„Je to velmi nebezpečná zbraň," pronesl Kelmain a vzápětí si přál, aby raději nechal ústa zavřená. Z toho zápachu málem začal zvracet. Možná na něm bylo něco magického. Obvykle nebyl tak choulostivý. Nebo to možná mělo něco společného s tou ohyzdnou zbraní, kterou vyznavač Khorna nosil. Když se [ na ni čaroděj podíval magickým zrakem, začal se kroutit. Ně¬čím takovým by nechtěl být zabit. Smrt by pak byla tou nej¬menší starostí.
„Všechny zbraně jsou nebezpečné, ale já jsem přívrženec Khorna," řekl Grume s přezíravým úšklebkem. Byl to každým coulem válečný pán, který mluví se svými podřízenými čaro¬ději.
Idiot! pomyslel si Kelmain. Proč musím vždycky spolupra¬covat s takovými kašpary, kteří mají v hlavě jen svaly? Občas si myslel, že velké síly Chaosu si vybírají své zastánce mezi válečníky podle tuposti - a Krvavý bůh především.
To tedy opravdu je, ozval se mu v hlavě Lhoigorův hlas. Kelmain věděl, že jeho dvojče přemýšlí úplně stejně jako on,
„Nepracuji s následovníky Přeměňovače cest o nic raději než vy se mnou," řekl Grume. „Ale Velcí promluvili a démoni mi přinesli jejich slova. Přišel čas, abychom se sjednotili a po¬razili slabé království lidí."

To ano, uvažoval Kelmain. A rád bych věděl, jestli tušíš, kolik toho má tohle místo, na němž stojíme, s tím vším spo¬lečného. Podíval se na zbytky prastarého oblouku, jenž domi¬noval místnosti. Byla to velice vynalézavá kouzla, téměř božská ve své spletitosti a tak složitá, že mu hrozila ovládnout mysl, i když teď byla nečinná. Stezky Prastarých, pomyslel si Kel¬main s obdivem. Otevřeli jsme je, nebo spíše naši mistři je otevřeli, a my je můžeme používat, jak chceme. Brzy nám to přivede tenhle prastarý a zkažený svět na dosah a my jej přetvoříme, aby odpovídal našim snům. Ale když chceme udě¬lat něco takového, musíme pracovat s idioty, kteří nás chtějí využít jen pro své malicherné cíle.