Všichni piloti

si s údivem prohmatávali záhyby svých kombinéz a objevovali to samé. Překvapeně na sebe zírali a nikdo nevěděl, co říct. Někde mezi nimi vsklíčilo temné tušení, kterému však raději nikdo nechtěl uvěřit. Lepší klidná nevědomost, nežli krutá skutečnost.
Výjimkou byl Henry. Již od školních let měl problémy se svou zvídavostí, která ačkoliv by podle oficiálních instrukcí měla být v solanských školách vítaná, přinášela mladému solaňanovi nevraživost učitelů, které svými dotěrnými otázkami přiváděl až na pokraj šílenství. Tehdy si ještě neuvědomoval, jak neúnosná může být otázka, nad kterou učitel nikdy nepřemýšlel a která je natolik složitá, že ji nedokáže před čekající třídou zodpovědět. O to horší bylo, že všichni žáci jako naschvál dávali pozor, čímž pedagoga uvedli do rozpaků. Ten, kdyby přiznal, že neví, ztatil by nad svými studenty převahu i část autority. Když začal improvizovat a vykládat bludy, to zvídavé dítě ho zesměšnilo dalšími dotěrnými otázkami.
Teď Henry své dávné učitele zcela chápal a proto právě intenzivně přemýšlel, jestli by svou doplňující otázkou nemohl někomu ublížit. Těžko. Když jim něco zašili do kombinéz, museli o tom vědět. Třeba jim to neřekli pouze nedopatřením a když se teď zeptá, budou všichni piloti klidnější a celá dněšní ostrá akce bude úspěšnější. Myslel to vlastně všechno dobře. Stiskl vysílačku.
" Žádám spojení s velitelským centrem."
" Máte minutu do startu. Je to nutné ? " zachraptěl mu do uší operátor.
Ostatní piloti se na Henryho udiveně dívali a žasli nad jeho odvahou. Za možné důsledky své zvědavosti si teď už může sám, ale všichni se dozvědí, co chtěli vědět. Někteří mu byli vděčni, ale většina si právě myslela něco o do nebe volající hlouposti.
" Je to nutné." odpověděl klidně solaňan.