Kněžka se otočila

a přistoupila k hromotlukovi. Opatrně přiložila prsten k jeho čelence až se ozvalo suché zapraskání. Primitivní obličej umolousané postavy se rozářil blahem a obr se sesul k zemi v nezvladatelných křečích. Zpoza sloupů u vchodu se vynořily stráže.
" Ráno ho vyhoďte na ulici." otočila se na Marka "A vy pojďte se mnou."
Před kapitánem se otevřely těžké kamenné dveře a kněžka jej vyzvala, aby do nich vstoupil jako první. Dlouhé točté schodiště se několikrát zalomilo a pak vyústilo v úzkou dlouhou chodbu. Mihotavé louče na stěnách osvětlovaly zatuchlé prostory jen velmi slabě, ale i tak si Mark všiml nenápadných orientačních značek, vytesaných v kamenných stěnách chodeb. U jedné z nich náhle kněžka zastavila a ponořila své štíhlé prsty do pěti nenápadných prohlubní pod zvláštními znaky. Mark měl co dělat, aby nevykřikl údivem. Ne, nemohl se mýlit. Ty znaky byly skutečně solanské. Ale tady ? Proč ? Že by se snad agenerál Khov se svými podezíravými doměnkami konečně jednou trefil do černého ? To je ale nepravděpodobné. Na generálovy úsudky je přeci spolehnutí, ještě nikdy se totiž netrefil. Alespoň ne přesně.