Krutá zima

a nedostatek kyslíku. To byly základní dva problémy, nad nimiž právě intenzivně přemýšlel radarový operátor, který po útoku ve své sekci zůstal jako jediná živá bytost. Na několika zbývajících funkčních monitorech zvolna popraskával nekonečný ohňostroj elektrických výbojů v jednotlivých úsecích. Přerušená vedení vesele jiskřila po chodbách a vybíjela svoji přebytečnou energii do všeho, co jim stálo v cestě.
Tenkou škvírou ve stropě s hlasitým sykotem unikaly zbytky vzduchu a teplota v místnosti klesala na operátorův vkus až příliš rychle. Marně si snažil vzpomenout, co se vlastně stalo. Bylo to jen pár okamžiků a pak nastal konec. Konec všech jistot, konec křižníku i posádky, konec všeho. Snad měl tomu nadutému důstojníkovi přeci jenom říct o svých soukromých pozorováních. Ovšem teď už se zase nemusel bát, že by někdy někdo studoval záznamy měřících přístrojů a odhalil tak jeho zradu. Ne. Ta zemře společně s tímto vrakem. Ale to nesmí být uplný konec. Myšlenky na smrt ho přiváděly na pokraj šílenství. Chce žít. Je mu teprve třicet a nestudoval celý život jen proto, aby tu teď úplně zbytečně zemřel. Vždyť se ještě na Zemi nestihl ani připojistit. Tehdy mu to nepřipadalo důležité. Ale teď ?
Jeho pozornost upoutal neobvyklý pohyb na jedom z monitorů. Nemohl se mýlit. Byl to člověk. Živý člověk. Tápavá postava plukovníka Parkera se pomalu protáhla kolem kamery a sunula se dál.
" Ten tedy vypadá." ucedil operátor. Nepřekvapilo ho ani tolik, že jeho nadřízený není oblečen, ale nechápal, kde mohl přijít k tak ošklivé ráně na hlavě. Pravda, tady sice byli také všichni mrtví, tedy až na něho, ale za to si mohli sami. V okamžiku, kdy se s jasným zábleskem vyloupl z meziprostoru solanský hvězdolet, většina posádky relaxovala po snadném vítězství. Pak už bylo pozdě. V raketových zásobnících byly pouze střely pro přímý raketový útok na pozemské cíle a s těmi si odolný štít nepřátelského křižníku hravě poradil. Stejně jich nebylo mnoho. Nebyl čas. Pak, zcela bez varování, vyšlehl z boku křižníku záblesk a zcela sežehl velitelské řídící centrum. Okamžitý výbuch i únik kyslíku nadělaly strašnou paseku a operátor byl zřejmě jediný, kdo něco podobného očekával. Toho, že mu několik okamžiků před touto osudnou příhodou přinesl jeden z robotů azbestový skafandr, si všiml pouze druhý operátor a reagoval tím, že pronesl cosi o ustrašených zbabělcích. Více už říct nestačil. Ve schonu, kdy všichni překvapeně zírali na nepřátelskou loď, si operátor stihl kombinézu obléct a pak se to stalo. Kabina pukla a úzkou škvírou u stropu se vřítila do místnosti záplava zapálené plazmy. Ta v několika sekundách zmizela jako by tu nikdy nebyla a zanechala za sebou dílo zkázy. Plastex vydržel, ale lidé ne. Žár vystřídal mráz, ale proti němu nebyl odolný ani jeho azbestový skafandr. Vytápění běželo naplno, ale rezerva stačila sotva na čtvrt hodiny. Za chvíli bude konec.
Technik se zamyslel. Jestli tam někde venku Parker může chodit, znamená to, že je tam kyslík a normální teplota. Ještě jednou se podíval na monitor a z displeje určil chodbu. Musí se tam dostat, dřív než bude pozdě. Možná že je to jediná část sektoru, která má ještě vlastní vzduch a teplo.
Sehnul se nad spálenými zbytky jednoho z důstojníků a odepnul mu od pasu laserovou pistoli. Opatrně ji vsunul do postranního laloku svého oděvu a vydal se ke dveřím.