Lehkonohý, nastražené uši natažené kupředu, beze známky hrozby nebo zloby, Kazan postupoval. Byl to vražedný postup severského psa zkušeného v boji, zběhlého v umění usmrcovat. Člověk z civilizace by byl řekl, že se pes k rysovi blíží s přátelskými úmysly. Ale rys rozuměl. Byl to starý nesmiřitelný svár mnoha pokolení - nyní ještě zostřený Kazanovou nesmazatelnou vzpomínkou na onu noc na temeni Sluneční skály. Pud říkal rosomákovi, k čemu se schyluje; přikrčil se na-plocho k zemi. Dikobrazi, kteří hubovali jako malé dětičky na přítomnost nepřátel a houstnoucí mračna dýmu, naježili ostny ještě víc.
Rys ležel na břiše jako kočka a zadní nohy se mu škubaly, jak se chystal ke skoku. Kazanovy tlapy jako by se ani země nedotýkaly, tak lehce kolem něho kroužil. Rys se pomalu otáčel s tím, jak ho Kazan obíhal, a vtom se
náhle vymrštil a jako kulaté vrčící klubko přeletěl oněch osm stop prostoru, které je dělily.
Kazan neuskočil stranou. Ani v nejmenším se nesnažil uhnout útoku, nýbrž čelil mu přímo s plnou šíří svých mocných plecí, jako se saňový pes utkává se saňovým psem. Byl o deset liber těžší než rys a velká mrštná kočka se svými dvaceti nožovými drápy se na okamžik svalila na bok. Kazan jako blesk toho okamžiku využil a chňapl kočce po šíji.
V témž okamžiku s divým zavrčením přiskočila slepá Šedka, vedrala se Kazanovi pod břicho a zaryla tesáky rysovi do jedné zadní nohy. Kost zapraštěla. Rys před tou dvojnásobnou převahou odskočil dozadu a strhl Kazana i Šedku s sebou. Dopadl hřbetem na jednoho z dikobrazů a stovka ostnů mu zajela do těla. Další skok, a byl volný - a prchal přímo proti dýmu.
Kazan ho nepronásledoval. Šedka se postavila vedle něho a lízala mu krk, kde mu hnědavou srst rudě barvila čerstvá krev. Rosomák ležel jako mrtvý a vzteklýma černýma očkama je pozoroval. Dikobrazi nepřestávali breptat, jako kdyby žadonili o milost. A tu se nízko nad písčitou výspou převalil hustý, černý, dusivý příkrov dýmu a spolu s ním vanul vzduch, který sálal jako výheň.
Na nejzazším konci písčiny se Kazan a Šedka stočili do klubíčka a strčili si hlavu pod slabinu. Oheň zuřil již velmi blízko. Řev požáru se podobal hukotu obrovského vodopádu, chvílemi přehlušeného ještě hlasitějším praskotem padajících stromů. Vzduch byl plný popela a žhavých jisker a dvakrát vytáhl Kazan hlavu a chňapl po hořícím oharku, který na něho dopadl a pálil ho jako žhavé železo. Blízko podél kraje vody rostlo husté zelené křoví, a když oheň dospěl až k němu, hořelo pomaleji a žár poněkud polevil. Ale přesto trvalo dlouhou dobu, než Kazan a Šedka mohli vytáhnout hlavu a dýchat trochu volněji. Tu poznali, že písčitá výspa, vybíhající do řeky, je zachránila. Celý svět v tom trojúhelníku mezi oběma řekami zčernal a země pálila pod nohama.