úderů. Sekera znovu vy¬letěla k obloze, aby uťala hlavu dalšímu nepříteli.
Nyní už stvůry Chaosu podlehly panice. Daly se na útěk. Gotrekova sekera zasáhla jednu z nich do zad. Snorri se vy¬hrabal na nohy a zvedl kladivo. Mrštil jím a zasáhl další bestii zezadu do hlavy, až upadla do sněhu. Vzápětí Snorri kladivo zase zvedl a rozbil jí hlavu na kaši.
Felix se rozhlédl. Z lesa se vynořily další nepřátelé, právě včas, aby byli svědky osudu svých druhů. Felix viděl, že jich není tolik, jak se obával. Byly to tři nanejvýš pětičlenné sku¬piny. Zdálo se, že největší část tlupy byla v hospodě. Bestie ještě váhaly, zda mají zaútočit, když Max zvedl ruce a začal za¬klínat. Během několika vteřin se mu v obou sevřených pěstech objevily koule světla jasnějšího než slunce. Když rozevřel prsty, vyrazily z nich blesky čisté zlaté záře. Proletěly mezi nestvůrami, pálily jim maso a rozpouštěly kosti. To už bylo na stvoření Chaosu příliš rychle se obrátily a prchaly do lesa.

Gotrek

2007-09-28T02:25:00.000-07:00

doběhl k nepřátelům o okamžik dříve než Snorri. Jeho sekera opsala ve vzduchu široký oblouk, usekla paži nejbližší bestii a zabořila se do žaludku jejího souseda, až se po zemi rozlila krev a žluč. Další bestie se pokusila vykrýt úder kyjem; ten se vzápětí rozletěl na kusy. To už zaútočil Snorri, skolil jednoho nepřítele úderem kladiva a současně zasekl sekeru, kterou držel v druhé ruce, do lebky dalšímu. Ozvalo se odporné křupnutí, jako když se rozštípne shnilé dřevo.
Gotrek se Snorrim stěží zpomalili. Gotrek skočil vpřed a rozsekl bestii s vlčí hlavou ve dví, až horní půlka těla odletěla na jednu stranu a spodní na druhou. Snorri zavířil jako arabský derviš a udeřil oběma zbraněmi na dalšího zplozence Chaosu. Kladivo trhalo maso, i když sekera prosekla žebra a zasekla se bestii hluboko do plic. Chvíli stála, z hrudi jí vybublávala krvavá pěna, a pak se zhroutila.

2007-09-26T12:01:00.000-07:00

Moc tu toho nezbylo. Většina chatrčí byla postavena z prou¬tí a mazanice, střechy byly doškové. Stěny teď byly prokopané dovnitř a střechy spálené. Jedině hospoda byla pevnější stavba, z klád a kamene. Tu nebylo tak snadné zbořit, pomyslel si Felix. Požár musel být opravdu prudký, když pohltil i takovou stavbu. Škoda, že je po ní, protože už se začíná horšit počasí.
Zatímco se rozhlíželi, uvnitř hospody se začaly pohybovat stínové postavy. Byly příliš velké a příliš znetvořené, než aby mohly být lidské. Znamenalo to jediné. Bestie! Snorri téměř zavyl radostí, když si uvědomil, co vidí, a zamával kladivem i sekerou ve vzduchu. Gotrek přejel palcem po ostří své sekery, až vytryskl pramínek krve, a pak vyplivl kletbu.
Pokud to mělo bestie vyděsit, nedaly to najevo. Vylezly z trosek hospody. Některé měly volské hlavy, jiné měly hlavy vlků nebo jiných zvířat. Všechny byly obrovské a svalnaté. Všechny byly ozbrojené hrubými oštěpy, mohutnými kyji s hřeby nebo kladivy. Byl na ně absurdní pohled. Naposledy, když tudy Felix procházel, seděli u Zeleného muže lidé a on sám strávil večer bizarní konverzací s upíří hraběnkou. Nyní byla vesnička obklopující hospodu zničená. Felix už viděl hod¬ně zabíjení a spoustu zničených vesnic, přesto věděl, že si na něco takového nikdy nezvykne. Nesmyslný masakr živil jeho vztek a zášť.
Bestie zaútočily. Očividně necítily tváří v tvář tak malému množství protivníků žádné obavy. Ze zasněžených lesů kolem vypleněné vesnice se ozýval křik jejich bratří. Felix doufal, že si spolu s ostatními neukousl větší kus, než dokáže spolk¬nout.
Snorri s Gotrekem se bestiím hnali vstříc. ,Hnali' je možná za těchto okolností nesprávné slovo, pomyslel si Felix. Krátké nohy trpaslíků je nesly sotva takovou rychlostí, jaká by pro něho byla pohodlným poklusem. Ale i tak se vzdálenost mezi nimi rychle zkracovala. Felix se podíval na Maxe, jestli se ne¬chystá seslat nějaké kouzlo. Čaroděj zkoumal okolí a vyhlížel další útočníky. Nejspíš věřil, že trolobijci bestie zvládnou sami.

2007-09-24T00:52:00.001-07:00

„Raději bychom měli vyrazit," slyšel ke svému překvapení, jak říká. „Pokud se tam chceme dostat do soumraku."
„Tohle místo se hodně změnilo od té doby, co jsme tu byli posledně," řekl Felix při pohledu na dosud doutnající ruiny kdysi zděné vesnice. Nikdo mu nevěnoval nejmenší pozornost. Byli příliš zaměstnáni prohlídkou trosek.

2007-09-22T13:02:00.000-07:00

„Raději bychom měli jít, když chceme dohonit ty bestie," řekl Gotrek. Snorri souhlasně pokyvoval. Wulfgar zavrtěl hla¬vou. „Pohlídáme tyhle lidi na cestě k jejich příbuzným," řekl. „Musíme najít místo pro naše zraněné."
Když to říkal, vypadal téměř zahanbeně. Felix mu nic nevy¬čítal. Kislevané byli demoralizovaní Ivanovou smrtí a události náhradu Drakenhof otřásly i těmi nejstatečnějšími. Gotrek si Wulfgara chvíli upřeně prohlížel. Felix se bál, že trolobijce dobře zvolenými slovy pohovoří o odvaze a tvrdosti kislevské¬ho lidu, ale ten jen pokrčil rameny a zavrtěl hlavou.
„Co ty, Maxi?" zeptal se Felix. Čaroděj chvíli uvažoval a pak řekl: „Půjdu s vámi. Bestie je třeba vyhladit."
Tón čarodějova hlasu naplnil Felixe obavami. Vypadalo to, že je stejně zatrpklý a plný vzteku jako Gotrek. Felix doufal, že se z toho, co se stalo s Ulrikou, nepomátl. Na druhou stranu byl ale rád, že jde Max s nimi. Když došlo k boji, měl čaroděj cenu regimentu lučištníků.
Felix na okamžik skoro podlehl pokušení přidat se k jezd¬cům, ale rozhodl se, že to neudělá. Jednak by to bylo proti přísaze, kterou dal trolobijci, a jednak se cítil ve společnosti Gotreka, Snorriho a Maxe bezpečněji, přestože hodlali proná¬sledovat bestie, než by se cítil mezi Kislevany.

2007-09-21T01:07:00.001-07:00

„Co se vám stalo?" zeptal se Gotrek tónem, který byl všech¬no, jen ne uklidňující. Způsob, jakým držel mohutnou sekeru v jedné pěsti, mu ještě dodal na hrozivosti. „Proč putujete v zimě po těchto cestách?"
To byla dobrá otázka. Každý rozumný rolník by se teď choulil ve své chatrči. Felix znal odpověď předem. Byli to uprchlíci.
„Přišly bestie," řekla nakonec stařena. „Z lesů. Zapálily naše domy, zapálily hospodu, zapálily všechno, většinu lidí zabily a ostatní odvlekly."
„Nejspíš ke snídani," konstatoval Gotrek. Výraz ve tvářích uprchlíků Felixovi napověděl, že tohle nepotřebovali vědět.
„Bestie?" rozveselil se Snorri jako vždycky, když byl boj na obzoru.
„Ano, mnoho," odpověděla stařena. „Objevily se z ničeho nic uprostřed zimy. Kdo by si to pomyslel? Možná měli fana¬tici pravdu. Možná přichází konec světa. Říkají, že se bledí páni vrátili a hrad Drakenhof je zase obydlený."
„Z toho už nemusíte mít strach," prohlásil Felix, ale pak si přál, aby to neudělal. Ta babizna na něj hleděla, jako by byl idiot, což asi opravdu byl, když plácl něco takového. Samo¬zřejmě že se sylvánští rolníci budou hradu Drakenhof a jeho obyvatel bát, ať už nějaký otrhaný cizinec prohlašuje, co chce.
„Říkáš, že spálili hospodu?" zeptal se Max.
„Ano. Zabili hostinského a většinu hostů."
„Snorri se těšil na vědro vodky," pronesl Snorri. „Snorri si myslí, že ty bestie potřebují dostat lekci."
Gotrek souhlasně přikývl. Toho se Felix bál. Představa, že by se necelý tucet nezraněných kislevských lučištníků, dva trolobijci, Felix a Max měli postavit hordě bestií, trpaslíky v nejmenším neznepokojovala. Zato Kislevané, zocelení bo¬jovníci z pohraničí, kde se hranice lidí stýkají s Chaosem, i měli dost rozumu, aby takovou akci nevítali s velkým nádše ¬ním, alespoň pokud to Felix z jejich výrazů dokázal posoudit.
„Nechoďte," řekla jim stařena. „Jen vás zabijí. Radši pojďte s námi. Stephansdorp je jen několik dní cesty odsud na jih, Bez sněhu je to méně než den."
„Pokud ho nevypálili také," opáčil Gotrek surově. Několik dětí začalo fňukat. Jeden nebo dva muži vypadali, že se už už
rozpláčou také. Felix jim to neměl za zlé. Nepochybně je na nohou drželo jen pomyšlení na útočiště v nedaleké vesnici u jejich příbuzných. Přímo před Felixovýma očima se jeden z mužů zhroutil na kolena a vidle mu vypadly z ochablých prstů. Udělal na hrudi znamení Shallye a sklonil hlavu. Dvě z dětí k němu došly, zatahaly ho za rukáv a šeptaly: „Ta¬ti."

2007-09-12T00:00:00.001-07:00

Ani skvrny od krve a trhliny po mečích v šatu mu neubíraly na důstojnosti, ale měl strnulý pohled a v obličeji prázdnotu, kterou se vyrovnal Gotrekovi. Max Ulriku miloval, možná víc než kdy Felix, a nyní ji také ztratil navždy. Felix doufal, že zarmoucený čaroděj neprovede nějakou hloupost.
Max počkal, dokud kolem bojarova těla neprošel poslední Kislevan, pak pohlédl na Wulfgara, hodností nejvyššího vůd¬ce. Jezdec přikývl. Max pronesl slovo a třikrát udeřil koncem hole do země. S každým úderem vzplála jedna pohřební hra¬nice. Magie byla silná a očividná. Kolem vlhkého dřeva se zatetelily zlaté plameny a pak se vznítilo. Na hřebících zatlu¬čených do Snorriho lebky se zalesklo světlo, až to vypadalo, že mu na oholené hlavě vzplanul malý požár.
Dým pomalu stoupal, dřevo černalo, až se rozhořelo přiro¬zenějším plamenem. Felix byl rád, že čaroděj použil magii. Za těchto podmínek neexistoval způsob, kterým by i trpaslíci dokázali rozdělat oheň.
Oheň se rychle šířil a brzy byl vzduch plný odporně sladké¬ho zápachu hořícího masa. Felix nebyl připraven zůstat a dívat se, jak Ivana stravují plameny. Ten muž byl jeho přítel. Otočil se a vyšel ze zničeného sálu na chladný vzduch. Už tam čekali koně i vozy se zraněnými. Zemi pokrýval sníh. Někde tam venku byla Ulrika a její nová učitelka, hraběnka Gabriella, ale už byly mimo jeho dosah.
Na severu čekala válka. Přicházel Chaos. Trolobijci oče¬kávali, že tam naleznou svou smrt.
Stařena vypadala unaveně. Děti, které šly vedle ní, byly na pohled vyhládlé. Měly na sobě hadry obvyklé u sylvánských rolníků. Jejich oči byly tůně beznaděje a utrpení. Několik mužů v halenách postříkaných krví svíralo ve zmrzlých prstech vidle. Felix viděl, jak v jejich tvářích bojuje únava se strachem a po¬malu vyhrává. Báli se jezdců i trpaslíků, ale byli příliš unavení a hladoví, než aby utekli.

2007-09-11T01:51:00.000-07:00

Přeživší Kislevané procházeli v řadě okolo a skládali po¬slední hold svému bývalému pánu. Mnozí z nich dělali prsty levé ruky znamení vlčího boha Ulrika, pak se podívali přes rameno a udělali jej znovu, Felix to chápal. Dosud byli téměř ve stínu hradu Drakenhof, mocné citadely zla, který chtěl upíří pán Adolphus Krieger získat pro sebe. Vlastnil prastarý amu¬let a plán, jak ovládnout veškeré šlechtice noci. Místo toho se mu povedlo přivodit si jen svou zkázu.
Ale za jakou cenu? Tolik ztracených životů. Nedaleko stála druhá společná pohřební hranice, kterou Kislevané spěšně po¬stavili pro své padlé. Na další byly pozůstatky upírových násle¬dovníků. Zde, v prokleté Sylvánii, nehodlali tito muži nechal ležet nespálené mrtvoly, aby nedošlo k temnému zmrtvých¬vstání z rukou nějakého nekromanta.
Max Schreiber přistoupil blíž, opíral se při tom o svou hůl. Ve zlatých šatech vypadal každým coulem jako čaroděj.

2007-09-09T23:20:00.001-07:00

Co víc, Ivan Petrovič byl jakousi spojnicí s trolobijcovou záhadnou minulostí. Znal trpaslíka od dob jeho první výpravy do pustin Chaosu před mnoha lety.
Při tom pomyšlení si Felix uvědomil, jak daleko od domova Ivan padl. Z tmavých lesů Sylvánie to musí být alespoň tři sta mil do chladných zemí na okraji Kislevu, kde kdysi vládl. Země starého bojara byla samozřejmě pryč, smetena obrov¬skou invazí Chaosu, která je dohnala až na jih k Praag.
„Snorri si myslí, že Ivan zemřel dobrou smrtí," prohlásil Snorri Nosohryz. Tvářil se zasmušile. Navzdory chladu nebyl druhý trolobijce oblečený o nic lépe než Gotrek. Možná trpas¬líci prostě nepociťují nepohodlí jako lidé. Pravděpodobnější ale bylo, že jsou příliš tvrdohlaví, než aby to připustili. Snorriho obvykle veselé stupidní rysy zastíral smutek. Možná nebyl tak necitelný, jak vypadal.
„Dobré smrti neexistují," zamumlal Felix tiše. Když si uvě¬domil, co řekl, pomodlil se, aby ho žádný z trpaslíků neslyšel. Koneckonců přísahal, že bude následovat Gotreka a napíše o jeho záhubě epickou báseň. Připadalo mu to strašně dávno, Jediným smyslem života trolobijců bylo zemřít rukou silné nestvůry nebo tváří v tvář beznadějné přesile a tím odpykat nějaký svůj domnělý hřích nebo zločin.

2007-09-09T01:35:00.000-07:00

S těžkým srdcem sledoval Felix Jaeger poslední ze zbývajících kislevských jezdců, jak pokládají mrtvolu Ivana Petroviče na pohřební hranici. Starý válečník vypadal jaksi menší, jako by se po smrti scvrkl. Ve tváři neměl vepsán mír, který by tam měli mít ti, kdo vstupují do království Morra, boha smrti, ale Felix si uvědomil, že Ivanovy poslední chvíle byly všechno, jen ne příjemné. Byl svědkem toho, že se Ulrika, jeho jediné dítě, změnila v upíra, tvora bez duše živícího se lidskou krví, a sám podlehl smrti z rukou sluhy jejího nemrtvého pána. Felix se zachvěl a přitáhl si vybledlý červený plášť ze suden¬landské vlny k tělu. Kdysi si myslel, že je do Ivanovy dcery zamilovaný. Co by měl cítit teď?
Odpověď zněla, že neví. Nebyl si jistý, dokonce ani dokud byla ještě mezi živými. Uvědomil, si, že teď už nikdy nebude mít možnost to zjistit. Někde hluboko uvnitř v něm pomalu, vzdorně doutnal odpor k bohům, který se pomalu rozdmý¬chával v plamen. Začínal chápat, jak se cítí Gotrek.
Podíval se na trolobijce. Trpaslík byl nezvykle zamyšlený. Přikrčená mohutná postava, mnohem širší než postava kterého¬koli člověka, vypadala mezi kislevskými jezdci nemístně. Tro¬lobijce si pohladil jednou rukou pásku, která mu zakrývala chybějící oko, a pak se bezmyšlenkovitě poškrábal na oholené tetované hlavě. Velký hřeben oranžově nabarvených vlasů se skláněl pod sněhem a námrazou. Trolobijce vzhlédl, zachytil Felixův pohled a zavrtěl hlavou. Felix hádal, že svým zvlášt¬ním způsobem měl Gotrek starého bojara rád.

2007-09-06T13:54:00.000-07:00

zeptal se Tyrion.ost? Měl bych vést flotilu na sever proti zplozencům Naggarothu, ale pokud to, co říkáš, je prav¬da, pak by se král Fénix bez mých služeb určitě obešel."
Teclis zavrtěl hlavou. „Flotila tě potřebuje. Naše armády tě potřebují. Tam, kam jdu, budou užitečnější kouzla než meč."
Teclis bouchl pohárem o jemný stůl ze slonoviny. Víno se málem vylilo na rozložené pergameny. Většinu noci strávil tím, že je psal. „Dohlédni, prosím, aby to bylo opsáno a ode¬sláno Jeho Veličenstvu a mistrům v Hoethu," řekl Aldrethovi. „Nyní musím jít. Mám před sebou dlouhou cestu a málo času."

2007-09-05T23:32:00.001-07:00

Věděl, že není spravedlivý. Bohové mu dali dar magie, jaký neměl nikdo v současném světě, i vůli nezbytnou k užívání této moci tak, jak měla být užívána. Přesto by to všechno občas rád vyměnil za Tyrionovu přirozenou oblíbenost, jeho nenucenost a zdvořilost, schopnost být šťastný i v nejnešťast¬nějších dobách a úžasně pevné zdraví.
„Na druhou stranu, je mou bratrskou povinností nenechat tě pít o samotě. Jen bohové vědí, kam by to mohlo vést." A bylo to tady - ten známý šarm, schopnost navodit úsměvem a bezstarostným vtipem takovou náladu, jaká se mu právě hodí. Tyrion sáhl po džbánu a nalil si plnou číši. Nebyla v tom žád¬ná formálnost, žádný z těch nekonečných prázdných rituálů, kterými Teclis tak pohrdal. Bylo to nedbalé gesto bojovníka, jenž je doma spíše v táboře než u dvora krále Fénixe, a přesto to byla přesně ta věc, o níž bratr věděl, že navodí klid. Teclis chápal, proč jeho bratra někteří u dvora srovnávali s Male¬kithem z dávných dob, než Černokněžný král odhalil své pravé já. Znal bratra celý život a ani on si nebyl jistý, nakolik je jeho bezelstnost hraná.
Tyrion zamával a Teclis vzhlédl. Na balkoně nad nimi jim mávaly Shienara a její sestra Malyria. Hleděly na Tyriona se směsicí otevřené touhy a obdivu, kterou v ženách vždy vzbu¬zoval. Samozřejmě že zbytečně, protože jeho bratr měl oči jen pro svou manželku, Věčnou královnu. Na rozdíl od většiny elfů nebyl promiskuitní.
„Na co si dnes ráno připijeme?" zeptal se Tyrion.
„Na konec světa," řekl Teclis.

2007-09-02T22:55:00.001-07:00

Vstoupil Aldreth, jeden z nejstarších sluhů. Teclis věděl, že je to důležité. Starý elf měl rozkaz nerušit ho kvůli ničemu i méně důležitému, než je povolání od samotného krále Fénixe. „Váš bratr si přeje s vámi mluvit," řekl.
Teclis se zatrpkle usmál. Nijak to nepopíralo, že je tu doma. Tohle místo bylo stejně tak Tyrionovo jako jeho a sluhové byli stejně oddaní jeho dvojčeti jako jemu. Oddanější, připustil v duchu kysele. Bratr by samozřejmě odešel, kdyby jakkoli naznačil, že si přeje soukromí. Jeho chování bylo stejně doko¬nalé, jako na něm bylo dokonalé cokoliv jiného. Teclis odvrátil pohled k moři. Dnes máš příšernou náladu, řekl si.
„Uveď mého bratra dál," poručil. „A připrav jídlo, pokud si to přeje."„Na toto víno je trochu brzy," řekl Tyrion, když vešel na balkon. V hlase měl slabý náznak výčitky, který byl ekvi¬valentem bouřlivého nesouhlasu od kohokoli jiného. Teclis vzhlédl k bratrovi. Tak vysoký, tak vzpřímený. Končetiny tak ladné, tvář čestná a otevřená. Hlas jasný jako chrámový zvon vítající jitro. Udivující, pomyslel si, že tento úžasný tvor je mým dvojčetem. Zdá se, že bohové dali všechny dary jemu a já jsem jen nepovedená věc z toho, co zbylo.
„Chápu to tedy tak, že se ke mně nepřipojíš, bratře."

2007-09-02T02:37:00.001-07:00

Úsvit zastihl Teclise na balkoně před knihovnou s knihou rozevřenou na klíně a obličejem v dlaních. Ze starého domu i postaveného na úbočí nejvyšších kopců, které se tyčí nad měs¬tem Lothern, měl pěkný výhled na přístav. Moře v něm bylo klidné jako hladina rybníčku; ani nejmenší náznak obrovské přílivové vlny, jakou vyhrožovaly jeho noční můry.
Na chvíli si přál, aby byl zpět ve věži v Hoethu, kde měl po [ ruce největší knihovnu na světě a kolegy mágy, s nimiž by vše i mohl konzultovat, ale to bylo pošetilé přání. Sem ho přivedla I politika. Neměl tohle místo rád. Vlastnil ho spolu se svým bratrem. Neměl ho rád už tehdy, když byli dětmi, a teď také ne. Příliš mnoho starých vzpomínek, pomyslel si, příliš vzpo¬mínání na dlouhé večery nemoci a nemohoucnosti. Připomí¬nalo mu to tu hospitál nebo jeden z těch chrámů euthanasie, kam staří a unavení životem chodili zemřít v klidu a pohodlí.
Zaplašil takové myšlenky. Jakmile to udělal, země se za¬chvěla. Bylo to velmi slabé. Víno v číši se sotva zčeřilo. Stěny [• starého paláce se stěží roztřásly. Mohlo to být přírodní země- I třesení, ale pochyboval o tom. Všechny známky byly jasné, Něco zasahovalo do pradávných kouzel, která držela ostrovní i kontinent Ulthuan pohromadě a nedovolovala mu zmizet opět ve vlnách. Pokud se něco nestane, jeho noční můry se splní. |

Co se tam dělo?

2007-09-01T06:50:00.000-07:00

Co to bylo za magii? Ty pavučiny energie vznikly už v dávných dobách — co je může používat pro své cíle? Nic dobrého, tím si byl jistý. Vyslal zorné pole koule k Albionu. Letělo k magickým bariérám obklopujícím ostrov do mlh a tady bylo náhle a úplně zastaveno.
To není dobré, pomyslel si. Albion vždy obklopovala velmi silná kouzla, která jej měla chránit před zraky příchozích zvenčí. Tato kouzla očividně dosud fungovala. Ne, řekl si, to není až tak úplně pravda. Cítil, že jsou jiná. Měla slabý nádech zla a ještě něčeho jiného.
Rychle zvážil to, co viděl, a v mysli mu začalo narůstat strašné podezření. Vzpomněl si na fragmenty jistých starých textů, sepsaných šílenými elfími mágy za časů úsvitu věků. Byly to legendy o nejstarších bozích světa, hovořily o věcech, na které by bylo lepší zapomenout. Ale někdo si je očividně pamatoval. Někdo vyrušil věci, které bylo lépe nechat na po¬koji. Když na to pomyslel, srdce mu sevřel strach. Potřeboval se poradit s jistými prastarými zdroji a potřeboval to udělat hned. Pokud to, co tušil, byla pravda, pak skutečně nesměl promarnit ani okamžik.

2007-08-30T00:10:00.000-07:00

Během jediného úderu srdce jeho duchovní oko přeletělo pustiny Chaosu tak blízko vlivu té polární ohavnosti, jak si jen troufl. Viděl obrovské pluky bojovníků v černé zbroji tábo¬řící na chladných pláních a hordy ohyzdných rohatých bestií, které je následovaly. Zkoumal mohutné proudy energie Chao¬su, hnané vichry magie, ale neviděl nic, co by mohlo způsobit narušení jeho ostrovního domova. Nicméně ta mohutná vojska ! byla znepokojující. Byla větší než cokoli, co by slábnoucí moc elfů mohla zvládnout, a přitom věděl, že je to jen malá část shromažďujících se temných sil.
Vyslal kouli obloukem po obloze k prastarému městu Praag a viděl, že je dosud v ruinách, i když se ho lidé usilovně snaží znovu postavit. Bylo zajímavé, že tam byli i trpaslíci. Zdálo se, že dávní nepřátelé jeho národa přišli v hodině nouze lidem na pomoc.
Nechal své oči prodlévat nad mohutnou citadelou, zaha¬lenou kouzly, kterými nedokázal proniknout ani on. Uvažoval, ! co je skryto v hlubinách pod opevněnou věží. Jaké staré tajemství žene armády Chaosu na tohle místo znovu a znovu? Jaké starobylé kletby nutí lidi obnovovat toto strašidelné město navzdory nekonečnému cyklu ničení? Tyto úvahy byly zajíma¬vé, ale nikam nevedly. Jen to potvrzovalo to, co slyšel - ve Starém světě probíhala největší dobyvačná válka za celá sta¬letí. Obával se, že na její zastavení bude třeba víc než síla lidí a trpaslíků.
Zvedl zorný úhel výš, dokud pod ním neležela křivka spí¬cího světa. Linie moci proudily nocí jako obrovská pavučina. Viděl je i skrz bílé vířící spirály mraků. Pozorně je sledoval a hledal vodítko, až je nalezl. Ze severního ostrova Albion byly linie moci, obvykle proudící k Ulthuanu, velice slabé. Občas zablikaly a zbledly. Občas zazářily jasněji a přes moře směrem k ostrovnímu kontinentu letěly mohutné pulzy energie. Z pustin Chaosu se řítily pulzy moci směrem k Albionu a tam mizely. Z Albionu se proudy hnaly dál ve vlnách směrem k Cí¬sařství, Bretonnii a Ulthuanu.

2007-08-28T00:20:00.000-07:00

Přejel rukama po kouli. Obal z kovových pásů se stáhl do sebe a odhalil tak mléčně bílý drahokam pulzující vlastním bílým světlem. Teclis pronesl vyvolávací slova, která nalezl na svitku z doby vlády Bel Korhadris, téměř tři tisíce let stará, a na povrchu se roztančila světélka. Luskl prsty, čímž rozsví¬til svíce z halucinogenního kadidla, destilovaného z listů černé¬ho lotosu. Zhluboka se ho nadechl a plně otevřel své magické smysly. Cítil, jak je jeho zrak nasáván do hlubin krystalu. Po dlouhou dobu se nic nedělo. Viděl jen tmu, slyšel jen ztlumený tlukot svého srdce. Pokračoval ve vyvolávání, bez námahy prováděl kouzlo, jehož ovládnutí by nižšímu mágovi trvalo celý život.
Nyní se zdálo, že se jeho vidění vznáší nad Ulthuanem. Viděl dokonale i ve tmě a mohl pozorovat věci viditelné pouze mágům. Viděl proudy magie spoutané strážními kameny, které držely celý kontinent nad vlnami. Byl vyzdvižen starší magií již před milénii a nyní potřeboval tutéž magii, aby se nepotopil pod hladinu moře. Ve snech mluvil s těmi, kteří tato kouzla udržovali. Věděl, že to je to nejdůležitější. Viděl drobné zá¬blesky, což byli jeho kolegové — mágové, kteří prováděli kouz¬la, složitou strukturu zaklínadel splétanou mistry nejmagičtěj¬šího národa světa.
Cítil trhlinu v proudech magie, a tak vyslal své vědomí směrem, odkud pocházela. Daleko na severu vycítil ohavnost, která čekala na nejvzdálenějším pólu. Pulzovala energií, už ne nečinnou, ale slibující konec světa. Dosud se ještě plně neprobudila, ale přesto...

2007-08-26T02:18:00.000-07:00

Pohyboval se místností kolem výklenků, vzniklých na jeho rozkaz, kde ukrýval svoje tajemné nástroje a pečlivě seřazené svazky ve stovce jazyků, živých i mrtvých. Nakonec našel to, co hledal - podivný přístroj, který téměř přede dvěma staletími vykopal v ruinách prastarého kitajského města. Masivní koule z bronzu pokrytého měděnkou, na níž byly vyryty podivné runy připomínající práci dekadentních obyvatel Lustrie.
Teclis se posadil se zkříženýma nohama před koulí Osudu a jal se hloubat o svém snu. Zdál se mu už potřetí během necelého měsíce, pokaždé živější a jasnější než předtím. Ale tentokrát k němu poprvé pradávní promluvili. Opravdu mluvil s duchy svých předků-čarodějů, jež chránili jeho zemi? Oprav¬du sáhli skrz bariéry, které je spoutávaly, a hovořili s ním? Za¬trpkle se usmál. Věděl, že sny mohly být poslány, aby varovaly nebo ublížily, ale zároveň věděl, že někdy skrz sny hovoří jen vlastní podvědomí, které tak dává tvar strachu a intuici. Nebo se ho přátelské síly či jeho vlastní nejhlubší instinkty pokoušely před něčím varovat - nebylo důležité, co to bylo. Musel jednat.
Nepotřeboval být mocným čarodějem, aby věděl, že ve světě je něco špatně. Zprávy od Orlích kapitánů hovořily o ka¬tastrofách ve vzdálených zemích. V Kitaji váleční páni povstali proti Mandátu nebes. V Arábii fanatik, jenž si říkal Prorok zákona, štval místní lid, aby očistil svou zemi od zla... a jeho definice zla zahrnovala kohokoli, kdo není člověk. Ve městech podzemní říše se hemžili skaveni. Vojska Černokněžného krá¬le opět táhla Ulthuanem. Armády elfů se shromažďovaly k ces¬tě na sever, aby se jim postavily, a elfí flotily neustále hlídko¬valy v severním moři. Před měsícem byl povolán do Lothernu, kde dvůr krále Fénixe probíral tyto události. Výsledkem jed¬nání byla výzva k přípravám na válku.

2007-08-25T01:20:00.001-07:00

Věděl, že přichází temná doba. Nebyl vhodný čas ignorovat sny. Navíc se dávno naučil, že dělat něco takového je nemoud¬ré.
nejhlubších sklepeních pod domem měl ve své pracovně
útočiště. Když vešel dovnitř, pronesl slovo moci. Ochranná
kouzla se okamžitě objevila na svých místech. Vzduch se chvěl
ovládanou mocí. Ani nejsilnější démon by skrz ně nedokázal [
proniknout.
nádobě s konzervační kapalinou se pomalu pohyboval
homunkulus a dělal na něho obscénní gesta, jak kulhal kolem.
Tvor nebyl ze svého domova zrovna nadšený. Na krku mu
pulzovaly drobné žábry. Jemná kožená křídla vířila kapalinu,
až se zamlžila. Ztuhl uprostřed gesta, když se na něj mág chlad¬
ně usmál. Jen málo tvorů v tomto světě i mimo něj mělo dost
odvahy ho dráždit, když nebyl v dobré náladě.

2007-08-23T00:22:00.001-07:00

Okamžitě usnula vedle svého dvojčete. Pokrčil rameny a přál si, aby také dokázal tak tvrdě usnout. Věděl, že to bez pomoci magie už nikdy nedokáže a že to je něco, co si už nemůže dovolit. Dopadl na něj přechodný pocit viny, že takhle zachází s elfem, ale doba byla podivná a zlá, takže potřeba bez¬pečí byla nadřazena všemu. Dávní nepřátelé se pohnuli. Staří bohové se probouzeli. Každé orákulum a věštec odsud až po dalekou Kitaj předpovídali zkázu. I jeho vlastní hvězdné tabul¬ky hovořily stejně. Napil se trpkého vína. Lehce mu sklouzlo do žaludku.
Na pokyn ruky jeho šaty přelétly místností a ovinuly se mu kolem nahého těla. Nazul si pantofle vyrobené z nejjem¬nějšího kitajského hedvábí. Natáhl ruku a hůl mu do ní sama vskočila. Vybelhal se z místnosti v domě svých předků do chladných chodeb plných ozvěn. Mířil do pracovny, kde bude dělat to, co vždy, a hledat útěchu v poznání. Několik starých sluhů, kteří byli dosud vzhůru, se mu klidilo z cesty. Podle jeho zamračeného výrazu si domysleli, že nejlepší bude nerušit jeho snění.

2007-08-22T00:28:00.000-07:00

Zdálo se, že se strašlivé, přízračné postavy vzdalují, a byl tomu rád. Nechal by je jít, ale věděl, že sem byl přiveden z nějakého důvodu.
„Proč jsem zde?" vykřikl. Zdálo se, že jeho slova zní ozvě¬nou v nekonečných jeskyních a ozývají se znovu do vzdále¬ných věků.
„Staré hradby padají. Stezky Prastarých jsou otevřeny. Proti nim Tkanivo neudržíme."
„Co mám udělat?"
„Najdi zdroj porušení řádu. Najdi Orákulum Pravdomluv¬ných. Řekne ti, co potřebuješ vědět. Zavři prastaré cesty. Jdi rychle a jdi sám. Spojence, které potřebuješ, najdeš cestou a v nejneočekávanější podobě. Zbývá málo času. I tento vzkaz nás oslabuje a my si musíme uchovat tu trochu síly, co nám zbývá."
Už když ta slova zněla z hlubin nekonečna, hlas slábl. Za¬chvátil ho strach.
Arcimág Teclis se posadil a stáhl hedvábné přikrývky z na¬hých těl svých společnic. Pokrýval ho studený pot; cítil jej i přes pižmový parfém obou kurtizán.
„Co se děje, můj pane?" zeptala se Shienara. V krásném úzkém obličeji měla vepsánu starost. „Co tě trápí?"
„Nic," zalhal, vstal z postele a odkulhal přes pokoj. Sáhl po číši a křišťálové karafě s vínem ve tvaru draka.
„Zase ty sny, ty noční můry?"
Střelil po ní ledovým pohledem. „Co víš o nočních mů¬rách?" zeptal se.
„Mluvíš ze spaní, můj pane, a tlučeš kolem sebe, a tak jsem si domyslela..."
Podíval se na ni dlouze a tvrdě. Jeho nepřátelé by bohatě zaplatili, kdyby jim tohle pověděla.
„Žádné noční můry nemám," řekl a sáhl pro svou moc. Na rozdíl od snu teď do něj proudila plnou silou. „Nebyly žádné sny. Na něco takového bys měla zapomenout."
Po krásném obličeji jí přeběhla lehká prázdnota, jak kouzlo začalo účinkovat. Podívala se na něho a škádlivě se usmála. „Spi," řekl jí, „až se probudíš, nebudeš si nic pamatovat."

2007-08-21T00:40:00.001-07:00

Stínové postavy kolem něj tančily v rituálu, který nesměly zastavit, jinak by způsobily zkázu světa. Byly podobné přízra¬kům, pohyby měly pomalé a trhavé, jako postavičky v hodi¬nách vyrobených trpaslíky, kde mechanismus už pomalu do¬chází. Věděl, že kdysi to byli elfové, největší čarodějové své I doby, kteří se obětovali pro svou zemi a svůj lid.
„Buď pozdravena, krvi Aenarionu," pronesl pradávný hlas, suchý, plný prachu, v němž však dosud zůstal slabý rytmický přízvuk Caledorských hor.
„Buď pozdraven, Pane draků," odpověděl, neboť si byl dobře vědom, proti komu stojí. Uvažoval, jestli to je sen, přes¬tože věděl, že není.
„Takže živí na nás dosud vzpomínají?" pronesl hlas.
„Vzpomínají a ctí vás."
„To je dobře. Je to jistá splátka za naši oběť." V hlase by¬lo víc než jen stopa sebelítosti. Pomyslel si, že není těžké to chápat. Zřejmě by se také litoval, kdyby byl po pět milénií polapen ve středu velkého víru a snažil se udržet síť kouzel, díky nimž ostrovní kontinent plul na vodě.
Scéna se zamihotala jako odraz na hladině neklidné vody.

2007-08-19T14:11:00.000-07:00

Vlna stokrát vyšší než nejvyšší muž se mu tyčila nad hlavou, připravena se zlomit. Na okamžik pohlédl do očí lapené moř¬ské nestvůry. Cítil s ní jistou spřízněnost. Pak se jí otevřela obrovská růžová tlama, zatřpytily se zuby dlouhé jako meče a gigantická vlna se valila vpřed, aby se ohromnou, nezadrži¬telnou silou rozbila o zeď.
Převalila se přes něho, drtila jej, topila jej, táhla jej do hlu¬bin, zatímco se hnala vpřed, aby smetla poslední a největší město elfů z povrchu planety.
Najednou se ocitl kdesi, na nějakém místě, jež nebylo mís¬tem, v čase mimo čas. Byly tu nějaké postavy, ani živé, ani mrtvé, ale všechno to byli mocní mágové. Do tváří se jim vryly celé eony bolesti a strachu z bitvy, v níž by neměl bojovat žádný smrtelník. Dokonce i on, který byl mezi čaroději tohoto světa považován za mocného, byl vystrašený silou magie, jež ho obklopovala. Co víc, byl vyděšen tím, kde a kdy byl, proto¬že to dobře věděl.

Země se otřásla.

2007-08-19T01:44:00.000-07:00

Všude kolem ječeli lidé. Obrovské budovy se chvěly. Sochy bohů vypadávaly z výklenků ve svatyních prastarých chrámů a tříštily se na tisíce kousků, zatímco se země zmítala jako umírající had. Běžel ulicemi pradávného města. Viděl děs na tvářích svého lidu. Míjel rozpadající se domy, kde vyschlí duchové dřívějších majitelů tence drmolili strachy. Před ním se rozkýval mocný sloup Mořského cestova¬tele a pak se zřítil. Král Fénix sletěl ze svého vysokého bidýl¬ka. Jeho natažená ruka jakoby zamávala hrůzou, když padal k zemi.
Když doběhl na vysoké kopce shlížející na mocný přístav, pohled na vrcholky lemující město mu řekl to nejhorší. Hory planuly světlem neovladatelné divoké magie. I na tuto vzdá¬lenost cítil její nespoutanou moc. Věděl i bez věštění, že se s jeho zemí i lidem děje něco velmi, velmi špatného.
Nějak - ani nevěděl jak - se dostal na vrchol silné zdi střežící po celé věky přístav. Podíval se na more a uviděl to, čeho se nejvíc bál. Přibližovala se mohutná vlna, dvakrát vyšší než zeď, hnaná silou schopnou smést město. Uvnitř vlny řvaly a burácely mořské obludy vyzdvižené z hlubin kolem ostrova, které se snažily osvobodit. Síla, jež by dokázala rozbít i tu největší loď během několika okamžiků, byla nicotná v sevření hrozivé tsunami.
Věděl, že je to marné, že není způsob, jak by tohle mohli přestát. Stejně se však připravil tomu vzdorovat, povolal všechnu svou moc, připravil nejmocnější ochranná kouzla — ale nic se nestalo. Věděl, že to tak musí být. Moc do něho teď vtékala potůčkem, zatímco dřív to byl silný proud.

2007-08-16T23:22:00.001-07:00

„Ukázalo se, že Sylvánie je doupě hrůzy. Strašlivé události na hradě Drakenhof nás naplnily smutkem a strachem. Zabránili jsme nástupu nesmírného děsu, ale zaplatili jsme vysokou cenu. Od bojů a utrpení jsme si neměli odpočinout. Sotva jsme přemohli našeho nemrtvého protivníka, zjistili jsme, že jsme se zapletli do dalšího, ještě nebezpeč¬nějšího dobrodružství, které mělo obsahovat titánské dědictví dávno vymřelé rasy, střet s největším žijícím čarodějem této doby a tohoto světa, stejně jako menší boje s protivníky strašlivějšími a vražednější¬mi než téměř všichni, se kterými jsme se dosud setkali. Při tomto dobrodružství jsem se měl naučit o tajné historii našeho světa víc, než jsem kdy toužil znát. Moje duše i život byly v největším ohrožení. Dokonce i teď, když vzpomínám na tyto děsivé události, mne udivuje, že jsem zůstal naživu. Mnoho mých společníků takové štěstí nemělo..."

Toto je temný věk,

2007-08-14T00:22:00.000-07:00

krvavý věk, věk démonů a magie.
Je to věk boje, smrti i konce světa.
Mezi vším ohněm, plameny a zběsilostí je to také
věk mocných hrdinů, smělých skutků
a velké odvahy.
V srdci Starého světa se rozprostírá Císařství,
největší a nejmocnější království lidí.
Je známé svými mechaniky, čaroději, obchodníky
a vojáky. Je to země vysokých hor, širokých řek,
tmavých lesů a rozlehlých měst.
Na trůnu v Altdorfu vládne císař Karl Franz,
duchovní potomek Sigmara, zakladatele této země,
jenž vládne i jeho magickým kladivem.
Ale tyto civilizované časy již minuly.
Křížem krážem po celém Starém světě,
od knížecích paláců Bretonnie po zasněžený Kislev
na dalekém severu, zní válečný hřmot. Ve vysokých
Horách na konci světa se shromažďují kmeny orků
k dalšímu útoku. Lupiči a odpadlíci plení divoké
jižní kraje Hraničních knížat. Mluví se o krysácích,
skavenech, kteří vylézají ze stok a bažin po celé
zemi. A v severní divočině vládne hrozba Chaosu
neustále - démoni a bestie zrůdně pokřivené
nečistou mocí Temných bohů.
V blížícím se čase bojů potřebuje Císařství hrdiny
více než kdykoliv dřív.

Pak řekl Bůh:

2007-08-12T23:45:00.000-07:00

„ Každý z vás vlastní jeden díl mojí myšlenky. Nesmíte tuto svojí část zaměňovat s celou mojí myšlenkou, ani si nesmíte přát zaměňovat jednotlivé díly navzájem, neboť každý z vás je dokonalý. To ale nepoznáte dřív, dokud nebude všech vás JEDNO. A teprve potom bude zjevena každému jednomu z vás celost mojí myšlenky.“

Děti odešly, rozhodnuty učinit to nejlepší, aby byl každý z nich hoden svého daru. Ale přesto žádné nerozumělo svému úkolu ani svému daru. A když zmateny přišli k Bohu zpět, řekl jim „ Každý z vás věří tomu, že dary druhých jsou lepší a proto vám dovoluji vyměnit si je.“ V tom okamžiku bylo každé dítě nadšeno, když uvážilo všechny možnosti svého úkolu. Ale Bůh se usmál a řekl: „ Budete se ke mně ještě mnohokrát vracet, abych vás zprostil vašeho úkolu a pokaždé vašemu přání vyhovím. Projdete nespočetnými inkarnacemi dokud nesplníte úkol, který jsem pro vás zamýšlel. Dávám vám na to nekonečně mnoho času, ale až po splnění tohoto úkolu smíte být zase u mne.

2007-08-12T04:45:00.000-07:00

Od tebe STŘELČE, požaduji, abys lidi rozveseloval, protože uprostřed nepochopení mého záměru a mojí myšlenky zatrpknou. Přijdeš do styku s mnoha životy, byť i jen na okamžik a v každém životě vycítíš neklid. Dávám ti dar nekonečného nadbytku, abys byl schopen se vysoko vyvinout a sám svítit do temných koutů.

Od tebe KOZOROHU, požaduji pot tvé tváře, aby se lidé od tebe naučili práci. Nemáš lehký úkol, protože kříž lidstva spočine na tvých ramenou. A za břímě tvých strázní vkládám zodpovědnost za člověka do tvých rukou.

Tobě VODNÁŘI, dávám představu o budoucnosti, aby tvým prostřednictvím lidé mohli vidět i jiné možnosti nově. Poznáš bolest osamělosti, neboť ti nedovoluji personifikovat svou lásku. Ale za to, že zjevíš lidem nové možnosti, měj ode mne dar svobody, abys lidstvu mohl ve své svobodě stále sloužit, kdykoli tě bude potřebovat.

Tobě RYBO, ukládám úkol nejobtížnější ze všech. Máš shromažďovat starosti všech lidí a vrátit jim je. Utrpení, které na sebe bereš je následkem lidského nepochopení moji idee a mého záměru. Ale ty s nimi máš mít slitování a dát jim možnost, aby to zkusili ještě jednou. Za tento obtížný úkol dostáváš ode mne dar ze všech největší. Budeš jediným z mých dvanácti dětí, které mi bude rozumět. Avšak tento dar patří tobě jediné. Kdykoli se zkusíš podělit o něj s druhými, nebude ti nasloucháno.

2007-08-10T13:46:00.001-07:00

Tobě BLÍŽENČE, dávám otázku bez odpovědi, abys všem pomohl přinášet vstříc porozumění tomu, co se kolem člověka děje. Nikdy nebudeš vědět proč lidé mluví nebo naslouchají, ale v hledání odpovědi nalezneš dar vědění.

Tobě RAKU, ukládám úkol učit lidi citu. Přeji si, abys lidi rozesmával a rozplakával, aby všechno co vidí a myslí dosáhlo vnitřního bohatství. Za to dostaneš ode mne dar rodiny, aby se tvé bohatství rozmnožilo.

Tobě LVE, dávám za úkol, abys zjevil světu mé stvoření v celé jeho slávě. Musíš se však vystříhat pýchy a být vždy pamětliv toho, že to je mé stvoření a nikoli tvé. Neboť kdykoli na to zapomeneš, ztratíš úctu lidí. Budeš se velmi radovat ze své práce, kdykoli ji řádně vykonáš. Za to měj ode mne dar cti.

Ty PANNO, dostáváš ode mne úkol zkoumat vše, co člověk s mým stvořením učinil. Máš důkladně zpytovat a propátrávat jeho cesty a upozorňovat ho na omyly, aby se tvým prostřednictvím mohlo stvoření zdokonalovat. Za to ti dávám dar čistého a jasného myšlení.

Tobě VÁHO, dávám za úkol sloužit tomu, aby se člověk rozpomněl a uvědomil si své povinnosti k bližnímu, a také, že se může naučit spolupráci a nesobeckosti a také posuzovat svoje jednání z jiného stanoviska. Přenesu té na všechny strany a do všech míst, kde panuje nesoulad a nerovnováha. Za tvou namáhavou práci ti daruji lásku.

Tobě ŠTÍRE, dávám obtížný úkol. Budeš schopen znát smýšlení člověka a cesty lidského ducha. Ale nedovoluji ti mluvit o tom, co poznáš. Často budeš trýzněn svými poznatky a ve své bolesti se ode mne odvrátíš. A tak zapomeneš, že to nejsem já, kdo ti působí utrpení, ale že je to nepochopení mého záměru a moji myšlenky. Uvidíš z člověka tolik, že v něm rozpoznáš zvíře! A budeš muset tolik bojovat s jeho zvířecím pudem v sobě samém, že ztratíš svou cestu z očí. Až se pak konečně ke mně nevrátíš, budu mít pro tebe nejvyšší dar cílevědomosti.

ALEGORIE

2007-08-10T00:39:00.000-07:00

A bylo ráno, když Bůh stanul před svými dvanácti dětmi a vložil do každého z nich semeno lidského žití. Děti k němu přistupovaly jedno po druhém,
Aby přijaly své dary.

Tobě BERANE, dávám jako prvnímu své sémě. Máš tu čest je rozsévat. Každé semínko, které zaseješ, ať se v tvé dlani milionkrát rozmnoží. Nebudeš mít času vidět semeno růst, neboť všechno co zaseješ, zrodí opět nové, které musí být zasazeno. Budeš první, který pronikne mojí myšlenkou lidským duchem. Ale tvým úkolem není ani se této myšlence přiblížit, ani tázat se na ni. Tvůj život je čin a jediný čin, který ti ukládám jest: Začni tím, že oznámíš člověku mé stvoření. Za tvou dobrou práci ti daruji cnost sebeúcty.

Tobě BÝKU, dávám sílu něco z tohoto mého semene vytvářet. Tvůj úkol je veliký a vyžaduje mnoho trpělivosti, protože musíš vždy dokončit započaté – sice bude semeno odváté větrem. Tvým úkolem není tázat se po příčinách, nebo měnit své mínění v půli cesty, ani spoléhat se na druhé v tom, co od tebe žádám. Za to ti daruji sílu. Užívej jí moudře.

Zvonečkem

2007-08-08T14:07:00.000-07:00

probudíme spícího otce, on místo nablýskaného pokladu uvidí jenom hromadu špinavého haraburdí a vrátí se domů. Doma od něj dostaneme zlomenou vařečku. V domě zmizí dračí matka, můžeme se nyní dostat k oknu. Začínáme znovu u stromu s dutinou. Zbývá nám vyřídit si to s kouzlenou hůlkou Evelýnou. Zajdeme za obrem zjistit recept na vaření likvidační polévky, dostaneme od něho plesnivý slepičí bujón, poradí nám, že potřebujeme ještě skřetí ponožku. U skřetů ale zjistíme, že mají strašlivě zasukované tkaničky, takže jim nejdou sundat ani boty. Zajdeme za komediantem, použijeme na něj scénář, přemluvíme ho, aby nás vzal na zkoušku jako pomocníka, on nám dá klíč od své truhly, v truhle nalezneme fakírskou píšťalu. U skřetů zahrajeme na fakírskou píšťalu jak to dělávají krotitelé hadů na Orientě... a rozvážeme tak zasukované tkaničky! Ponožka je naše. Do polévky na plotně v dračím domě vhodíme slepičí bujón a skřetí ponožku, zlomenou vařečku vyspravíme provázkem a polévku pořádně pomícháme; začne z ní utíkat silná vůně, která má přilákat hůlku Evelýnu. Musíme ale ještě zajistit, aby vůně unikala opravdu všemi směry- na okno připevníme kliku a okno otevřeme. Odejdeme na chvíli pryč a když se vrátíme, objevíme doma hůlku Evelýnu, přitaženou lahodnou vůní polévky. Automaticky již proběhne likvidace kouzelné hůlky v polévce.

Zajdeme za obrem

2007-08-06T00:13:00.001-07:00

a vezmeme špagátek a ozubené kolo z obrova mlýnku. Zajdeme za lenochem, dáme do přístroje kvasnice a opravíme přístroj ozubeným kolem. Za odměnu nám náleží lahvička s leností. Zajdeme k šipkovníku, vylijeme lenost na červa, vyraší zelené šipky. Zajdeme do hor, upustíme list, který bude nadnášen větrem. Vítr, který jsme po jeho osvobození nemohli najít, bude díky listu opět viditelný. Promluvíme s listem-větrem, on odvane od šipkovníku mraky a zelené šipky uzrají a spadnou na zem. (Předchozí dvě procedury, likvidace červa a odvátí mraků, mohou proběhnout i v opačném pořadí.) Zajdeme k šipkovníku vzít šipky, zaneseme je šipkaři do lesa. Šipkař půjde trénovat na most, bude si myslet, že na mostě stále stojí trolova dřevěná atrapa běžně používaná jako terč na šipky. Hodí šipku do trola, půjde ji vytáhnout, trol se naštve a dá mu do nosu. Pokud jsme předtím promluvili se šipkařem o jeho síni tradic, jistě teď víme, že má šipkař u sebe zvoneček, a půjdeme zjistit na místo incidentu, jestli náhodou nevypadl šipkaři z kapsy. ...byl tam!

S tričkem

2007-08-04T13:23:00.001-07:00

pospícháme za rytířem, jak je triko zalepené od smůly, půjdou jím dobře slepit rytířovy nohy. Zajdeme dovnitř jeskyně a protože teď našemu otci přestalo cinkat v uších, usnul. Zajdeme před šipkařův dům a nyní s dostatkem munice vystřelíme prakem na ptáka. Až napotřetí ptákovi rupnou nervy a přestěhuje se s hnízdem na komín. Vezmeme ze země list, který spadl ze stromu při našem druhém pokusu. Uvnitř šipkařova domu nabereme na uříznutou skřetovu bradku trochu sazí a v dračí jeskyni pomocí nabraných sazí ušpiníme dračí poklad. Teď ještě nějak probudit dračího otce...

Také proskoumáme maketu

2007-08-02T13:48:00.001-07:00

děla a vezmeme trubku. Vrátíme se zpět do dračí jeskyně, s otcem si zamuzicírujeme - on několikrát hrozivým způsobem zatroubí na trubku a rytíři před jeskyní se roztřesou kolena ještě o něco víc. Pokecáme s rytířem a z jeho brnění vypadne lesklá součástka. Zajdeme na most, kde je nyní skutečný trol, pokecáme s ním a chceme po něm jeho tričko, které nám odmítá vydat. S pomocí lesklé součástky na trola vyšleme několik prasat, zahřejeme mu záda, ještě jednou s ním pokecáme, on usoudí, že teď je mu už konečně opravdové vedro a předvede striptýz. Wow, máme tričko!

Mravence

2007-08-01T23:45:00.000-07:00

dáme pod ležícího trola, on půjde hlídat na most. Na místě, kde seděl trol, sebereme kámen, máme už 3/3 munice do praku. Prozkoumáme strom, o který byl opřený a zjistíme, že je upatlaný od smůly. V hradní kuchyni otevřeme dvířka od kamen, prohrábneme oheň pohrabáčem a přiložíme suchou větev, připálíme tak trpasličí guláš. Uvidíme, jak připálený guláš nezachutná hradnímu pánovi, který rovnou nechá vyhlásit zákaz pojídání trpaslíků- a šmytec! Až trubač na hradní věži zákaz odtroubí, všimneme si, že zahodil trubku, která spadla a schovala se za maketu děla před hradem. Navštívíme ještě jednou hodovnu, mezi zbytky jídla na stole vezmeme rakvičku se šlehačkou pro žebráka. Dorazíme před hrad, ale zjistíme, že místo žebráka tam už leží pouze vybělená kostra, alespoň ji tedy prozkoumáme a vezmeme kliku od okna v dračím domku.

V batohu ho prozkoumáme,

2007-07-30T23:44:00.000-07:00

zjistíme, že je to scénář. Nožem uřízneme vousatámu skřetovi bradku, z kroniky vezmeme pohrabáč a pokecáme s kronikou. Dozvíme se od ní o staré dračí jeskyni, pár podrobností o kouzelné hůlce Evelýně a naznačí nám způsob, jak se s Evelýnou vypořádat (povařit v polévce). Vypravíme se k jeskyni, před ní nalezneme strašpytelného rytíře, uvnitř dračího otce a dračí poklad. Před jeskyní vezmeme kámen, máme nyní 2/3 munice do praku. Pokecáme s otcem, nebude chtít odejít, dozvíme se také, že nemůže usnout, protože mu cosi stále cinká v uších (je to rytířova zbroj). Prozkoumáme poklad a nalezneme prsten. Zajdeme za větrem do hor a pomocí prstenu ho osvobodíme, on nám slíbí protislužbu. V lese u mraveniště ulovíme pomocí lžičky s cukrem mravence.

V hospodě

2007-07-29T23:47:00.000-07:00

se objeví trpaslík, pokecáme a dozvíme se, že uprchl z doupěte obra. Vypravíme se do obrova sídla, před ním najdeme suchou větev, uvnitř objevíme obnošené trpasličí šatstvo. Navštívíme hodovní sál na hradu a pomocí nití od pavouka, ježčí bodliny a obnošeného trpasličího šatstva vyspravíme hlavní židli čalounění. Podrobně prozkoumáme knihovnu a zjistíme, že pohádková kniha je až ve vyšším patře a nedosáhneme na ni. Požádáme židli o službu; přisuneme ji ke knihovně a podložíme ji cihlou, stoupneme si na ni a vytáhneme pohádkovou knihu. Zajdeme za skřety a přečteme jim pohádku, oni usnou. Až dočteme, objevíme v knize útržek papíru.

Zeptáme se ho,

2007-07-29T02:29:00.000-07:00

jaktože tak dobře ovládá svoje mluvící ústrojí a on nám poradí kouzelnou-léčivou bylinu v horách. Dojdeme do hor, utrhneme bylinu a pokecáme s kymácejícím se stromem, který vlastně není strom, nýbrž uvízlý vítr. Slíbíme mu, že se ho pokusíme osvobodit. S bylinou dorazíme do šipkařova domu s úmyslem vyléčit kronice vadu řeči, ale zjistíme, že kronika zmizela. Na podlaze zůstaly jenom nějaké stopy. Podrobně prozkoumáme vykřičník (!), dozvíme se o nové lokaci- skřetové kroniku unesli do temného lesa. Vypravíme se do lesa za kronikou a zjistíme, že nám skřetové kroniku nechtějí vydat a že chtějí slyšet před spaním pohádku.

U šipkovníku

2007-07-26T13:56:00.000-07:00

přiložíme trychtýř na kmen nemocného stromu a jako doktoři stroboskopem (anebo že by stetoskopem?!) zjistíme, že je to opravdu vážné- z kůry ven se prokouše červ. Ve hradu vyměníme výpůjční řád knihovny za plakát se sekyrou. Zajdeme za kouzelníkem, ukážeme mu výpujční řád, on uvěří, že jsme také čarodějové a střihneme si s ním soutěž v kouzlení. My mu předvedeme trik s kartami, on promění kamennou loutku zpět ve dřevěnou. Doneseme dřevěnou loutku komediantovi, on trochu pookřeje, rozpovídá se; rozjede se mu huba opravdu naplno.