„Byl bych rád, kdyby tohle počasí polevilo," řekl Felix Jaeger, přitáhl si vybledlý červený plášť ze sudenlandské vlny blíž k tělu a naklonil se k malému prskajícímu ohni. Tak tak osvět¬loval celou jeskyni. Přesto byl Felix za něj vděčný. Dalších pár minut ve sněhové bouři by ho nejspíš zabilo.
„Je zima a tohle je Sylvánie, človíčku, tak co bys chtěl? Dá se čekat, že to tu bude studené jako elfí srdce."
Felix se podíval na trolobijce. Pokud mohutný trpaslík cítil v třeskutém mrazu nějaké nepohodlí, nedával to najevo. V hus¬tém hřebeni jasně oranžových vlasů měl chuchvalce sněhu, který mu pokrýval i potetovanou oholenou lebku, ale přesto byl oblečen jako vždycky jen v silné kožené vestě, kalhotách a botách. Velkou, runami pokrytou sekeru měl na dosah ruky. Odtáhl se trochu dál od ohně, jako by chtěl zdůraznit svou houževnatost. Felix občas cestování s trpaslíky upřímně nená¬viděl. Podíval se na Maxe, jak čaroděj přijímá tuhle ukázku okázalé otužilosti, ale ten byl ztracený v myšlenkách a hleděl do ohně, jako by tam rozeznával nějaký mystický vzor.
Takhle vypadal stále od chvíle, kdy se v pevnosti dozvěděli o Ulričině osudu. Zareagoval jen na Felixovu žádost o použití magie k zažehnutí ohně, poté co selhaly pokusy trpaslíků s kře¬sadlem a troudem. Čaroděj vypadal jako člověk, který se dostal do obzvláště zlého snu a nemůže se z něj probudit. Felix to chápal. Pomyšlení na Ulriku mu vráželo do srdce nůž proti¬chůdných emocí. Ať už mezi nimi bylo cokoli, bylo to defini¬tivně pryč; o to se postarala její přeměna v nemrtvou. Snažil se na to nemyslet. Takové myšlenky nebyly vhodné pro tmavé lesy téhle staré a strašidelné země.