Poprvé byl Felix přinucen skutečně vzít v úvahu fakt, že by tu mohli zemřít. Nebylo tu nic k jídlu ani k pití, pokud se nevrátí zpátky k bestiím, nesní jejich mrtvoly a nevypijí jejich krev. Nedokázal si představit, že by trolobijce tohle udělal. Stejně byly asi jedovaté, navíc to bylo uskutečnitelné jen za předpokladu, že je ještě nesežrali jiní strašliví obyvatelé těchto nadpřirozených cest.
Vzpamatuj se, řekl si. Stačí chvilka a už uvažuješ o tom, že budeš jíst bestie a bohové vědí jaké jiné hrůzy. Ještě na to nedošlo. Už jsi byl v horší kaši. Už jsi byl v bitvách, obležení a výpravách ve zmrzlých horách. Bojoval jsi s draky, démony a všemožnými netvory. Ještě nejsi mrtvý. Navzdory tomu se Felix nedokázal zbavit myšlenky, že se nikdy necítil tak izolo¬vaný ani tak daleko od domova.
Teclis sledoval podivně zářící runy na římse. Stezka před ním končila dalším obloukem, kterým proplouvaly podivné různo¬barevné víry energie, jaké viděl už dřív. Vědomí, jak obrovské ovládnuté síly tu jsou obsaženy, mu nahánělo hrůzu. Na oka¬mžik se zastavil. Věděl, co musí udělat, ale nebyl na to tak zcela připraven.
Tohle byla Stezka, o níž psal Tasirion. Musel jí kdysi projít. Všechny tyhle podivné mimodimenzionální chodby, jimiž do¬sud prošel, byly pouze přípravou na tohle. Byly to prostě jen přístupy ke skutečným Stezkám Prastarých. Nyní jejich struk¬turu cítil. Byly jako tunely prokopané povrchem reality. To, co se tyčilo před ním, bylo spíše jako vstup do podzemní řeky.
Cesta byla zřetelná. Proč váhá? Odpověď už znal. Od dob Prastarých se mnoho věcí pokazilo. To bylo očividné. Jejich práce byla mocná, ale pronikly do ní síly Chaosu a poničily ji. Kdo dokáže říct, jestli budou fungovat tak, jak mají, nebo snad tak, jak fungovaly, když jimi procházel Tasirion před takovou spoustou let?
Měl na výběr jenom dvě možnosti. Mohl se otočit a vrátit se tam, odkud přišel, a snažit se najít jiný způsob, jak odvrátit
záhubu od Ulthuanu. Pokud je to vůbec možné v tak omeze¬ném čase, který má k dispozici. Nebo mohl jít dál a důvěřovat svým znalostem a magii, jako jim důvěřoval vždycky. Bezděč¬ně se pousmál. Mnozí o něm říkali, že je arogantní, a předpo¬kládal, že už je příliš pozdě dokazovat, že se mýlili.
Postoupil vpřed a dotkl se povrchu zářící substance. Cítil, že je chladná, tekutá, proudí mu kolem prstů a pohlcuje je. Zhluboka se nadechl a šel dál. Během úderu srdce ho to zavlek¬lo dál do zuřících proudů. Rychle zahlédl obrovskou chodbu, v níž se převalovaly tisíce a tisíce mnohobarevných třpytivých koulí, které fičely kolem jako asteroidy vesmírem. Vycítil tem¬nou nepřátelskou bytost a připravil se na setkání s ní.