Projekty pro udělení podpory vybírali stejní lidé, kteří je předkládali k posouzení. Ti nejvyšší. Byly to také většinou jejich projekty, nebo z nich alespoň měli slušný zisk. A výsledky ? Ty nikdo nechtěl. Ti lidé měli vědeckou autoritu, kterou získali svou opatrností v přijímání čehokoliv nového. Proč by tedy riskovali a právě kvůli nějakému solaňanovi.
Když potřetí nepotvrdili podporu jeho projektu datového záznamu osobnosti, byl rozhodnut odejít. To byl krok, ke kterému se v ústavu odhodlal jen málokdo. Většina vědců by se v soukromém sektoru neuživila. Pravda, měli občas nějaké vedlejší projekty, třeba pro tu podnikatelku Elsu Svensonovou a její laboratoře, ale to byly většinou jen opisy vědeckých prací nováčků, kteří měli ještě nápady a ty pak pozemské soukromé laboratoře rozpracovávaly do komerčně použitelných zařízení.
Na ten den, kdy přišel ten nenápadný chlápek v tmavém saku, si solaňan velmi dobře pamatoval. Přinesl mu nabídku, i když to v tu chvíli nevypadalo úplně jasně.
Řekl : "Jsem analytik z týmu pro vývoj paměťových technologií a právě teď pracujeme na vašem projektu. Je zapotřebí, abyste na něm udělal několik změn."
" Jak to myslíte ? " divil se solaňan " Ten projekt je v pořádku."
Analytik se zachmuřil. " No právě. V tom je ten problém. Váš projekt se na Zemi musí zamítnout. Trochu to zpochybníme, najít pár nepodložených odhadů nebude problém, ale co kdyby přece jenom někdo časem zkusil něco takového postavit ? Podle modelu v našich počítačích to funguje a to je ta chyba. Musíte tam něco přidat."