problém, ale znal zaklínadla, která by ho proti tomu chránila. Neměl obavy z jakýchkoli kouzel, které by válečník Chaosu mohl ovládat. Naprosto důvěřoval ve své schopnosti vypořádat se s takovými věcmi. Už si dávno zvykl, že na světě je jen málo mágů, kterých se musí bát.
Když se dostal na bezpečné místo, zvážil své možnosti útoku. S takovou tlupou bestií by si dokázalo poradit mnoho nejrůznějších kouzel. Mohl je postříkat žhavou plazmou nebo je vyhodit do vzduchu ohnivými koulemi. Mohl na ně vyslat déšť magických střel. Mohl je obklopit mlhou a iluzemi, takže by se pobily navzájem. Kdyby došlo na nejhorší, mohl by je prostě rozložit na atomy, i když to by vyžadovalo víc magie, než si mohl dovolit vydat.
Tyto úvahy ho tak zaměstnaly, že mu chvíli trvalo, než si uvědomil, že ty bestie nemíří k němu, ale před něčím utíkají. Úžasné, pomyslel si. To ovšem poněkud mění situaci. Když ten trpký okamžik přešel, usmál se. Ber to jako lekci, řekl si. Celý svět se netočí kolem tebe.
Šel ještě výš a zahalil se do ohnivzdorných kouzel. Zakřivil kolem sebe světlo, aby se stal neviditelným. Během deseti úderů srdce byl rád, že to udělal. To, co pronásledovalo bestie, bylo příšerné - gigantická obluda, jakýsi kříženec slimáka a draka. Obrovské pancéřované tělo hladce klouzalo po cestě a zanechávalo za sebou cestičku bublajícího žíravého slizu. Tvor byl dlouhý jako loď a jeho protáhlý hadí krk se zvedal téměř k místu, kde se Teclis právě nacházel.
Bylo na něm něco, jakási aura hrozby a moci, z níž se zachvěla i duše odvážného elfího čaroděje. Nevyčítal bestiím a jejich vůdci, že před ním prchají. Zatímco vše sledoval, tvor otevřel tlamu. Teclis viděl velké draky Ulthuanu a myslel si, že ví, co přijde. Opět byl překvapen. Místo obrovského pla¬mene směrem k bestiím vystříkl proud odporného hnisavého slizu. Kde se jich dotkl, rychle ztuhl, takže je znehybnil a za¬držel na místě. Zdálo se, že má podobné vlastnosti jako pa¬voučí síť nebo motýlí kukla, a ještě jednu navíc. Kdykoli se bestií dotkl, ječely jako zavržené duše.