Do zásahu

zbývalo dvacet sekund, když v bojovém člunu nastal polach. Kontrolky na displeji zářily jasně červeně a solaňan nechápal, co se děje. Falešný polach ? Ohrožení systému ? Ne, to nebyl omyl. Henry zpozoroval úzký laserový paprsek, který spojoval jeho člun se vzdáleným pozemským strojem. Ozařoval kabinu a každou chvíli solaňana oslnil. Naváděcí paprsek. To není dobré. Snažil se překonat mihotavé mžitky před očima a tápal po komunikátoru.
" Volám zástupce velitele roje. Mám tu poplachové hlášení z vašich strojů. Nede jak jste na tom ? "
" Zaměřili nás. Všichni jsme pod jejich lasery. Máme vyčkávat v pozici ? "
" Jak jsou na tom naše holovizní křižnníky ? Míří na ně nějaký paprsek ? "
" Ne. Všechny jdou na nás. Já mám na sobě dva. " Relaci přerušilo praskání a lomoz v kabině. " Nic nevidím, vůbec nic nevidím. Ty bastardi mi vypálili oči. Dostal jsem přímý zásah do obličeje..."
Henry se ovládal a snažil se nepanikařit. Se zavřenýma očima se soutředil na vývoj situace. Každou chvíli měl přijít signál úspěšného zásahu jaderných hlavic, ale sekundy se nekonečně táhly. Zvědavost ho nutila otevřít oči, ale žhavý tlak na víčkách ho utvrzoval v přesvědčení, že pohled, který se mu naskytne, bude poslední v životě.