"Je to v pořádku,"

řekl Estehasy a tvářil se téměř vesele.
Asi jako kluk, když se mu podaří obrat sousedovu jabloň hlídacímu psovi přímo před čenichem, napadlo Jennifer. Risnerovi se pomalu vracela zdravá barva, obroučka, která mu před okamžikem málem prořízla hrtan pomalu povolovala.
"Pokaždé, když se pokusí shromáždit energii ke kouzlení, ho to přidusí," vysvětloval Estehasy.
"A jestliže se bude snažit přes míru, uřízne mu to hlavu. A sám si to sundat nedokáže, dopadl by podobně."
"Kde ses tohle naučil?" zeptala se podezíravě Jennifer
"Tam, kde ses ty naučila tak hezky střílet od boku."
Estehasy se pobaveně usmíval. Bylo na něm vidět, že podobné situace miluje. Otočila se k ostatním.
"Prozatím dost klábosení. Na to budeme mít dost času později. Musíme se ztratit dříve, než se jim to podaří otevřít." zavelela.
Risner vypadal zničeně a jeho rezignovaný pohled svědčil o tom, že v brzkou pomoc nedoufá.
Dvojčata s Asmundsenem rozdělovala vybavení, Estehasy, si dával dohromady vlastní nádobíčko a Jennifer zkoumavě prohlížela výtahový koš zavěšený na nosníku vetknutém do skály sousedící s plošinou. Na pohled bytelná konstrukce, ale dřevo vypadalo staře a ztrouchnivěle. Zkusmo poklepávala na trámy, zvuk jí však nic neprozradil. Linda se přiblížila, párkrát dřevo očichala, poté do hlavního trámu dvakrát rázně bouchla pěstí.
"Je to v pořádku. Můžeme se spustit nadvakrát."
Jennifer pokrčila rameny.
"Fajn, já s dvojčaty pojedeme první. Dostaneme se jak nejhlouběji to půjde, vyložíme věci a počkáme na vás."