Třista metrů?

Převalovala to slovo na jazyku, jako by se nemohla rozhodnout, zdali je to kletba nebo modlitba.
"Třista metrů? Na tuhle vzdálenost se prokoušu kamenem, a s tímhle -" ukázala na svůj široký meč, "s tímhle budou potřebovat armádu, aby mě zastavili. A když mi pomůžete, ani armáda jim nebude nic platná. Slyšíte mě? Rozumíte mi? Jsme čtyři, jsme ti nejlepší rváči na světě, projdeme. My projdeme! Budeme si krýt záda, podržíme se a projdeme! Je to mizerných, posraných třista metrů? Tolik uběhnu za půlminutu! Vždyť už jsme vlastně skoro doma! Jdeme!"
Opakovala to znovu a znovu, plivala jim slova do tváře jako sliny a nakonec tomu sama uvěřila. A potom uvěřili i oni. Vytasila meč i dýku.
"Za mnou!"