Vyklopila bubínek. Nabitý ostrými. Cukla rukou a chladný mechanismus s cvaknutím zapadl na své místo. Natáhla kohoutek a přikrčila se k zemi.
Čekala. Dlouho čekala. Žádné další výstřely se neozývaly a Elsa se již začínala pomalu rozhodovat, jestli by neměla opustit svůj úkryt a začít oživovat raněného Khova. Vtom z dálky zazněly blížící se policejní sirény a téměř ve stejném okamžiku vpadla do místnosti s fotoaparátem v ruce tmavá postava, která silně připomínala ninju z levných hongkongkských filmů.
Proběhl místností tam a zpátky a vypadal, jako by něco hledal. Potom, snad ze zoufalství, došel až ke dveřím a opatrně nakoukl do chdby. Elsa se pomalu zvedla ze země a po špičkách došla až k němu. V okamžiku, kdy se rozhlédl a chtěl znovu zavřít pootevřené dveře, dopadl její revolver celou svou vahou, kterou do něho vložila, na jeho zahalenou šíji a ninja, nebo kdo to vlastně byl, se shroutil na podlahu vedle Khova s přechodnou ztrátou vědomí. Něco chrčel a oči měl vytřeštěné, ale nebylo mu rozumět. Elsa roztrhla černý oblek. Hledala doklady, ale marně. Náhle jí mezi prsty uvízla malá plastová kartička, kterou se prokazovali všichni zaměstnanci jejích laboratoří při vstupu do podniku. Průhledná, bez označení, ale s miniaturním čipem.
Takže o tohle tady šlo. Byl to někdo od ní. Chtěl tedy zabít ji a ne Khova. Ten měl jenom tu smůlu, že tu právě teď byl. Škoda. To bylo naposled. Else se honily myšlenky hlavou jako o závod ještě v okamžiku, kdy u automatu v blízké stanici podzemní dráhy volala záchrannou službu. Ta byla rychlá a o několik chvil později vynášela generála i neznámého ninju na nosítkách z budovy.