Teclis zamumlal omluvu a odkulhal k němu. Vytáhl se una¬veně do sedla, kde se připoutal. Někteří mladí elfové jezdili bez sedla a nepři poutaní a prováděli různé bravurní kousky na hřbetě svých zvířat, ale to nebylo nic pro něho. Ujistil se, že všechny přezky jsou na místě a při tom cítil mírné rozpaky. Takhle by jezdilo dítě, ale nehodlal náhodou spadnout ze sedla. Jistěže znal kouzla levitace, ale kdyby byl na chvíli omráčený nebo nepozorný, nebo kdyby vichry magie nevanuly dost silně, mohl by pro něho být pád osudný i tak.
Přišel se na něj podívat jeho bratr. Ignoroval gryfův obrov¬ský zobák a mohutné drápy s klidem, který mu Teclis záviděl. V blízkosti zvířat obvykle byli nervózní i ti nejstatečnější, ale Tyrion ne. Vypadal klidně a uvolněně jako u večerní tabule a nebyla to žádná falešná póza.
„Jsi si jistý, že opravdu nechceš, abych tě doprovázel?" i zeptal se.
„Ty máš povinnosti tady, u naší flotily, bratře, a na tenhle úkol je nejvhodnější samotná magie."
„Skláním se před tvými znalostmi, ale přesto mám zkuše¬nosti, že dobře nabroušená čepel může být vždycky užitečná."
Teclis popleskal levou rukou zbraň, která mu visela po boku. „Mám dobře nabroušenou čepel a používat ji mne učil | mistr," řekl.