Stone přivřel oči a upadl do hlubokého transu. S pěnou u úst se vynořil z davu a několika bleskurychlými skoky se objevil těsně vedle černé limuzíny. Na střechách blízkých budov padlo několik rozkazů a odstřelovači se dali do práce. V bdělém stavu by kapitán neměl nejmenší šanci. Ale teď při svých škubavých a nevyzpytatelných pohybech křečovitě proskakoval mezi svištícími kulkami, které se v oslnivých záblescích utápěly v silovém poli vozidla nebo s šustivým čvachtáním mizely kdesi ve vyděšeném davu.
Mark v průběhu několika sekund zpřetrhal všechny rozvody pod pancéřovanou karoserií a ochranný systém vozu s kvílením přešel na interní generátor v prezidentově zadním sedadle. Neviditelná kupole nad vozem praskla a zakrvácený řidič se shroutil k podlaze zasažen výbušnou střelou jednoho ze vzdálenějších odstřelovačů. Hedvábné potahy a čalounění auta explodovaly v desítkách malých výbuchů a prezident jen vytřeštěně zíral, jak se jeho nádherný muzeální exponát pod palbou odstřelovačů mění v hromadu plsti a zohybaného plechu.
Mezitím Stone neuvěřitelně rychle prokličkovával v krupobití vířících střel, které mu především sklízely z cesty jednotlivé příslušníky prezidentovy ochranky. Myslel na jednu jedinou věc. Musí to skončit. Ať už to dopadne jak chce, ten tlak se prostě nedá vydržet. Měl pocit, že mu každou chvíli pukne hlava. To, že mu levou rukou právě projela rozžhavená výbušná střela nebylo nic proti děsivým vlnám emocí a nesnesitelným tlakům, které zaplavovaly celé jeho nitro. Skončit. Někde v skrytu duše si dokonce přál, aby měli odstřelovači lepší mušku a skončili to o trochu dříve. Ale ne. Střelci byli odsud dost daleko, armádní počítač jim vytypoval nejpravděpodobnější místa možných atentátů, a tak většinou marně ozobávali fasádu protější budovy. Jen část ze střel nalezla své cíle v prezidentovvě nejbližším okolí a to ještě většinou mezi jeho strážci či obdivovateli.