Věděl, že není spravedlivý. Bohové mu dali dar magie, jaký neměl nikdo v současném světě, i vůli nezbytnou k užívání této moci tak, jak měla být užívána. Přesto by to všechno občas rád vyměnil za Tyrionovu přirozenou oblíbenost, jeho nenucenost a zdvořilost, schopnost být šťastný i v nejnešťast¬nějších dobách a úžasně pevné zdraví.
„Na druhou stranu, je mou bratrskou povinností nenechat tě pít o samotě. Jen bohové vědí, kam by to mohlo vést." A bylo to tady - ten známý šarm, schopnost navodit úsměvem a bezstarostným vtipem takovou náladu, jaká se mu právě hodí. Tyrion sáhl po džbánu a nalil si plnou číši. Nebyla v tom žád¬ná formálnost, žádný z těch nekonečných prázdných rituálů, kterými Teclis tak pohrdal. Bylo to nedbalé gesto bojovníka, jenž je doma spíše v táboře než u dvora krále Fénixe, a přesto to byla přesně ta věc, o níž bratr věděl, že navodí klid. Teclis chápal, proč jeho bratra někteří u dvora srovnávali s Male¬kithem z dávných dob, než Černokněžný král odhalil své pravé já. Znal bratra celý život a ani on si nebyl jistý, nakolik je jeho bezelstnost hraná.
Tyrion zamával a Teclis vzhlédl. Na balkoně nad nimi jim mávaly Shienara a její sestra Malyria. Hleděly na Tyriona se směsicí otevřené touhy a obdivu, kterou v ženách vždy vzbu¬zoval. Samozřejmě že zbytečně, protože jeho bratr měl oči jen pro svou manželku, Věčnou královnu. Na rozdíl od většiny elfů nebyl promiskuitní.
„Na co si dnes ráno připijeme?" zeptal se Tyrion.
„Na konec světa," řekl Teclis.