Kapitán

se prudce otočil ke stěně, kde se zmítal v křečích z právě prodělaného šoku zvracející plukovník Parker. Těsně vedle něj postával Ray a tvářil se dost rozpačitě. Střídavě zíral prázdným pohledem na Marka a na zuhelnatělou čadící hromádku hadrů a kdovíčeho o kousek dál. Vypadalo to, že má dost starostí sám se sebou. To se Markovi hodilo. Udělal krok vpřed.
" Co to bylo, Rayi ? Můžeš mi to vysvětlit ? "
Android se zakoktával a opatrně před kapitánem ustupoval. " Já, já, já nevím. Něco se se mnou děje."
Mark už nečekal a vyrazil vpřed, s rukou napřaženou k přesnému úderu malíkovou hranou do syntetického zátylku androida, kde byl kromě jiného i nouzový vypínač celého Rayova životního systému.
Androidova reakce byla nečekaná. V prvním okamžiku se mu zaleskl v očích záblesk pochopení a odhodlaně se pootočil ke kapitánovi bokem. Bylo jasné, že se nebude bránit. Vzápětí mu však přes syntetický obličej prolétl škubavý stín děsivého chaosu a v posledním okamžiku uckl stranou a strhl před sebe dusícího se Parkera, jenž od Marka poté inkasoval úder, který by porazil i slona. S výkřikem rozhodil ruce a se zaduněním dopadl zády na chladnou kamenou stěnu, na které zústal chvilku jako přilepený a pak se v bezvědomí shroutil k podlaze.
Mark se rozzuřil a otočil se od bezvládného plukovníka zpět k androidovi.
" Rayi. Pojď ke mě." Pokusil se o křečovitý úsměv, který se mu moc nedařil a tak ho raději vystřídal svým klasickým autoritativním výrazem, který nasazoval pokaždé, když byl vyslýchán komisí pro nevměšovaní. Zatím mu to pokaždé pomohlo. Jenže tady to bylo něco jiného. Ray ho znal.