„Alespoň jsou tu zase ta světla," řekl Felix a uvědomil si, že kňourá. Opět viděli. Stezka se stáčela vzhůru, nebo to možná bylo v podivném úhlu dolů; už to nedokázal určit. Věděl jen, že i když má pořád pocit, jako by šel po rovině, vidí zakřivení Stezky. To bylo nejvíce dezorientující. Koneckonců, možná teď chápal to, o čem mluvil Gotrek dřív - jak je matoucí, že už nedokáže vycítit hloubku. Vodítka, která mu poskytovaly oči, teď nesouhlasila s tím, co cítilo tělo. Vytvářelo to nezměr¬ný pocit zmatku.
„Je tu jiný zdroj světla," řekl Gotrek. Felix si uvědomil, že má pravdu. Stezka se tu rozdělovala na dvě, jedna vedla vzhů¬ru, druhá dolů. Obě končily zářícím obloukem asi po padesáti krocích. Ne, došlo mu, to nezářil jen oblouk, ale i to, co bylo uvnitř něj. Jako by byl naplněn nějakou substancí podobnou rtuti, jenže tahle zářila a pulzovala všemi barvami. Po povrchu přebíhaly chvějivé skvrny jako olej na vodě. Celkový dojem byl záhadný a určitě nadpřirozený.
Už když ho to napadlo, uslyšel za sebou ohromný plazivý zvuk. Z temných tunelů, jimiž prošli, se vleklo ven něco obrov¬ského. Předtuchy se nakonec splnily!
Ze tmy se vyplazila nestvůra s vypaseným tělem. Hlavu měla dračí, ale tam, kde by čekali tlamu, byla jen spousta zmítajících se chapadel, jaké má chobotnice. Felix si všiml,
že se mezi nimi otvírá pijavčí tlama velká jako poklop šachty. Pokud mohl říct, byla ještě odpornější než ta nestvůra, se kte¬rou se setkali předtím.
Příšerně páchla a vypadalo se, že jí zahnívá kůže. Při bliž¬ším zkoumání zjistil, že se jí pod ní hemží obrovští červi, kteří si občas prokousali cestu ven a plazili se pryč. Felixovi chvíli trvalo, než si uvědomil, co to je - mláďata. Tu věc požírali za živa její potomci, i když se nezdálo, že by to nějak pokazilo její vlastní apetit. Na tom vzhledu a zápachu bylo něco, co mu připomnělo vyznavače Morového boha Nurgleho, které viděl při obléhání Praag. Bylo možné, že tento tvor byl nějakou infekční démonickou nestvůrou Pána nákazy? Předpokládal, že by na tom nezáleželo, kdyby ho ta potvora sežrala. Vtom jej napadlo, že by se mu mohlo stát něco horšího. Červi, kteří vylezli ven, se plazili k němu.
Co hůř, z místa někde nahoře, kde by ten tvor měl mít lebku, vyrazil ohavný pištivý smích. Když se podíval, uviděl, že jeden z výrůstků připomínal podezřele lidskou hlavu. Sotva si to uvědomil, uslyšel, jak ta stvůra mluví. „Kdysi jsem byl jako ty... a ty brzy budeš jako já... haha! Dary pána Nurgleho budou tvé a ty budeš jeho... haha!"
Felix kdysi viděl housenku zaživa požíranou larvou vosič¬ky, která jí byla nakladena do těla. Uvažoval, jestli by se mu stalo tohle, kdyby ho kousl ten nateklý, mlaskavý pytel hnusu. Obrnil se a připravil se k boji s červy, zatímco se jejich odpor¬ný rodič vztyčil nad ním. Zahalil ho jeho stín spolu s odpudi¬vým zápachem. Pak se netvor sklonil kupředu jako lavina masa a hnisu.
Už jsem bojoval s příšernými tvory, pomyslel si Felix, ale tenhle je určitě nejhorší.
Proudy magie smetly Teclise do nekonečné chodby s různo¬barevnými světly. Dotkl se různých věcí, proletěl tenoučkou sítí energie a vynořil se na druhé straně. Než se stihl zorien¬tovat, zhroutil se. Ovládly ho podivné halucinace. Procházel scénami, které si dobře pamatoval. Dětství, první knihy kouzel,
bitvy ničící Ulthuan, když na něj zaútočili Temní elfi, byl tenkrát ještě dítě. Úžasné střetnutí na Finuvalské pláni, kde bojoval s Čemokněžným králem a nakonec zvítězil. Obrazy se mihotaly kolem. Mezi nimi nastávaly okamžiky, kdy se řítil dlouhou mimodimenzionální chodbou.