Teclis měl pocit, že nyní nalezl klíč k otevření cest. Na oka¬mžik se zastavil, aby si zkontroloval, že všechny ochrany jsou na místě a že všechna mnohonásobná ochranná kouzla a amu¬lety, které má na sobě, jsou aktivní. Zamumlal otevírací za¬klínadlo, pak do sebe nabral moc a vyslal její výhonky, aby se dotkly kouzel Prastarých. Velice jemně, jako mistr zloděj vsunující šperhák do zámku, přivedl svou magii do kontaktu s jejich. Chvíli se nic nedělo. Zamumlal kletbu, pak nejdřív slabě, ale se stále narůstající silou cítil chvění uvnitř mystické struktury kouzel. Světlo ozařující oblouk tančilo z kamene na kámen. Vířilo způsobem podobným polární záři, kterou viděl na dalekém severu.
Cesta byla otevřená. Mohl svobodně vstoupit na Stezky Prastarých. V dáli cítil slabounké chvění, jak magická energie proudila systémem. Nezdálo se, že by něco bylo špatně. Ne¬spustil žádné pasti - alespoň ne takové, kterých by si všiml. Bylo ale zřejmé, že ti, kdo toto místo postavili, byli schopni vytvořit nástrahy, o jakých se mu ani nesnilo. Váhal, jestli má pokračovat. To bylo k ničemu. Mohl by tu zůstat až do soudné¬ho dne a uvažovat o takových věcech. Nech se vést instinktem, rozhodl a prošel obloukem.