Venku vířil sníh s větrem, odrážen kouzly, které Kelmain kolem nich upředl.
Kelmain se zahleděl do vznášejícího se krystalu. Viděl v něm zobrazeného Lhoigora, své jednovaječné dvojče. Stejně tak by mohl stát tady v místnosti, byl však tisíc mil odsud v tom ponurém chrámu na ostrově Albion. Vysoký, štíhlý, s li¬šáckými rysy a bledou kůží. Rozdíl mezi nimi byl jen v tom, že Lhoigor byl oblečený ve zlaté místo černé a měl runovou hůl ze zlata místo jeho ebenové zdobené stříbrem. Lhoigor si zamával rukou před nosem a pak ji zvedl k ústům. Kelmain věděl, co tím chce říct. Proč jen ho ze všech shromážděných válečných pánů musí na obhlídce doprovázet zrovna Grume? Proč to nemohl být Kestranor Kastrovač? Ten pižmový zápach Slaaneshova věřícího byl alespoň příjemný. Dal by přednost i Čulazchánovi, hnijícímu přívrženci Nurgleho. Bylo škoda, že si vytáhl kratší stéblo a byl nucen doprovázet tuhle prů¬zkumnou výpravu. Před tímhle by dal přednost i příšerně mok¬rému počasí toho otravného ostrova. Říkal si ale, že někdo to udělat musí. Jejich akolyté byli všichni zaneprázdněni nahá¬něním moci do stezek. Po pravdě řečeno ho nápad použít pra¬starou síť mimodimenzionálních stezek vzrušoval.