Sarga

seděl shroucený v křesle a své okolí evidentně nevnímal. Vyděšený lékař za stolkem intenzivně míchal povzbuzující lektvary a s obavami sledoval potícího se psychologa, který se marně snažil se solanským generálem zapříst jakýkoliv smysluplný rozhovor.
Velitel akce tupě zíral a nereagoval. Ztrátu svých lodí vnímal až příliš bolestně. Vojenská disciplína ho nutila přijmout děsivou skutečnost jako holý fakt, ale jeho lidské já ho sžíralo k nevydržení. Nervy mu povolovaly s každým dalším smrtícím zásahem pozemských střel. Když jednotlivé monitory pilotů zhasínaly a ukazatele životních funkcí se měnily v nehybnou čáru, vynořila se mu v mysli trýznivá představa z doby, kdy sloužil u letectva a při cvičném letu omylem odtrhl konektor biosnímačů z řídící desky.
Stalo se to velice snadno, když jeden z bezpečnostních popruhů nevydržel extrémní přetížení akrobatických kousků, které rád předváděl nad letištní věží, a přetížení ho vytrhlo ze sedačky a přirazilo nesmírnou silou ke stěně kabiny. Nikdy nezapomene, jak vyjeveně zíral na chuchvalce drátů mizející v útrobách lesklého skafandru a hlavou mu prolétávala divoká směsice nadávek ve většině soplanských dialektů.
V zápětí automat přepnul na automatického pilota, který se začal velmi zvolna navádět na přistání. Trvalo to nesnesitelně dlouho. Automatický detektor životních funkcí byl bez signálu a tak v souladu se směrnicí pro nouzové stavy kdesi ve svém biočipovém mozku konstatoval smrt pilota a vypnul přívod kyslíku, aby zbyla větší rezerva pro střelce, který se krčil v oddělené spodní kabině stroje. Sarga se začal dusit. Nejdříve pomalu a nenápadně. Vzduch, který dýchal, byl čím dál prázdnější. Musel dýchat více a hlouběji a přesto měl pocit, že se dusí. Panika, křeče, horečka, pot a široce rozevřené oči v namodralé tváři ujistily vyprošťovací četu o skutečném stavu pilota hned, jak ho uviděli. Dávali mu padesátiprocentní šanci na přežití a tvrdili cosi o celoživotním poškození mozku. Mýlili se. Když se tehdy Sarga probral, byl to zase on. Svěží, energický a rozhodný velitel. Nic mu nechybělo. Snad... Snad jenom drobnost. Ale ta se objevila až mnohem později. Až poté, co se stal nejvyšším velitelem tajné služby, a při jedné z extrémně náročných akcí se náhle shroutil. Ne, nebylo to pravé nervové shroucení. Prostě vypnul. Usnul s otevřenýma očima. Zdánlivě bez příčiny, ale vzbudit se nedal. Probral se až po pěti hodinách a nic si nepamatoval.
Tehdy to všechny dost vyděsilo a vzápětí mu zařídili každoroční dovolenou na zotavení, kam jezdil již čtvrtý rok právě do nedalekého rekreačního centra. Celý ostrov pro sebe, krásné dívky, zpěv exotického ptactva a šumění vln. Prostě dokonalá relaxace.
Doktoři tvrdili, že maximální riziko opakování podobných stavů je právě teď, v solanském letním období, kdy metabolismus pracuje rychleji a emoce jsou intenzivnější. Toto rizikové období by normálně trávil zcela nerušen v absolutním klidu, nebýt těch dvou prokletých pozemšťanů. Ten Stone od SDPP a jeho zákeřný android. Za všechno mohou jen a pouze oni.