Zdálo se, že se strašlivé, přízračné postavy vzdalují, a byl tomu rád. Nechal by je jít, ale věděl, že sem byl přiveden z nějakého důvodu.
„Proč jsem zde?" vykřikl. Zdálo se, že jeho slova zní ozvě¬nou v nekonečných jeskyních a ozývají se znovu do vzdále¬ných věků.
„Staré hradby padají. Stezky Prastarých jsou otevřeny. Proti nim Tkanivo neudržíme."
„Co mám udělat?"
„Najdi zdroj porušení řádu. Najdi Orákulum Pravdomluv¬ných. Řekne ti, co potřebuješ vědět. Zavři prastaré cesty. Jdi rychle a jdi sám. Spojence, které potřebuješ, najdeš cestou a v nejneočekávanější podobě. Zbývá málo času. I tento vzkaz nás oslabuje a my si musíme uchovat tu trochu síly, co nám zbývá."
Už když ta slova zněla z hlubin nekonečna, hlas slábl. Za¬chvátil ho strach.
Arcimág Teclis se posadil a stáhl hedvábné přikrývky z na¬hých těl svých společnic. Pokrýval ho studený pot; cítil jej i přes pižmový parfém obou kurtizán.
„Co se děje, můj pane?" zeptala se Shienara. V krásném úzkém obličeji měla vepsánu starost. „Co tě trápí?"
„Nic," zalhal, vstal z postele a odkulhal přes pokoj. Sáhl po číši a křišťálové karafě s vínem ve tvaru draka.
„Zase ty sny, ty noční můry?"
Střelil po ní ledovým pohledem. „Co víš o nočních mů¬rách?" zeptal se.
„Mluvíš ze spaní, můj pane, a tlučeš kolem sebe, a tak jsem si domyslela..."
Podíval se na ni dlouze a tvrdě. Jeho nepřátelé by bohatě zaplatili, kdyby jim tohle pověděla.
„Žádné noční můry nemám," řekl a sáhl pro svou moc. Na rozdíl od snu teď do něj proudila plnou silou. „Nebyly žádné sny. Na něco takového bys měla zapomenout."
Po krásném obličeji jí přeběhla lehká prázdnota, jak kouzlo začalo účinkovat. Podívala se na něho a škádlivě se usmála. „Spi," řekl jí, „až se probudíš, nebudeš si nic pamatovat."