"Mohu s tebou chvíli mluvit o samotě?"

Estehasy přikývl. Věděl, že je všichni pozorují, ale nevadilo mu to. Odešli až k ohybu chodby, plápolající
lampička vypadala z dálky jen jako malá světluška v nočním lese.
"Jennifer se třese," řekl Risner tiše.
"Asi je jí zima."
"Ne. Všimni si, někdy se chvěje celá, jindy jenom ruka nebo prsty."
"A co to znamená?"
Estehasy se tvářil, že ho to vůbec nezajímá.
"Během let se zde vyvinulo něco, něco jako," čaroděj byl v rozpacích a hledal vhodná slova, "něco jako nezávislé vědomí."
"Chceš říci, že jste tu vysadili tolik věcí, že nemáte šajn, co se uvnitř děje." řekl Estehasy pohrdlivě.
"Jsi hlupák!" zasyčel Risner.
"Ať je to cokoliv, zjevně se jí to snaží ovládnout! Měli bychom ji zabít, dříve než ona zatočí s námi!"