Teclis pod sebou cítil, jak se gryfův hrudník napíná a sta¬huje, když zvíře dýchá v rytmu pohybů křídel. Slyšel metro¬nom srdce, ženoucího krev do svalů a pohánějícího šlachy jako nějaký silný stroj. Gryf vydal uširvoucí výkřik naprostého triumfu. Teclis přesně věděl, jak se cítí. Jásal při pohledu na město rozprostřené pod sebou jako model v pokojíku nějakého elfího dítěte. Možná že takhle se cítí bohové, když se dívají z nebes na zem, jak se chovají jejich smrtelní pěšáci, pomys¬lel si.
Pod ním se v ulicích hemžili lidé — Tiranoci ve vozících, hrdí dračí páni, učení otroci z daleké Kitaje, kupci z tuctu zemí lidí. Poznali ho, předního čaroděje této země, na cestě za svými záležitostmi? Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Vzhlíželi s bázní a údivem na elfího pána přelétajícího nad nimi, křičeli a mávali mu na pozdrav. Teclis jim zamával v od¬pověď a nechal zvíře proletět nad vrcholky střech k přístavu, k tisícům tyčících se stěžňů, které označovaly polohu lodí.
Přeletěl nad rozpadajícími se panskými sídly a prázdnými domky, všiml si poloprázdných ulic postavených pro desetkrát víc obyvatel a pocit triumfu z něho rázem vyprchal. Ta skuteč¬nost ho zasáhla jako úder kladiva, stejně jako vždy, když si uvědomil, že elfové jsou vymírající rasou. Žádná pompéznost to nemohla zastřít. Nesmírná síla tvůrčího génia, která obklo¬pila každou velkou ulici mohutnými sochami a vzletnými slou¬py, se vytrácela ze světa. Mnoho budov kolem přístavu obývali otroci a cizinci. Naplnili je bzučícím životem, jenž napodo¬boval pradávnou slávu Lothernu. Ale nebyl to elfí život. Byl to život lidí zvenčí, kteří přišli na ostrovní kontinent nedávno a nikdy neudělali ani krok mimo cizineckou čtvrť tohoto jedi¬ného města.
Opět se mu v mysli objevila vize nevyhnutelné smrti těch, které považoval za blízké. Věděl, že jednoho dne nebude na těchto ulicích, v tomto městě, na celém kontinentu žádný elf. Jeho lid bude pryč, nezanechá po sobě ani duchy a jen kroky cizinců budou nadále znít ozvěnou v troskách, jež bývaly jeho domovem.