Ray

se naprosto uvolnil a chvilku vychutnával opojný pocit absolutní svobody. Svoboda. To slovo v něm vždycky vzbuzovalo podivné pocity. Mnoho lidí prý pro ni umíralo, davy v ní věřily, ale co to vlastně je, na tom se nikdy nikdo neshodl. Pro každého to slovo mělo zcela jiný význam. Pro spoustu lidí byla svoboda pouhou iluzí. Ale stačila. Každý je svobodný, ale jen do určté míry, než mu někdo začne stát v cestě. Ale to se androidovi nestane.
Pocítil svobodu absolutní, nehmatatelnou a všeobjímající. Něco, co se nedá vyřknout slovy. Už žádné úkoly, nařízení, cíle a taktiky. Může si dělat, co ho napadne. A teď ho právě napadla hrozivá věc. Předtucha, že takový stav mu určitě dlouho nevydrží. Buďto se setká s Markem a je po svobodě nebo ho uloví nepřátelé a výsledek je stejný. Navíc by se mohla znovu dostavit nějaká nepříjemná porucha, jako před chvílí. Ne. Svoboda je opojná, ale netrvá věčně.
Chtěl zemřít svobodný, volný, šťastný a při tom být sám sebou. Udělá to. Nic ho nemůže zastavit. Je to jeho vlastní rozhodnutí.
Android se plavným pohybem odlepil od stěny a udělal několik rychlých kroků k okraji propasti. Už se mu rozevřel výhled na její bezednou hloubku, výhled, který ho před několika minutami tak trýznil. Teď nic. Už nikdy nic. Jeden krok, druhý, a pak skok. Uvolnil se a v letu se připravil na poslední odraz.
Náhle se mu podlomily kolena a v lebce zavládl chaos. Síly ho opustily naráz a jeho tělo ho úplně zradilo. Sesul se na hranu útesu nad propastí a vyhasínajícími zorničkami užasle sledoval vzdálený mizící cíl svých snů.