Stínové postavy kolem něj tančily v rituálu, který nesměly zastavit, jinak by způsobily zkázu světa. Byly podobné přízra¬kům, pohyby měly pomalé a trhavé, jako postavičky v hodi¬nách vyrobených trpaslíky, kde mechanismus už pomalu do¬chází. Věděl, že kdysi to byli elfové, největší čarodějové své I doby, kteří se obětovali pro svou zemi a svůj lid.
„Buď pozdravena, krvi Aenarionu," pronesl pradávný hlas, suchý, plný prachu, v němž však dosud zůstal slabý rytmický přízvuk Caledorských hor.
„Buď pozdraven, Pane draků," odpověděl, neboť si byl dobře vědom, proti komu stojí. Uvažoval, jestli to je sen, přes¬tože věděl, že není.
„Takže živí na nás dosud vzpomínají?" pronesl hlas.
„Vzpomínají a ctí vás."
„To je dobře. Je to jistá splátka za naši oběť." V hlase by¬lo víc než jen stopa sebelítosti. Pomyslel si, že není těžké to chápat. Zřejmě by se také litoval, kdyby byl po pět milénií polapen ve středu velkého víru a snažil se udržet síť kouzel, díky nimž ostrovní kontinent plul na vodě.
Scéna se zamihotala jako odraz na hladině neklidné vody.