Ray se zvolna probíral z elektronického spánku. Tichý šum přešel postupně v růžové bzučení, které sílilo až do nesnesitelného řevu. S námahou strhl sluchátka z hlavy a začal se zvedat. Pomalu se posadil na lůžku a projížděl testovacími soubory všechny své tělesné funkce. Dobré. Na to, jak vypadal, když ho sem roboti odtahovali, to bylo přímo skvělé. Dezintegrátor v levém zápěstí byl opět připraven k plnému výkonu a po šrámech od diamantové řezačky strážního robota už nebylo na androidově rameni ani stopy. Prostě nádhera.
Aktivoval svůj pohybový systém. Ušel několik kroků a s radostí vyběhl do chodby. Měl pocit, jako by znovu opustil montážní halu. Vzpoměl si na Marka. Měl by na tom být podobně jako on a zřejmě ještě stále hluboce spí. Neškodilo by zajít se za ním podívat. Alespoň pro jistotu. Ray se trohu bál, že ho kapitán po probuzení hned nepozná. U lidí je prý po hluboké narkóze normální, že si na poslední události vzpomínají postupně a vzpomínky na obvzláště traumatické zážitky velmi těžce nesou. Měl by u Marka být, až se začne probouzet.