„Tak, elfe, teď se vypořádám s tebou."
Felix kolem sebe ucítil vlnu horka a bzučení ustalo. Otevřel oči a uviděl, jak se z něj sype zuhelnatělý prach. Sevření cha¬padla kolem jeho žeber bolestivě zesílilo, až se mu nedostávalo dechu. Zoufale svíral meč a snažil se s ním dostat k mase chapadla, ale držel ho ve špatném úhlu.
Slyšel Gotrekův válečný pokřik a zasvištění sekery. Vzduch zaplnila zlatá záře a větřík odvál únavný zápach netvora. Co se děje? uvažoval, zatímco záře sílila a tělem démona projely ohnivé čáry. Působila tu magie — to bylo očividné. Šel Max za nimi?
Než měl čas si to promyslet, chapadlo povolilo a Felix zjistil, že letí vzduchem. Mimoděk zavřel oči. Věděl, že jestli při téhle rychlosti dopadne z této výšky na zem nebo narazí do zdi, přinejlepším si poláme kosti, ale spíš skončí jako hro¬mada rosolu. Zaťal zuby a připravil se na bolest, kterou oče¬kával každým okamžikem.
Místo toho cítil, jak ho pohltil chlad. Otevřel oči a uviděl, že je na druhé straně zářící bariéry, zachycen mezi vířící barvy. Měl jen několik vteřin na to, aby to vstřebal, a pak cítil, jak ho táhne nějaké zrychlení. Jako by jeho rychlost, už tak dost značná, byla ještě několikrát znásobena.
Zoufale se rozhlédl, ale to, co viděl, nedávalo smysl. Zdálo se, že se řítí dýchatelnou atmosférou v nekonečné chodbě, jejíž stěny měnily s každým úderem srdce barvu. Procházely jí také podivné třpytivé koule, pulzující a proměnlivé, které se spojovaly jako kapky rtuti. Jakoby uvnitř každé z nich byla chvějící se vize. Neměl tušení, kde je nebo kam letí. Pocit
dezorientace, který cítil ve ztemnělých chodbách, se vrátil ještě desetinásobně horší.
Co hůř, byl sám a zachycen v nějaké obrovské magické pasti, z níž věděl, že nikdy neunikne.

Teclis pohlédl na trpaslíka a zvažoval možnost, že by mohl zemřít. Čím déle se na sekeru díval, tím víc narůstal respekt k její moci. Nebylo pochyb, že to byla stará runová zbraň nejvyššího řádu. Aura dávnověkosti, která ji obklopovala, byla čistá. Runy zářily jasně, silněji než všechny, které ve své době viděl, a nebylo jich málo.
Ten, kdo ji třímal, byl neméně strašlivý. Vypadal jako oby¬čejný trpaslík, i když velký a fyzicky silný, ale jeho aura vypo-vídala Teclisovu bystrému a citlivému magickému zraku jiný příběh. Trpaslík byl v mnoha ohledech změněn. Magie prou¬dící ze sekery prostoupila jeho bytost a změnila ho. Měnila jej doposud. Byl mnohem otužilejší a silnější, než měl který¬koli trpaslík právo být, a také mnohem imunnější vůči působení magie. V Teclisovi zápasil zájem s obavami. Před sebou měl bytost v procesu transformace způsobené vlivem magie starší než elfí civilizace. Teclis by dal královský poklad za to, aby tu zbraň mohl studovat, ale v této chvíli měl jiné starosti.
„Nemám s tebou žádný spor, trpaslíku," řekl.
„To můžu změnit," odpověděl trpaslík. Přiblížil se, sekeru výhrůžně zvednutou.
Teclis zvážil, jaké má možnosti. Vypotřeboval velkou část moci uložené v holi. Magické energie, které by si mohl přivolat tady na Stezkách, byly nakažené Chaosem, a proto by pravdě¬podobně kladly sekeře odpor. Nevsadil by žádné zlato, že za těchto okolností dokáže přemoci ochranné runy na ostří sekery. V Ulthuanu by to bylo jinak, ale tohle nebyl Ulthuan.
Přijatelnou možností nebylo ani tasit meč a trpaslíkovi se postavit. Byl dobrý šermíř, ale jeden pohled na trpaslíka mu napověděl, že ani magická čepel v rukou dobrého bojovníka by nemusela nutně stačit k vítězství.

„Zachránil jsem tobě i tvému společníkovi život," řekl a couvl k oblouku. Za jistých okolností mohla být rozvážnost lepší částí odvahy. Dosud však netoužil prostě utéct. Měl v so¬bě pýchu Aenarionova rodu. Navíc cítil, že tenhle trpaslík je pro něho důležitý, že toto setkání nebyla náhoda.
„To, co naznačuješ, se mi nelíbí," zavrčel trpaslík hlasem, jako když kámen škrábe o kámen.
Samozřejmě že ne, pomyslel si Teclis, když se podíval na zvláštní účes, tetování a trpaslíkovo všeobecně nevrlé chování, ty jsi trolobijce, přísahal jsi najít smrt v boji. Takže jsem ti neprokázal žádnou laskavost. Pořád si držel trpaslíka dál od těla. Přemýšlel, jaké má možnosti, a hledal vodítko, které by mu poskytlo nějakou výhodu. Napadla ho jediná věc.
„Pokud chceš zachránit svého společníka, musíš teď se mnou spolupracovat," řekl.

Felix začal vidět různé věci, když vletěl po hlavě mezi koule. Nejdřív byly téměř beztvaré, ale pak začínal vnímat obrazy, letmé pohledy na sebe i ostatní. Některé z nich byly očividně vzpomínky. Ostatní mu nic neříkaly. Možná to byly sny ně¬koho jiného, až na to, že se v nich poznával.
Viděl sebe jako mladíka v otcově domě, jak se hádá se starcem. Viděl sebe jako mladého studenta - radikála na uni¬verzitě v Altdorfu, jak pije, předvádí se a píše verše, které za moc nestojí, v putykách pochybné pověsti. Viděl svůj souboj s Wolfgangem Krassnerem a jeho mrtvolu, jíž dosud vytékala krvavá pěna ze rtů, u svých nohou. Viděl divokou noc, kdy se setkal s Gotrekem u Sekery a kladiva a přísahal, že jej bude doprovázet a napíše o jeho smrti. Viděl své osudné střetnutí s císařskou jízdou během nepokojů kvůli okenní dani.
Oči mu naplnily další obrazy, zatímco jeho ostatní smysly byly jaksi skutečnější a zároveň snovější. Co se tu dělo? Co to bylo za médium, v němž se pohyboval? Zdálo se, že ma¬gickou rychlostí reaguje na myšlenky a vzpomínky. Nechápal to. Nebyl čaroděj a ani jím nechtěl být. V nějakých knihách

„Tak, elfe, teď se vypořádám s tebou."
Felix kolem sebe ucítil vlnu horka a bzučení ustalo. Otevřel oči a uviděl, jak se z něj sype zuhelnatělý prach. Sevření cha¬padla kolem jeho žeber bolestivě zesílilo, až se mu nedostávalo dechu. Zoufale svíral meč a snažil se s ním dostat k mase chapadla, ale držel ho ve špatném úhlu.
Slyšel Gotrekův válečný pokřik a zasvištění sekery. Vzduch zaplnila zlatá záře a větřík odvál únavný zápach netvora. Co se děje? uvažoval, zatímco záře sílila a tělem démona projely ohnivé čáry. Působila tu magie — to bylo očividné. Šel Max za nimi?
Než měl čas si to promyslet, chapadlo povolilo a Felix zjistil, že letí vzduchem. Mimoděk zavřel oči. Věděl, že jestli při téhle rychlosti dopadne z této výšky na zem nebo narazí do zdi, přinejlepším si poláme kosti, ale spíš skončí jako hro¬mada rosolu. Zaťal zuby a připravil se na bolest, kterou oče¬kával každým okamžikem.
Místo toho cítil, jak ho pohltil chlad. Otevřel oči a uviděl, že je na druhé straně zářící bariéry, zachycen mezi vířící barvy. Měl jen několik vteřin na to, aby to vstřebal, a pak cítil, jak ho táhne nějaké zrychlení. Jako by jeho rychlost, už tak dost značná, byla ještě několikrát znásobena.

Vrhl se vpřed. Držel se za trolobijcem a hlídal mu záda proti
Když trpaslíkovi zmizely ze zorného pole bzučící mouchy, nepotřeboval další povzbuzení a zaútočil. Vyrazil vpřed a za¬sekl mohutnou sekeru do slizovité kůže netvora. Jeho jekot se slil s pulzováním runového ostří. Mohutná chapadla se roz¬plétala, zatímco netvor se zmítal v agónii. Muž, kterého držel, proletěl chodbou, jako by ho vystřelili z katapultu.
Teclis vyvolal malou nepravou sylfu, aby ho zachytila a ztlumila jeho pád. Bylo to drobné vzdušné stvoření vytvořené jeho vůlí z magické energie, spíše prodloužení jeho já než skutečný elementál, ale v této podobě pro něho bylo snazší projevovat svou moc.
Muž letěl tak rychle, že Teclis to nestihl. Než nařídil sylfě, aby jednala, už proletěl obloukem a zmizel ve Stezkách Prasta¬rých.
Zdálo se, že si toho trpaslík sotva všiml. Jen se bleskově ohlédl. Jedno zdravé oko se mu zúžilo, když uviděl Teclise, a pak se vrátil ke zrůdě Chaosu. Nyní se už démon stahoval,
couval do temnoty a jeho červí děti se plazily za ním. Teclis věděl, že musí tuhle frašku rychle ukončit, pokud má využít šance, jež se tu nabízí. Vyslal za netvorem další vlnu magické moci, spálil červy a sežehl mu maso. Umírající netvor ječel.
Trpaslík plivl na doutnající zbytky a pak se otočil tváří k čaroději.

jakékoliv hrozbě, která by ho snad obešla. Ne že by to bylo příliš pravděpodobné, vzhledem k tomu, jaká jatka trpas¬lík způsobil. Obrovský netvor se naklonil vpřed a opět natáhl chapadla. Hrozilo, že je dlouhé gumovité končetiny s přísav¬kami jako u chobotnice omotají. Sekl po nich. Vystříkla další podivná mléčná tekutina. Všiml si, že podlaha začíná být kluz¬ká, což mu znesnadňovalo pohyb. Navíc jim hrozilo, že je přemůže pouhý zápach, který jim zvedal žaludek.
Na Gotrekovi nebyla vidět únava. Kdykoli se blízko něj rozvinulo chapadlo, přeťal je v půli. Ale kousky neumíraly. Sotva dopadly na zem, začaly se plazit pryč jako had. Vy¬kazovaly život, když už ne inteligenci, nezávislou na svém původním majiteli. Felix viděl, jak se odseknutá chapadla začí¬nají hojit a znovu narůstat, jako končetiny bájného trola nebo hlavy démonické hydry.

Obrovské odulé tělo nestvůry začalo nasávat vzduch a na¬fukovat se jako balon. Felix měl pocit, že to je předehra k ně¬čemu nedobrému, ale nedokázal předpovědět, co se stane. Ten tvor byl příliš odlišný a okolnosti se naprosto vymykaly jeho dosavadním zkušenostem. Napadlo ho, jestli nebyli nějak vrže¬ni do pekla. V tomto okamžiku to vypadalo velmi pravděpo¬dobně.
Nestvůra vydechla závan páchnoucího bzučícího dechu ne¬podobající se ničemu, co Felix dosud zažil. Byla to černá bouře dunící v uších. Pak mu došlo, že to bzučení nemá nic spo¬lečného s tím dechem. Bylo to hnusné víření křídel milionů a milionů much. Ale nebyly to normální mouchy. Byli to velcí tvorové s tlustými třpytícími se rosolovitými těly a očima stejně inteligentníma a nepřátelskýma, jako měl netvor i červi. Možná byli součástí téže věci; možná sdíleli tutéž inteligenci.
To byla poslední vědomá myšlenka, než ho zachvátila hrů¬za. Miliony tlustých bzučících těl se po něm plazily, jemně a obscénně jej hladily křídly. Tvorové mu vylétali proti očím, hrozili mu zaplnit ústa i nos. Divoce tloukl kolem sebe, ale bylo to jako bojovat s mlhou. Stovky rozdrtil, možná i tisíce, jak se válel po zemi, ale přilétaly další a další. Dokázal si představit sám sebe pod silnou závějí těch lezoucích tvorů, kteří mu pokrývají každý kousíček těla. Cítil, jak se mu snaží vecpat mezi rty, jak mu šplhají do uší. Zápach zesílil a zdálo se, že bzučení křídel hovoří vlastním hlasem. Myslel si, že v tom podivném bzučení slyší slova Nurgle a chvála a nákaza, ale nedokázal říct, jestli to bylo skutečné nebo jen výplod jeho představivosti.
Když už si myslel, že to nemůže být horší, ucítil, jak se kolem něj omotal silný provazec svalů. Přísavky se mu zakous¬ly do těla. Něco ho zvedlo vzhůru, jako by nic nevážil. Nepo¬chyboval, že ho to nese k tlamě monstra, které bylo pánem všech těchto much.

OSM
Teclis se vynořil z oblouku a zjistil, že se dívá na bojiště. Dvě humanoidní bytosti byly pohlceny oblakem much v od¬porné bílé mlze, která smrděla hůř než orčí hnojiště. Jedna z obětí byl nepochybně trpaslík. Jeho obrys byl přes vrstvu much zřetelnější. V ruce držel sekeru, která mohla být jedině trpasličí runovou zbraní, a navíc velmi mocnou. Neseděly na ní žádné mouchy. Kde se dotkly kovu, zmizely a runy zazářily ještě jasněji.
Tak tohle byla ta věc, kterou cítil. Tohle byla ta věc, o níž si namlouval, že by mu mohla pomoci. Mohla to být jedině ta sekera. Byla tu ještě jedna magická zbraň, hruběji vyrobená a s menší mocí. Její nositel byl polapen v chapadlech nestvůry.
Teclis studoval grimoáry svých předků, žijících v době, kdy démoni kráčeli po zemi. Navíc měl větší zkušenosti s dé¬mony než kdokoli, kdo není vyznavačem Chaosu, a tak toho tvora dokázal identifikovat. Byl podobný bestii Nurgleho, jed¬né z menších bytostí, jež následují Pána chorob, ale vyrostl tak, že byl velký skoro jako drak a zmutoval téměř k nepo¬znání. Co víc, zdálo se, že úžasnou rychlostí plive menší by¬tosti. Teclis si uvědomil, že je pouze otázkou času, kdy se některá z nich dostane k oslepenému trpaslíkovi. Bylo by za¬jímavé pozorovat, co by se dělo pak, protože se domníval, že červi jsou jacísi přenašeči, kteří ve svém jedu předávají ná¬kazu Chaosu, pokud totéž nedělala už jejich krev. Ochránila by trpaslíka jeho mocná zbraň, kdyby k tomu došlo, nebo by obrátila svou moc proti němu jako proti každé jiné bytosti nakažené Chaosem?

Teclis zaváhal, protože ten experiment ho lákal. Dvě ma¬gické zbraně držené dvěma hrdiny. Tady byli dva spojenci, kteří by mohli být neocenitelní na nadcházející výpravě, kdyby se dali přesvědčit o jejím cíli. Možná právě tohle ho sem při¬vedlo. Ale nejdřív se musí vypořádat s démonem a jeho zplo¬zenci.
Teclis použil síly obsažené v holi, protože se raději spolehl na ně než na znečištěné, ale mocné energie proplouvající Stez¬kami Prastarých. Vyslovil zaklínadlo exorcismu a zapuzení. Provedení bylo jisté a vyrovnané, spleť vysoké magie mu tan¬čila z natažených rukou a rozplétala síť moci, která držela mouchy. Okamžitě je přeměnila na nemyslící hmyz. Dodal kouzlu malý zápalný komponent, který způsobil, že se mouchy vzňaly. Vytvořil další zaklínadlo na vyčištění vzduchu od dé¬monických výparů, a pak soustředil své úsilí na samotnou nestvůru. Vyslal k ní několikanásobný proud energie, který hořel a zabodával se jí do hlavy. Magický oheň jí pronikal tělem jako rozžhavené dráty žluklým tukem. Nestvůra zaječela a její hihňání okamžitě ustalo.

Bylo tohle tajemství zmizení Prastarých? Odešli z našeho světa sem a vytvořili si své vlastní bublinové vesmíry, usazené v moři Chaosu? Bylo něco takového možné? Taková představa mohla znejistět mysl. Jakmile mu to došlo, procházel chodba¬mi tohoto podivného prostoru mnohé rychleji. Hned si všiml, že bubliny Chaosu cestují s ním jako kapky rtuti stékající do nálevky destilačního přístroje. Někdy se dvě srazily a sloučily, jindy se rozdělily a šly si svou vlastní cestou. Bylo to jako sledovat prvotní životní formy. Ustupoval před nimi, aby se k žádné z nich příliš nepřiblížil. Obával se, že by mohly být částečně vnímavé nebo by je k němu mohlo něco přitahovat, až by ho pohltily. Halucinace přestaly, jakmile si pomyslel, že přestanou.
Pozorně si prohlížel okolí. Všiml si, že padající koule víří mocné pulzy energie proudící nejdřív jedním směrem a pak druhým, jako chaluhy, které vleče příliv. Téměř okamžitě si uvědomil, že toky energie souvisí s nestabilitou v Ulthuanu i kdekoli jinde. Když je vystopuje ke zdroji, velmi pravděpo¬dobně najde i příčinu.
Byly tu i jiné bytosti, ale žádná z nich nebyla smrtelná. Některé byly cizí a nezajímaly se o něj. Jiné byly nepřátelské a sledovaly ho jako žraloci loď. Byli to démoni, kteří si nějak našli cestu do tohoto kolosálního labyrintu. Věděl, že mu je od těla drží jen ochranné amulety. Při prvním náznaku slabosti by ho dostali.
Najednou měl zvláštní tušení, pocit vyprahlé duchovíte bytosti, jako byly ty ve snu. Byl to jen výplod představivosti, nebo se k němu skutečně dostali uvěznění mágové? Nebo to byla nějaká důvtipná forma útoku tvorů, kteří ho následovali? Poručil si zpomalit. Jakmile se to stalo, všiml si oblouku, který zářil podivně známě. Co víc, všiml si stopy úžasně mocné magické rezonance vytvořené něčím, co samo o sobě nebylo chaotického původu. Ve skutečnosti to byla rezonance zbraně nebo nějakého jiného předmětu, který byl silně odolný vůči Chaosu, artefakt téměř božské moci. Byl to nějaký poklad dávno ztracený na Stezkách? Bylo to něco, co měl hledat?

Taková věc by mu mohla být při jeho putování velmi uži¬tečná. Silou vůle se prodral k oblouku. Během chvíle, která mu připadala jako pouhých několik úderů srdce, se vrhl vpřed a vynořil se tváří v tvář hrůze.
Jakmile po něm sáhla chapadla, vrhl se Felix k jedné straně. Sekl, zasáhl špičky několika z nich a dopadl na zem; ještě když se kutálel, viděl, jak se k němu pohybuje spousta tlustých bílých červů. Všiml si, že po stranách pijavčích tlam mají trsy očí podobných pavoučím. Jenže v těchto zářila inteligence a zloba, což bylo zvláštní. Byli dost velcí, přesto si nedokázal představit, co by mu provedli, kdyby se dostali dost blízko a mohli jej kousnout. A neměl v úmyslu nechat k tomu dojít.
Gotrek už byl uprostřed těch červů a sekal po nich sekerou. Rosolovitá, chvějící se těla nekladla žádný odpor. Pod úderem se rozprskla a vystříkla z nich mléčná kapalina páchnoucí jako zkažené zkyslé mléko. Nad hlavou se jim opět ozval pištivý smích toho démonického tvora. Felix zauvažoval, co démon ví a oni ne.