Felix se Snorrim se na okamžik zastavili a podívali se jeden na druhého. Trolobijce už po¬zabíjel všechno, co měl v dosahu. Zamrkal a tupě se zahleděl na Felixe, protože nechápal, kam se poděli všichni nepřátelé. Vtom Felix spatřil, jak Grumův ječící palcát dopadá na Go¬treka. Ten pohyb byl neuvěřitelně rychlý a z trpaslíka by zbyla jen kaše, jenže trolobijce už tam nebyl. Rychle uskočil a vyhnul se tak místu úderu.
Podle Gotrekova výrazu by Felix řekl, že soustředění se na boj mu dělá potíže. To nebylo nic divného, protože ječeni palcátu bylo deptající i ze vzdálenosti padesáti kroků. Bohové vědí, jaké to musí být zblízka. Jen ten, kdo viděl trpaslíka bojovat tak často jako Felix, by si všiml, že je pomalejší než jindy a že se nepohybuje s obvyklou jistotou.
Obrovský válečník Chaosu se strašlivě zasmál, jako by dobře věděl, jaký vliv na nepřítele jeho zbraň má, a měl už v minulosti dost příležitostí to pozorovat. Když promluvil, jeho hlas překypoval sebedůvěrou. „Lebkovému palcátu z Mala¬raku nelze čelit. Zmrazí údy a srdce těch, kdo se mu postaví. Připrav se pozdravit své předky."
Felix si změřil vzdálenost mezi sebou a bojovníkem Chaosu a soustředil se na to, co vypadalo jako slabé místo v zádovém pancíři jeho zbroje. Ale už když to dělal, věděl, že je příliš daleko, než aby se tam dostal včas. Nastala konečně hodina trolobijcovy smrti?