Občas si Teclis přál, aby uměl správně ovládat gryfa, ale nikdy se mu to nepovedlo. Toto umění se mohli naučit jen nej¬silnější z elfů a navíc se to museli učit od mládí. On byl v mládí pořád nemocný. Nikdy nebude schopen jezdit na tomto skvě¬lém zvířeti do bitvy, aniž by dřív ochromil jeho divokou vůli magií, čímž by všechno pokazil. Potřeboval použít kouzlo omámení, aby zvíře bylo poslušné a dalo se na něm jet.
Zalila ho vlna závrati. Stále se to zhoršovalo. Počítal poma¬lu do dvaceti a nepřekvapilo ho, když se země zatřásla a budo¬va zachvěla. Zvláštní citlivost na výkyvy v úrovních magické energie kolem něj, vedlejší účinek kouzel, která mu za nor¬málních okolností dodávaly sílu a energii, ho před zemětře¬sením varovala. Věděl, že si musí pospíšit, že jeho zemi a lidu dochází čas a pokud vázací kouzla selžou, pak jemu velmi pravděpodobně také.
Zhluboka se nadechl vzduchu ve stáji. Měl v sobě převlá¬dající pach zvířecích těl, hnoje a peří. Staří sluhové zavěsili velké sedlo zvířeti na záda. Celou dobu se snažili mít na pozoru před jeho silnými drápy a zobákem ostrým jako šavle. Pro¬hlédli podbřišník a uzdu a pak se tázavě podívali na Teclise. Pokrčil rameny a napjal svou vůli, zatímco mumlal slova za¬klínadla. Cítil kolem sebe tok energie, který ho zahřál jako vždycky. Vyslal jeho úponky, aby se dotkly velkého zvířete, uklidnily jeho divoké srdce a ukonejšily žhnoucí mozek. Zví¬řeti klesla víčka. Jak začalo kouzlo fungovat, uvolnilo svůj postoj. Nyní vypadalo jaksi menší a méně vznosné.