Země se otřásla.

Všude kolem ječeli lidé. Obrovské budovy se chvěly. Sochy bohů vypadávaly z výklenků ve svatyních prastarých chrámů a tříštily se na tisíce kousků, zatímco se země zmítala jako umírající had. Běžel ulicemi pradávného města. Viděl děs na tvářích svého lidu. Míjel rozpadající se domy, kde vyschlí duchové dřívějších majitelů tence drmolili strachy. Před ním se rozkýval mocný sloup Mořského cestova¬tele a pak se zřítil. Král Fénix sletěl ze svého vysokého bidýl¬ka. Jeho natažená ruka jakoby zamávala hrůzou, když padal k zemi.
Když doběhl na vysoké kopce shlížející na mocný přístav, pohled na vrcholky lemující město mu řekl to nejhorší. Hory planuly světlem neovladatelné divoké magie. I na tuto vzdá¬lenost cítil její nespoutanou moc. Věděl i bez věštění, že se s jeho zemí i lidem děje něco velmi, velmi špatného.
Nějak - ani nevěděl jak - se dostal na vrchol silné zdi střežící po celé věky přístav. Podíval se na more a uviděl to, čeho se nejvíc bál. Přibližovala se mohutná vlna, dvakrát vyšší než zeď, hnaná silou schopnou smést město. Uvnitř vlny řvaly a burácely mořské obludy vyzdvižené z hlubin kolem ostrova, které se snažily osvobodit. Síla, jež by dokázala rozbít i tu největší loď během několika okamžiků, byla nicotná v sevření hrozivé tsunami.
Věděl, že je to marné, že není způsob, jak by tohle mohli přestát. Stejně se však připravil tomu vzdorovat, povolal všechnu svou moc, připravil nejmocnější ochranná kouzla — ale nic se nestalo. Věděl, že to tak musí být. Moc do něho teď vtékala potůčkem, zatímco dřív to byl silný proud.