Začalo to časně zrána. V průběhu ranní bohoslužby, kdy upnula svoji mysl ke strážci slunce a ve zlaté čelence, která jí dávala právo hovořit s bohy a vládnout poddaným, něco náhle podivně zasyčelo. V mysli se jí místo zářící tváře s koronou duhových paprsků splývajících v božské zjevení náhle objevila ostře řezaná mužská tvář, která jí vyjevila děsivou pravdu : "Když to takhle půjde dál, je s námi ámen. A nepokoušej se o spojení, je to marný !".
Subtilní dívka se rozplakala. Tak děsivou věštbu se ani neodvažovala znovu vyslovit. Copak upadl celý klášter v nemilost ? Proč už nemohou mluvit s bohem ? A kdo je ten nový bůh ? A proč dělají všechny ostatní kněžky, že nic neslyší ? Proč je právě ona tou vyvolenou ?
Když si vzpoměla na vzteklou stařenu, ke které chodil každý, kdo dostal od bohů nějakou špatnou zvěst, rozhodla se, že bude své zjevení tajit. Bohové jsou moudří. Tak jim to snad dojde, přestanou jí komplikovat život a vyjeví své pravdy někomu jinému. Třeba zrovna ta stařena by na to byla vhodná. Ta už se s tím nějak určtě vyrovná.