V tom šílenství byl jistý záměr. Snorri ho ochotně násle¬doval. Ignoroval velkého válečníka Chaosu, protože nemohl připustit, aby ho v závodě zabíjení bestií předběhl pouhý člo¬věk. Takže to vyšlo, pomyslel si Felix. Alespoň mám krytá záda. Věděl, že pokud se někdo dokáže s válečníkem Chaosu vypořádat, tak jedině Gotrek. Trpaslík ještě nikdy v boji ne¬prohrál a Felix pochyboval o tom, že s tím začne zrovna teď.
Felix si vybíral snadné cíle, sekal po raněných a oslepených. Snorri se takovou diskriminací nezabýval. Útočil na všechno, na co dosáhl, ať už to bylo zraněné, nezraněné, oslepené, neoslepené nebo na útěku. Při zabíjení se smál, šťastný jako dítě, které dostalo novou hračku.
Max vyslal obloukem další ohnivé koule. Při výbuchu se noc na chvíli změnila v den a sníh v páru. Felix viděl, jak jedna bestie padla s obličejem plným puchýřů, kůže sejí lou¬pala z masa a maso jí odpadávalo z kostí jako z převařené šunky. Potřeboval vteřinu, aby se zorientoval, a pak se rozběhl za Snorrim do nejhustšího davu. Za ním mu silný zvonivý zvuk napovídal, že se Gotrekova sekera střetla se zbraní mo¬hutného válečníka Chaosu.
„Vrahu Areka, připrav se na smrt," zahřměl hlas, alespoň
o oktávu hlubší než lidský. „Tvoje sekera bude moje."
„Nepovídej," opáčil Gotrek skřípavým hlasem, slyšitelným
i přes hluk bitvy. Felix se vyhnul ráně a skočil vpřed. Jeho
meč pronikl krytem protivníka a pak až do jeho žaludku. Otočil
hrot vzhůru k žebrům a bodl k srdci. Pak jej vytáhl. Vystříkla
krev a bestie padla kupředu. Krev se jí valila z vlčí tlamy
a tesáky cvakly Felixovi tak blízko hrdla, že ucítil její odporný
dech. Ťal znovu, aby si kolem sebe udělal místo, a zjistil, že
ho divoká vřava bitvy dostala do blízkosti Gotreka a jeho
protivníka.
Uvědomil si, že válečník Chaosu je skutečně obrovský. Tak velkou lidskou postavu neviděl od chvíle, kdy bojoval u Osamělé věže se zmutovaným tělesným strážcem šedého věšt¬ce Thanquola. A co se týče obratnosti v boji, byl neporovnatel¬ný. Na sobě měl zbroj se zářícími runami.