Henry se v prudkých poryvech přetížení potil v pilotním křesle a zděšeně sledoval oslňující exploze, ve kterých se ztrácely stroje většiny jeho kolegů. Těsně za sebou měl stále několik naváděných střel, které mu velmi zákeřně nadbíhaly, aby na něho vzápětí střemhlav útočily, netrefily se a celý vyčerpávající hon mohl pokračovat dál. Solaňana deptala představa, že ten, kdo ty prokleté střely řídí, sedí v klidu za konzolí svého počítače a s joystickem v ruce se oddává dojmu, že hraje videohru. Ani by se nedivil, kdyby na takové akce armáda používala děti, které byly co se týče reakcí a rychlých rozhodnutí v průběhu hry, mnohonásobně rychlejší nežli jejich dospělí kolegové. Jednou, ještě za školních let, četl na Solanu studii, ze které jasně vyplývalo, že čím méně toho řídící osoba ví, tím rychleji se rozhoduje. A v boji, kdy na rychlosti reakcí a momentu překvapení záleží často více, nežli na dalekosáhlých strategických úvahách, to platí dvojnásob.
Prudce uhnul doleva a vyděšeně sledoval jednu ze střel, která jen o několik metrů minula levé křídlo. Ne, to nevydrží. Z jednotky už zbývalo jen pět strojů a husté mraky kovových úlomků, kterými prolétával, mu připomínaly jeho již neexistující kolegy, kteří se rozplynuli v duhových zásazích smrtonosných střel. Netušil, že tři z pěti solanských strojů již letí pouze ze setrvačnosti, protože kapsle s jedem v kombinéze vykonaly své poslání v okamžiku, kdy se piloti pokusili katapultovat.
Další zásah. Oslniivý záblesk Henryho na okamžik oslepil a když se mu opět vrátil zrak, zjistil, že jeho pronásledovatelé zmizeli. Hlavice prolétávaly bezcílně prázdným prostorem a nafialovělé paprsky pro ně marně hledaly vytoužený cíl. Prémie nebudou. Mezi malým bojovým strojem a pozemským křižníkem se jako dar z nebes objevil meteorický roj, který Henrymu zastínil výhled na nepřátelský stroj. Opatrně srovnal rychlost lodi s rojem a nechal se unášet pryč, daleko od vraždění, utrpení a nemilosrdných jatek v provedení odpovídajícím třiadvacátému století datování pozemské unie.