Felix byl ohromený. Všechno proběhlo tak rychle, že ani neměl čas si zakrvácet meč. Když o tom uvažoval, cítil se téměř v rozpacích. Když Gotrek viděl jeho výraz, řekl: „Neměj i strach, človíčku. Budeš mít šanci zabít ty zplozence Chaosu, až je budeme pronásledovat do jejich doupat!"
„Bál jsem se, že to řekneš," povzdechl si Felix. Vešel do i trosek hospody. Všude ležela mrtvá těla. Na sněhu se válely lidské kosti, rozlámané kvůli morku a rozkousané silnými če¬listmi. Felix cítil, že se mu zvedá žaludek, ale ovládl se.
„Vypadá to, že se tu zastavily na svačinku," poznamenal Gotrek.
O dvě hodiny později se nad nimi skláněly koruny mohutných stromů. Sníh padal tak hustě, že Felix stěží viděl deset stop před sebe. Už dávno ztratili stopu bestií. Nyní se sotva vlekl sněhem s očima upřenýma na Gotrekova široká záda. V uších mu hvízdal vítr. Ve vlasech se mu rozpouštěly sněhové vločky. Vydechoval oblaka zmrzlé páry. Prsty měl příliš ztuhlé, než aby v nich udržel meč. Kdyby na ně teď zaútočili, nebyl si jistý, jestli by dokázal bojovat. Upřímně doufal, že trolobijci jsou na tom líp. Zoufale si přál, aby býval šel s Kislevany. Teď nebyla vhodná doba na to nechat se v sylvánských lesích zastihnout sněhovou bouří.