Ani skvrny od krve a trhliny po mečích v šatu mu neubíraly na důstojnosti, ale měl strnulý pohled a v obličeji prázdnotu, kterou se vyrovnal Gotrekovi. Max Ulriku miloval, možná víc než kdy Felix, a nyní ji také ztratil navždy. Felix doufal, že zarmoucený čaroděj neprovede nějakou hloupost.
Max počkal, dokud kolem bojarova těla neprošel poslední Kislevan, pak pohlédl na Wulfgara, hodností nejvyššího vůd¬ce. Jezdec přikývl. Max pronesl slovo a třikrát udeřil koncem hole do země. S každým úderem vzplála jedna pohřební hra¬nice. Magie byla silná a očividná. Kolem vlhkého dřeva se zatetelily zlaté plameny a pak se vznítilo. Na hřebících zatlu¬čených do Snorriho lebky se zalesklo světlo, až to vypadalo, že mu na oholené hlavě vzplanul malý požár.
Dým pomalu stoupal, dřevo černalo, až se rozhořelo přiro¬zenějším plamenem. Felix byl rád, že čaroděj použil magii. Za těchto podmínek neexistoval způsob, kterým by i trpaslíci dokázali rozdělat oheň.
Oheň se rychle šířil a brzy byl vzduch plný odporně sladké¬ho zápachu hořícího masa. Felix nebyl připraven zůstat a dívat se, jak Ivana stravují plameny. Ten muž byl jeho přítel. Otočil se a vyšel ze zničeného sálu na chladný vzduch. Už tam čekali koně i vozy se zraněnými. Zemi pokrýval sníh. Někde tam venku byla Ulrika a její nová učitelka, hraběnka Gabriella, ale už byly mimo jeho dosah.
Na severu čekala válka. Přicházel Chaos. Trolobijci oče¬kávali, že tam naleznou svou smrt.
Stařena vypadala unaveně. Děti, které šly vedle ní, byly na pohled vyhládlé. Měly na sobě hadry obvyklé u sylvánských rolníků. Jejich oči byly tůně beznaděje a utrpení. Několik mužů v halenách postříkaných krví svíralo ve zmrzlých prstech vidle. Felix viděl, jak v jejich tvářích bojuje únava se strachem a po¬malu vyhrává. Báli se jezdců i trpaslíků, ale byli příliš unavení a hladoví, než aby utekli.