Hlas z komunikátoru

utichl a Xer se začal potit. Taková smůla. Proč se nedokáže nikdy ovládnout a vždycky nadřízeným poradí, co mají dělat. Už se viděl, jak letí s modulem na základnu a teď aby honil po lese nějaké pozemšťany. On, zkrachovalý filozof, který hledal na Solanu práci a agentura mu dohodila skvělé místo za nadstandartní plat. Místo práce v knihovně teď lítá s vrtulníkem a nyní bude ještě lovit nějaké nešťastníky v té odporné, husté, lepkavé, tmavé a nebezpečné džungli. Proč to vlastně dělá. Z přízpěvku v nezaměstnanosti si mohl žít cellkem v klidu, doma a možná že by si i vyžebral víc, než mu dávají tihle vydřiduši. A ty výčitky svědomí a děsivé noční můry. Stále se vracející předtuchy, kdy osamocená kosmická loď pod tlakem pěti naváděných střel naráz exploduje, ocelové pláty pomalu pukají a do vesmíru se zlověstným syčením utíká životodárný kyslík. A on, Xer, nevěřícně zírá na monitor, kde mu ten pozemský zabiják Stone stálle ještě slibuje, že nevystřelí jako první. A pak tma.