„Co se vám stalo?" zeptal se Gotrek tónem, který byl všech¬no, jen ne uklidňující. Způsob, jakým držel mohutnou sekeru v jedné pěsti, mu ještě dodal na hrozivosti. „Proč putujete v zimě po těchto cestách?"
To byla dobrá otázka. Každý rozumný rolník by se teď choulil ve své chatrči. Felix znal odpověď předem. Byli to uprchlíci.
„Přišly bestie," řekla nakonec stařena. „Z lesů. Zapálily naše domy, zapálily hospodu, zapálily všechno, většinu lidí zabily a ostatní odvlekly."
„Nejspíš ke snídani," konstatoval Gotrek. Výraz ve tvářích uprchlíků Felixovi napověděl, že tohle nepotřebovali vědět.
„Bestie?" rozveselil se Snorri jako vždycky, když byl boj na obzoru.
„Ano, mnoho," odpověděla stařena. „Objevily se z ničeho nic uprostřed zimy. Kdo by si to pomyslel? Možná měli fana¬tici pravdu. Možná přichází konec světa. Říkají, že se bledí páni vrátili a hrad Drakenhof je zase obydlený."
„Z toho už nemusíte mít strach," prohlásil Felix, ale pak si přál, aby to neudělal. Ta babizna na něj hleděla, jako by byl idiot, což asi opravdu byl, když plácl něco takového. Samo¬zřejmě že se sylvánští rolníci budou hradu Drakenhof a jeho obyvatel bát, ať už nějaký otrhaný cizinec prohlašuje, co chce.
„Říkáš, že spálili hospodu?" zeptal se Max.
„Ano. Zabili hostinského a většinu hostů."
„Snorri se těšil na vědro vodky," pronesl Snorri. „Snorri si myslí, že ty bestie potřebují dostat lekci."
Gotrek souhlasně přikývl. Toho se Felix bál. Představa, že by se necelý tucet nezraněných kislevských lučištníků, dva trolobijci, Felix a Max měli postavit hordě bestií, trpaslíky v nejmenším neznepokojovala. Zato Kislevané, zocelení bo¬jovníci z pohraničí, kde se hranice lidí stýkají s Chaosem, i měli dost rozumu, aby takovou akci nevítali s velkým nádše ¬ním, alespoň pokud to Felix z jejich výrazů dokázal posoudit.
„Nechoďte," řekla jim stařena. „Jen vás zabijí. Radši pojďte s námi. Stephansdorp je jen několik dní cesty odsud na jih, Bez sněhu je to méně než den."
„Pokud ho nevypálili také," opáčil Gotrek surově. Několik dětí začalo fňukat. Jeden nebo dva muži vypadali, že se už už
rozpláčou také. Felix jim to neměl za zlé. Nepochybně je na nohou drželo jen pomyšlení na útočiště v nedaleké vesnici u jejich příbuzných. Přímo před Felixovýma očima se jeden z mužů zhroutil na kolena a vidle mu vypadly z ochablých prstů. Udělal na hrudi znamení Shallye a sklonil hlavu. Dvě z dětí k němu došly, zatahaly ho za rukáv a šeptaly: „Ta¬ti."