A bylo hůř.

Ray provedl další prudkou změnu směru a Markovo vědomí se roztříštilo na tisíce kousků a pokračovvalo samo někam dál v původním směru. Kapitán zůstal bezvládně ležet v anatomickém křesle a možná, že to tak bylo pro něho lepší. Dokonce i android pociťoval chvilkové motorické výpadky a to byl projektován pro extrémně náročné mise.
Za průhlednou čelní stěnou se rozprchly zbytky mraků a Rayovi se otevřel perfektní výhled na skupinku sedmi hnědozelených ostrůvků v temně modré třpytivé ploše planetárního oceánu. Na obzoru zvolna zapadalo slunce a celá plocha se pomalu nořila do temného stínu. Pohled to byl tak úchvatný, že by jej dobrý malíř vydržel sledovat mnoho desítek hodin. Android ale tolik času něměl. Nejbližší z ostrůvků se začal prudce zvětšovat a v průběhu několika sekund zabral skoro celý výhled. Ray se zoufale pokoušel brzdit silovým polem o okolní rozpálený vzduch, ale marně. Rychlost byla příliš vysoká.