Přejel rukama po kouli. Obal z kovových pásů se stáhl do sebe a odhalil tak mléčně bílý drahokam pulzující vlastním bílým světlem. Teclis pronesl vyvolávací slova, která nalezl na svitku z doby vlády Bel Korhadris, téměř tři tisíce let stará, a na povrchu se roztančila světélka. Luskl prsty, čímž rozsví¬til svíce z halucinogenního kadidla, destilovaného z listů černé¬ho lotosu. Zhluboka se ho nadechl a plně otevřel své magické smysly. Cítil, jak je jeho zrak nasáván do hlubin krystalu. Po dlouhou dobu se nic nedělo. Viděl jen tmu, slyšel jen ztlumený tlukot svého srdce. Pokračoval ve vyvolávání, bez námahy prováděl kouzlo, jehož ovládnutí by nižšímu mágovi trvalo celý život.
Nyní se zdálo, že se jeho vidění vznáší nad Ulthuanem. Viděl dokonale i ve tmě a mohl pozorovat věci viditelné pouze mágům. Viděl proudy magie spoutané strážními kameny, které držely celý kontinent nad vlnami. Byl vyzdvižen starší magií již před milénii a nyní potřeboval tutéž magii, aby se nepotopil pod hladinu moře. Ve snech mluvil s těmi, kteří tato kouzla udržovali. Věděl, že to je to nejdůležitější. Viděl drobné zá¬blesky, což byli jeho kolegové — mágové, kteří prováděli kouz¬la, složitou strukturu zaklínadel splétanou mistry nejmagičtěj¬šího národa světa.
Cítil trhlinu v proudech magie, a tak vyslal své vědomí směrem, odkud pocházela. Daleko na severu vycítil ohavnost, která čekala na nejvzdálenějším pólu. Pulzovala energií, už ne nečinnou, ale slibující konec světa. Dosud se ještě plně neprobudila, ale přesto...