Mark už skoro nemohl a tak spíše tušil, než vnímal, jak mu v paži implantovaná ampulka vstříkla do žíly roztok se solanskou drogou. Zaváhal a přikrčil se. To bylo rychlé. Už to nebyl Stone. Ten přemýšlivý kapitán Stone, chladně kalkulující a vždy rozvažující všechny své kroky. Stal se z něj stroj na zabíjení. Přestal se potit a zrychlil se mu tep. Svět kolem něho, jako by se náhle zpomalil. Všechno, každý krok, každé kývnutí hlavou lidí v davu kolem, všechno trvalo neskutečně dlouho. Necítil už žádnou bolest. Někdo, komu šlápl před chvílí na nohu, se po něm tvrdě ohnal. Na kapitánově líci se objevil čerstvý krvavý šrám. Aniž se otočil, sekl svou pravou rukou směrem k nešťastníkovi a s uspokojením zaregistroval dutý zvuk pukající lebky.
Mark se prudce otočil k blížícímu se prezidentovu vozu. Taková snobská pošetilost. Prezident se tu vozil v pravém pozemském automobilu z přelomu století. Černý lak se leskl ve svitu zapadajícího slunce a temně rudé a žluté vlajky pozemské unie visely schlíple z malých žerdí na blatnících. Tak jako v těch prastarých filmech. Stone se nechal na okamžik unést vzpomínkami na studentská léta, která trávil převážně v projekčním sále university, při prohlížení filmů, o jejichž existenci neměla většina pozemšťanů už několik desetiletí ani tušení.
Droga se však připoměla velice rychle. Mark pocítil něco nového. Něco neznámého, s čím se dosud nikdy nesetkal. Byl to hlad po krvi. A měla to být krev jednoho určitého člověka. Pocítil nesnesitelné napětí, které se dalo vydržet jen velmi těžce. Musí ho zabít . Musí to udělat hned nebo snad zešílí. Podíval se znovu směrem k prezidentskému vozu.