Vstoupil Aldreth, jeden z nejstarších sluhů. Teclis věděl, že je to důležité. Starý elf měl rozkaz nerušit ho kvůli ničemu i méně důležitému, než je povolání od samotného krále Fénixe. „Váš bratr si přeje s vámi mluvit," řekl.
Teclis se zatrpkle usmál. Nijak to nepopíralo, že je tu doma. Tohle místo bylo stejně tak Tyrionovo jako jeho a sluhové byli stejně oddaní jeho dvojčeti jako jemu. Oddanější, připustil v duchu kysele. Bratr by samozřejmě odešel, kdyby jakkoli naznačil, že si přeje soukromí. Jeho chování bylo stejně doko¬nalé, jako na něm bylo dokonalé cokoliv jiného. Teclis odvrátil pohled k moři. Dnes máš příšernou náladu, řekl si.
„Uveď mého bratra dál," poručil. „A připrav jídlo, pokud si to přeje."„Na toto víno je trochu brzy," řekl Tyrion, když vešel na balkon. V hlase měl slabý náznak výčitky, který byl ekvi¬valentem bouřlivého nesouhlasu od kohokoli jiného. Teclis vzhlédl k bratrovi. Tak vysoký, tak vzpřímený. Končetiny tak ladné, tvář čestná a otevřená. Hlas jasný jako chrámový zvon vítající jitro. Udivující, pomyslel si, že tento úžasný tvor je mým dvojčetem. Zdá se, že bohové dali všechny dary jemu a já jsem jen nepovedená věc z toho, co zbylo.
„Chápu to tedy tak, že se ke mně nepřipojíš, bratře."