S těžkým srdcem sledoval Felix Jaeger poslední ze zbývajících kislevských jezdců, jak pokládají mrtvolu Ivana Petroviče na pohřební hranici. Starý válečník vypadal jaksi menší, jako by se po smrti scvrkl. Ve tváři neměl vepsán mír, který by tam měli mít ti, kdo vstupují do království Morra, boha smrti, ale Felix si uvědomil, že Ivanovy poslední chvíle byly všechno, jen ne příjemné. Byl svědkem toho, že se Ulrika, jeho jediné dítě, změnila v upíra, tvora bez duše živícího se lidskou krví, a sám podlehl smrti z rukou sluhy jejího nemrtvého pána. Felix se zachvěl a přitáhl si vybledlý červený plášť ze suden¬landské vlny k tělu. Kdysi si myslel, že je do Ivanovy dcery zamilovaný. Co by měl cítit teď?
Odpověď zněla, že neví. Nebyl si jistý, dokonce ani dokud byla ještě mezi živými. Uvědomil, si, že teď už nikdy nebude mít možnost to zjistit. Někde hluboko uvnitř v něm pomalu, vzdorně doutnal odpor k bohům, který se pomalu rozdmý¬chával v plamen. Začínal chápat, jak se cítí Gotrek.
Podíval se na trolobijce. Trpaslík byl nezvykle zamyšlený. Přikrčená mohutná postava, mnohem širší než postava kterého¬koli člověka, vypadala mezi kislevskými jezdci nemístně. Tro¬lobijce si pohladil jednou rukou pásku, která mu zakrývala chybějící oko, a pak se bezmyšlenkovitě poškrábal na oholené tetované hlavě. Velký hřeben oranžově nabarvených vlasů se skláněl pod sněhem a námrazou. Trolobijce vzhlédl, zachytil Felixův pohled a zavrtěl hlavou. Felix hádal, že svým zvlášt¬ním způsobem měl Gotrek starého bojara rád.