Z palubní desky

náhle zašumělo a z komunikátoru zazněl ohlašovací sled tónů právě probuzené nouzové vysílačky. Následovala dutá rána, kdy sebou plukovník leknutím trhl a temenem proplešatělé lebky konečně zavadil o spínač vnitřního oosvětlení. Vedle sedící technik se probral z apatie a otočil se k nadřízenému.
" Proč jste to udělal ? Zaměří nás dříve, než se stačíme leknout."
Parker se svým samolibým úsměvem si právě masíroval levou rukou rostoucí bouli na hlavě. Již několik let byl poněkud nedoslýchavý, ale před svým okolím tuto závadu dovedně skrýval. Dokonce zjistil, že jeho zamyšlené mlčení ve chvílích kdy někdo vznesl nepříjemnou otázku, bývá často mnohem úspěšnější, nežli vyhýbavé odpovědi kolegů v důstojnickém štábu. Jednou dokonce díky nedoslýchavosti získal vyznamenání za rozvahu, protoože nezpanikařil, když za ním někdo prohlásil, že dochází vzduch. Získal si důvěru všech tím, že jako jediný se ani nehnul a dělal, že neslyšel tu děsivou zvěst. Ostatní po chvíli šílení následovali jeho příkladu a v klidu vyčkávali vstříc osudu. Pomoc přišla kupodivu včas a Patrker se až dodatečně dozvěděl, že je vlastně hrdina.