Od tmavé stěny se odtrhla nízká silueta dezinfekčního robota a pomalu se sunula k plastikovým dveřím. Android si setřel z čela syntetický pot. Robot se náhle prudce rozjel k Rayovi a zamával kolem něho svými detektory. Kovová tykadla jemně pleskala po androidově hrudi, aby ji vzápětí zalila odporně páchnoucí neutralizační hmotou. Ray si zdrcenně sedl. Nedá se nic dělat, musí to tu nějak přečkat. Ale jak dlouho může taková operace trvat ? Dvě hodiny ? Pět ? Možná, že i víc. Doufal alespoň, že bude úspěšná.



Mladý solaňan, který opatrně vysouval obsah datové banky, se na dnešní den velice těšil. Jako mnohaletý student většiny kybernetických oborů univerzit pozemské unie získal rozsáhlé technické znalosti, ale až zde, ve vývojovém centru solanské civilizace, mohl nalézt uplatnění.
Dnes už nemusí, tak jako na Zemi, trávit celé dny nad počítačovými projekty, které se ke své realizaci nepřiblíží nikdy o nic víc, nežli Solan ke svému slunci. Už je konec nudné a úmorné práce vědeckého pracovníka, který předává své návrhy a nápady desítkám dalších zasloužilých vědců, kteří sedí ve vědecké hierarchii o pár stupínků výše, protože jim kdysi dal někdo šanci nebo prostě čekali tak dlouho, že někoho konečně nahradili. On šanci neměl. Byl solaňan. Jeho samostatné vědecké projekty se na sympóziích rozmělnily do nicneříkajících neověřených teorií. A ty ostatní práce pro pozemské ústavy nesly už teď jména desítek lidí, kteří s projekty neměli nic společného a jejich jediná zásluha spočívala v tom, že našli odvahu, poslat spis o jednu kancelář dál. Přemýšlel nad tím, co si od té práce tam vlastně sliboval. Byly to státní laboratoře. Nízké platy, dlouhodobé jistoty, finanční podpora zajímavých projektů. Plat ho moc nezajímal. Jistoty také ne. Ale od podpory projektů si hodně sliboval. A to byla chyba.