SEDM
„No, človíčku, jsme naživu," řekl Gotrek. Neznělo to spoko¬jeně ani nespokojeně. Jeho obličej byl naprosto bez výrazu.
Felix se vyhrabal na nohy. Cítil lehkou závrať a obtížně se mu dýchalo. Zakašlal a všiml si, že hleny, které vyplivl, jsou černé. To určitě neznamená nic dobrého, pomyslel si.
„Co se stalo?"
„Oslepil jsi tu nestvůru a ta vyplivla ten nechutný mrak. Pak utekla." Felix sevřel rukou prázdnou pochvu. Jediná zbraň, kterou teď měl, byl nůž. Gotrek si uvědomil, nač myslí, a kývl palcem k podlaze. Felix uviděl svůj lesklý meč.
„Musel vypadnout, když sebou ta obluda zmítala," řekl a šel jej sebrat. Čepel zohyzdily stopy jakési rosolovité látky. Otřel je pruhem uříznutým z pláště a potom vrátil zbraň do pochvy. Opět si pozorně prohlédl okolí.
„Kde jsme?" zeptal se. Trolobijce zavrtěl hlavou.
„Nemám tušení, človíčku. Tyhle chodby nejsou trpasličí práce a smrdí magií."
„Chodby?" zeptal se Felix. Přemýšlel nahlas. Samozřejmě to byly podzemní chodby, jenže z nich měl úplně jiný pocit než z chodeb, které kdy viděl. Spíš jako by byl polapen v ně¬jaké obrovské nepřátelské stavbě, labyrintu nebo bludišti. A bludiště z legend byla vždy plná nestvůr.
„Jo, chodby, človíčku, i když úplně jiné, než jaké kdy trpaslíci vykopali. Pořád je z nich cítit práce s runami. Je sem usměrněna magie, o tom není pochyb."
„Neříkej," pronesl Felix ironicky. „To bych mě nikdy ne¬napadlo, po tom, jak jsme prošli tím obloukem a zmizeli."