4
Roztržitě otáčela v prstech certifikátem, který ji přinesl Risner. Alespoň tak se jí její nový zaměstnavatel představil. Nechal jí i adresu, na které ho mohla kontaktovat, a jméno obchodníka, u něhož jim prý otevřel účet. Taková starostlivost ji překvapila, ale Risner tvrdil, že mu na vyzvednutí kamene velmi záleží, a že udělá všechno, aby byli úspěšní. Jako první přišla dvojčata Tex a Rex. Dva kluci, na pohled kolem dvaceti let, oba podsadití ramenatí a svalnatí. Jennifer by se líbili, jen kdyby nevypadali tak omezeně. Většinou mlčeli, a pokud výjimečně něco řekli, dávalo to smysl jen částečně. Člověk si musel spojit, co říkal jeden i druhý, aby se vůbec dobral smyslu věty. Vzala je, protože se i přes svou hmotu pohybovali jako baletky a na první pohled měli vynikající reflexy. Druhý, nebo třetí, zatím se nerozhodla, zda-li bude dvojčata počítat za jedno nebo za dva, přišel Asmundsen. I on byl mladší než ona, odhadovala, že mu není více než pětadvacet, byl štíhlý, měl ve zvyku ustrnout uprostřed pohybu a dokončit ho naprosto nečekaným způsobem. Mluvil tiše, vypadal vždy trochu zádumčivě, ale neustále se usmíval. Smutně. Jennifeer k němu měla dvojznačné pocity, přitahoval ji a odpuzoval zároveň. Bezpečně v něm však rozpoznala zabijáka. Čtvrtá přišla Linda. Podsaditá ramenatá ženská kolem čtyřiceti let. Na první pohled se zdálo, že je tlustá, ale to by byl omyl. Linda měla robustní kostru, velká ňadra a ještě větší zadek, jenomže všechno to bylo doplněno dokonalé fungujícími svaly a mozkem. Současně však působila velmi žensky. Jennifer si uvědomovala, že ji od pohledu nesnáší, ale tady šlo o práci a nemohla si vybírat lidi jen podle toho, jak moc se jí kdo líbí a nelíbí. Linda pár let dělala velitelku stráží v mužských harémech vládkyň Amazonek a Jennifer věděla, že tam berou jen ty nejlepší. Chvíli přemýšlela, proč cítí k Lindě takovou nechuť, ale nedokázala na to přijít. Nakonec usoudila, že je to její nafoukaností. Nebylo to přesné. Linda v kterémkoliv okamžiku působila spokojeně a vyrovnaně, současně kolem sebe šířila jakýsi přirozený klid. Poslední přišel Estehasy. Zavalitý padesátník s absurdně širokými rameny. Z dálky připomínal pochodující skříň. Kdysi ztratil pravou ruku od předloktí dolů a používal kovovou protézu vyrobenou Mayjským klanem. Když si Jennifer prohlížela zubatou linie, ve které se kov připojoval ke tkáni, neubránila se zachvění. Nedokázala si představit, co mohlo tak bizardním způsobem oddělit končetinu od těla. O Estehasym už slyšela. Čas od času se o něm tvrdilo, že umřel.
<< Home