Snažil se ten obraz zaplašit, ale nešlo to. Stejně jako všichni elfové měl sklony k melancholii, ale na rozdíl od svých příbuz¬ných si v ní neliboval. Opovrhoval jí jako slabostí, ale teď, když opouštěl toto starobylé nádherné město, aby se možná nikdy nevrátil, nedokázal vzdorovat a poddal se jí. Viděl, jak lidské lodě v přístavu už nyní početně převyšují lodě elfů.Pravda, bylo tu mnoho mocných Orlů, Sokolů a Káňat, jejichž dlouhé štíhlé linie byly navrženy tak, aby pronikaly vlnami jako oštěp. Poháněly je magické vichry, a tak byly nejrychlejšími a nejlépe ovladatelnými mořskými plavidly, ale i tady, v jejich domovském městě, v největším přístavu elfů, byly obklíčeny jinými loděmi. Byly tu mohutné galeony z Bretonnie a Marienburgu. Pod sebou viděl plachetnice z Ará¬bie s plachtami podobnými žraločím ploutvím i džunky z da¬leké Kitaje s tyčícími se záďovými nástavbami a latinským oplachtěním, které bylo navrženo tak, aby zachycovalo vítr vzdálených moří. Všichni sem přišli obchodovat, nakoupit ma¬gické předměty, silné drogy a léky, jimiž byli elfové vyhlášení. Na oplátku přiváželi hedvábí, exotická dřeva, parfémy, koření a cvičené zábavní otroky — vše, co jeho lid vyžadoval, aby si zpříjemnil léta soumraku.
Ucítil slaný pach moře. Zahlédl člověka, který si ho prohlí¬žel dalekohledem ze strážního koše na jedné z lodí. Potlačil plíživé zlomyslné nutkání snést se s gryfem k tomu člověku blíž a vyděsit ho. Zatáhl za otěže a otočil svého oře vzhůru a k severu, k mrakům a vzdáleným horám obklopeným silnou aurou prastarých a mocných kouzel. Byl si vědom, že ho to občas táhne ke staré krutosti svého lidu, který viděl v nižších rasách pouhé hračky, jejichž životy nebyly důležité, a pocítil nával nevolnosti a nenávisti k sobě samému; city, které ho tolik odlišovaly od ostatních elfů.

Teclis pod sebou cítil, jak se gryfův hrudník napíná a sta¬huje, když zvíře dýchá v rytmu pohybů křídel. Slyšel metro¬nom srdce, ženoucího krev do svalů a pohánějícího šlachy jako nějaký silný stroj. Gryf vydal uširvoucí výkřik naprostého triumfu. Teclis přesně věděl, jak se cítí. Jásal při pohledu na město rozprostřené pod sebou jako model v pokojíku nějakého elfího dítěte. Možná že takhle se cítí bohové, když se dívají z nebes na zem, jak se chovají jejich smrtelní pěšáci, pomys¬lel si.
Pod ním se v ulicích hemžili lidé — Tiranoci ve vozících, hrdí dračí páni, učení otroci z daleké Kitaje, kupci z tuctu zemí lidí. Poznali ho, předního čaroděje této země, na cestě za svými záležitostmi? Ve skutečnosti na tom nezáleželo. Vzhlíželi s bázní a údivem na elfího pána přelétajícího nad nimi, křičeli a mávali mu na pozdrav. Teclis jim zamával v od¬pověď a nechal zvíře proletět nad vrcholky střech k přístavu, k tisícům tyčících se stěžňů, které označovaly polohu lodí.
Přeletěl nad rozpadajícími se panskými sídly a prázdnými domky, všiml si poloprázdných ulic postavených pro desetkrát víc obyvatel a pocit triumfu z něho rázem vyprchal. Ta skuteč¬nost ho zasáhla jako úder kladiva, stejně jako vždy, když si uvědomil, že elfové jsou vymírající rasou. Žádná pompéznost to nemohla zastřít. Nesmírná síla tvůrčího génia, která obklo¬pila každou velkou ulici mohutnými sochami a vzletnými slou¬py, se vytrácela ze světa. Mnoho budov kolem přístavu obývali otroci a cizinci. Naplnili je bzučícím životem, jenž napodo¬boval pradávnou slávu Lothernu. Ale nebyl to elfí život. Byl to život lidí zvenčí, kteří přišli na ostrovní kontinent nedávno a nikdy neudělali ani krok mimo cizineckou čtvrť tohoto jedi¬ného města.
Opět se mu v mysli objevila vize nevyhnutelné smrti těch, které považoval za blízké. Věděl, že jednoho dne nebude na těchto ulicích, v tomto městě, na celém kontinentu žádný elf. Jeho lid bude pryč, nezanechá po sobě ani duchy a jen kroky cizinců budou nadále znít ozvěnou v troskách, jež bývaly jeho domovem.

Tyrion se zazubil a pokrčil rameny. „Doufám, že jsi ty lekce zvládl dobře, bratříčku."
Blahosklonnost v jeho tónu Teclise velice podráždila, ale skryl to za trpký úsměv. „Kéž žiješ tisíc let, bratře."
„I ty, Tec lisí z Bílé věže." Tyrion ustoupil s obvyklým skvě¬lým načasováním gryfovi z cesty a předvedl dokonalou dvor¬skou poklonu.
Teclis zamával ženám a svým sluhům, zatáhl za otěže a če¬kal. Gryfovy boky se pod ním stáhly, jak se svaly napjaly ke skoku. Ucítil v žaludku chvilkové zhoupnutí, když se tvor odrazil vpřed a vrhl se do prostoru volným místem v balkonu. Na krátký závratný okamžik viděl pod sebou celé město od chrámového paláce krále Fénixe po velkou sochu Aenariona, jež v přístavu vítá vracející se námořníky - to vše osvětlené zlatavým slunečním svitem Ulthuanu.
Žaludek se mu zhoupl, jak gryf klesl k zemi. Na chvíli ho ovládla panika. Zachycovací postroj, který před chvílí vypadal jako dobrý nápad, se nyní stal smrtící pastí. Během několika chvil, které mu zabere rozepnutí postroje a levitační zaklí¬nadlo, se se svým ořem roztříští o mramor dole. Bojoval s nut¬káním zavřít oči a sledoval, jak se k nim blíží střechy vilek nižší šlechty s purpurovými střešními taškami.
Pak gryf s hromovým zarachocením rozpřáhl své mohutné perutě, které tloukly do vzduchu silou bouře. Klesání, které Teclisovi málem zastavilo srdce, přestalo a na chvíli se zdálo, jako by se tvor vznášel ve vzduchu zachycen mezi gravitační silou a silou svého stoupavého pohybu. Teclise zaplavil pocit beztíže, směsice hrůzy a veselí, a potom gryf začal mávat kříd¬ly silněji a jeho gigantická magická síla zvítězila nad přitažli¬vostí země.

Teclis zamumlal omluvu a odkulhal k němu. Vytáhl se una¬veně do sedla, kde se připoutal. Někteří mladí elfové jezdili bez sedla a nepři poutaní a prováděli různé bravurní kousky na hřbetě svých zvířat, ale to nebylo nic pro něho. Ujistil se, že všechny přezky jsou na místě a při tom cítil mírné rozpaky. Takhle by jezdilo dítě, ale nehodlal náhodou spadnout ze sedla. Jistěže znal kouzla levitace, ale kdyby byl na chvíli omráčený nebo nepozorný, nebo kdyby vichry magie nevanuly dost silně, mohl by pro něho být pád osudný i tak.
Přišel se na něj podívat jeho bratr. Ignoroval gryfův obrov¬ský zobák a mohutné drápy s klidem, který mu Teclis záviděl. V blízkosti zvířat obvykle byli nervózní i ti nejstatečnější, ale Tyrion ne. Vypadal klidně a uvolněně jako u večerní tabule a nebyla to žádná falešná póza.
„Jsi si jistý, že opravdu nechceš, abych tě doprovázel?" i zeptal se.
„Ty máš povinnosti tady, u naší flotily, bratře, a na tenhle úkol je nejvhodnější samotná magie."
„Skláním se před tvými znalostmi, ale přesto mám zkuše¬nosti, že dobře nabroušená čepel může být vždycky užitečná."
Teclis popleskal levou rukou zbraň, která mu visela po boku. „Mám dobře nabroušenou čepel a používat ji mne učil | mistr," řekl.

Občas si Teclis přál, aby uměl správně ovládat gryfa, ale nikdy se mu to nepovedlo. Toto umění se mohli naučit jen nej¬silnější z elfů a navíc se to museli učit od mládí. On byl v mládí pořád nemocný. Nikdy nebude schopen jezdit na tomto skvě¬lém zvířeti do bitvy, aniž by dřív ochromil jeho divokou vůli magií, čímž by všechno pokazil. Potřeboval použít kouzlo omámení, aby zvíře bylo poslušné a dalo se na něm jet.
Zalila ho vlna závrati. Stále se to zhoršovalo. Počítal poma¬lu do dvaceti a nepřekvapilo ho, když se země zatřásla a budo¬va zachvěla. Zvláštní citlivost na výkyvy v úrovních magické energie kolem něj, vedlejší účinek kouzel, která mu za nor¬málních okolností dodávaly sílu a energii, ho před zemětře¬sením varovala. Věděl, že si musí pospíšit, že jeho zemi a lidu dochází čas a pokud vázací kouzla selžou, pak jemu velmi pravděpodobně také.
Zhluboka se nadechl vzduchu ve stáji. Měl v sobě převlá¬dající pach zvířecích těl, hnoje a peří. Staří sluhové zavěsili velké sedlo zvířeti na záda. Celou dobu se snažili mít na pozoru před jeho silnými drápy a zobákem ostrým jako šavle. Pro¬hlédli podbřišník a uzdu a pak se tázavě podívali na Teclise. Pokrčil rameny a napjal svou vůli, zatímco mumlal slova za¬klínadla. Cítil kolem sebe tok energie, který ho zahřál jako vždycky. Vyslal jeho úponky, aby se dotkly velkého zvířete, uklidnily jeho divoké srdce a ukonejšily žhnoucí mozek. Zví¬řeti klesla víčka. Jak začalo kouzlo fungovat, uvolnilo svůj postoj. Nyní vypadalo jaksi menší a méně vznosné.

Grume a jeho bojovníci už mířili z předsíně do sněhu.
„Ty si nemyslíš, že Grume Gotreka Gurnissona přemůže?"
„Je tvrdý a má velké vojsko, ale i kdyby se mu to nepovedlo, poslouží to našim cílům. Pokud se jim nepodaří trolobijce přemoci, nalákají ho sem - a na Stezkách Prastarých na něj číhají věci, které dokážou zabít i jeho."
Když vstoupil do stáje, sluhové na něj pohlédli s úctou. Teclis byl oblečený do bitvy, měl nasazenou válečnou korunu Saphe¬ry a nesl hůl Lileathu. Nevšímal si jejich pohledů a prohlédl gryfa. Bylo to úžasné zvíře, okřídlený lev s orlí hlavou, dost velký, aby na něm mohl jezdit elf. Otevřel tlamu a vydal vý¬křik, který bodal v uších, až kurtizány nervózně vyjekly a pak se začaly hihňat. Byl to válečný křik, jenž už celé věky děsil nepřátele elfů. Nyní, když velcí draci většinou spali, byla tato mocná magická zvířata oblíbenými létajícími oři elfů. Samo¬zřejmě byli vzácní. Tento byl závodní šampión a stál by tolik jako výkupné za krále lidí. Velká chovatelka Ranagor ho vlastno¬ručně vypiplala z vejce, které přinesla z nejvyšších svahů Hory mláďat.

„Pokračujte," zařval Grume. Kelmain pokrčil rameny a roz¬máchle zagestikuloval.
„Vidím, že máš další plán, bratře," řekl Lhoigor s rozpus¬tilým smíchem.
„Rozumíš mi dokonale jako vždy. Ke smrti trpaslíka vede víc než jedna cesta." Zvedl křišťálovou kouli, kterou si přinesl z ruin prastaré Lahmie. Byla chladná a tvrdá. Diamant v jejím středu se blýskal magickou energií. Zamumlal kouzlo a koule se vznesla do vzduchu. Začala v kruzích létat kolem bojovníka Chaosu. Kelmain zavřel oči a soustředil se na spojení. Jeho zorný úhel splynul s diamantem. Nyní se stal jeho okem, takže jím viděl.
„Tohle tě dovede k tomu prokletému trpaslíkovi," prohlásil Kelmain. Kouzlo způsobilo, že hlas zněl z Oka. „Umožni nám stát se svědky velkého vítězství! Jdi zabít Gotreka Gurnisso¬na."
Kelmain mírně unavený namáhavým rituálem zazíval. Jeho bratr udělal totéž. Kelmaina naplnil pocit vítězství, když se připravil přesunout své vědomí do Oka. Ať tak či tak, Gotrek Gurnisson bude stejně mrtvý. A všichni ostatní s ním.

„Pro toho obrovského idiota to zřejmě bude nanejvýš ne¬šťastný osud," dodal a ukázal na Gruma holí. Mohutný váleč¬ník Chaosu ho ignoroval a soustředil se na ječeni na vojáky rozmisťující se na určené pozice. „Měl bych tento portál zavřít a nechat ho, ať mu na cestě do Císařství zmrznou nohy."
„Povolej ho zpět, bratře. Vždycky ho můžeš poslat do Lus¬trie, když budeš mít starost o jeho zdraví." Lhoigorův úsměv byl chladný, ale nikoliv prostý zlomyslnosti.
„Nebo do brány v potopené Melayi - to by mu vyčistilo zbroj," řekl Kelmain.
„Myslím, že náš poslední průzkumný tým se nevrátil ze zkoušky stezek, o nichž jsme si mysleli, že vedou do srdce Ohnivé hory. Možná by ta láva našeho přítele hezky zahřála." „Nebo do Ulthuanu, aby naučil elfy, co se stane s těmi, kteří vzdorují válečníkům Krvavého boha," pronesl Lhoigor téměř dokonalou napodobeninou chvástavého chování váleč¬níka Chaosu. Kelmain se zasmál. Byl to tak děsivý zvuk, že bestie vzhlédly a zachvěly se.

„Proč ne? Pokud uspěješ, bude o nepřítele méně. Nemám Gotreka Gurnissona rád a jeho smrt mě potěší. Dám ti kouzlo, které ti dovolí najít trolobijce a jeho sekeru. Až ho najdeš. zabij ho," řekl Kelmain.
„Pokud to dokážeš," dodal tak tiše, aby to Grume neslyšel. Kelmain sledoval, jak se v místnosti shromažďuje Grumova moc. Zdálo se, že je vytesané hlavy obscénních žabích bohů pozorují téměř posměšně. Podíval se do vidoucího krystalu a střetl se s pohledem svého bratra. Lhoigor vypadal poněkud zesláble. Použití mluvícího kouzla na tak velkou vzdálenost vyčerpá i mága jeho moci.
„Našel jsi Gotreka Gurnissona," řekl Lhoigor. Nebyla to otázka.
„Ano, má věštba odhalila, že naše bestie měly pravdu. Je tady blízko, v Sylvánském uzlu. Člověk by si skoro řekl, že to je osud," odpověděl Kelmain.
„Možná to tak je. Zdá se, že ho osud poznamenal. Nebo síly, jež stojí proti nám."

zvířecké rysy se zkřivily hněvem. Tyčil se nad mágem do skoro dvojnásobné výšky. Ruku měl na rukojeti podivně zkroucené palice, která se mu za normálních okolností houpala na zápěstí. „U Khorna, za to zaplatíš nejvyšší cenu."
„Prokazuješ naprostý nedostatek intelektu, který se zcela spravedlivě přisuzuje všem Khornovým vyznavačům," odpo¬věděl Kelmain tak omluvným a skoro až poníženým tónem, že to válečníka Chaosu naprosto zmátlo. „Kdybys mě zabil nebo nakrmil mou duší některou ze svých mocných zbraní, i nebyl by tu nikdo, kdo by ti otevřel Stezky Prastarých... nebo ti našel trolobijce."
„Pak uposlechneš každého mého rozkazu," řekl Grume. Sebeuspokojení v hlase bylo zřejmé. Raději naslouchal tónu než slovům, což Kelmain věděl. Bylo to zvíře, které si bude razit cestu vpřed přes námitky ostatních.

Bylo třeba dohlédnout na použití zařízení Prastarých a ujistit se, že dobře slouží Chaosu. Přesto by se Grumova ctižádost dala využít. Znovu pohlédl do krystalu, jestli bratr sleduje jeho myšlenky. Lhoigorův úsměv mu napověděl, že ano.
„Víš, co se stalo s posledním čarodějem, co se mi vysmí¬val?" zeptal se Grume výhružným hlasem. Měl sebedůvěru člověka, který ví, že má na dosah ruky malou armádu bestií. Ztráty způsobené trolobijcem a jeho přáteli zmenšily jeho voj¬sko jen asi o pětinu.
Kelmain potlačil zívnutí. „Řekl bych, že jeho duše nakrmila démona, který sídlí ve tvém obušku," odpověděl. „Nebo jsi ho nabídl jako svačinku svému ochránci, knížeti démonů? Zapo¬mněl jsem. Člověk se v dnešní době setkává s tolika mocnými válečníky Chaosu, že si prostě nemůže zapamatovat všechny ty strašné tresty, které vyměřují těm, kdo se jim vysmívají."
„Hraješ nebezpečnou hru, čaroději," řekl Grume. Jeho

Grume si zvedl hledí, aby odhalil napuchlé a odporné rysy. V malých prasečích očkách válečného pána se objevil krutě vychytralý záblesk. Kelmain mu skoro mohl číst myšlenky. Gotrekova sekera se mezi přívrženci Chaosu stala téměř legen¬dou. Při obléhání Praag prosekla údajně nepřemožitelnou zbroj Velkého válečného pána Chaosu Areka Srdce démona. Smrt tak mocného bojovníka vedla k rozpadu armády a ukončení obléhání Města hrdinů. Říkalo se, že trpaslík dokonce ve ztra¬ceném městě Karag Dum zničil i fyzickou formu jednoho z největších Khornových démonů.
Kelmain byl jedním z mála, kteří byli na takové pozici, aby věděli, co z toho je pravda. Grume už měl několik mocných zbraní, v nichž byly zakuty duše mocných démonů a válečníků. Bylo zřejmé, že chce ke své sbírce přidat i trpaslíkovu sekeru. Stejně tak bylo jasné, že až přijde čas a síly Chaosu definitivně zvítězí, hodlá tyto zbraně plně použít na ty, kdo mu budou stát v cestě. Ten plán naprosto odpovídal někomu tak hloupé¬mu, ale on byl na sebe pyšný, jak je chytrý. Kelmain věděl, že vysvětlovat mu, jakému nebezpečí by se vystavil při pokusu použít tuto sekeru, by stejně k ničemu nevedlo. Toto byla zbraň, která svou nesmírnou mocí dokázala zvrátit cesty Chao¬su a vládla silnou magií. Grume o takových věcech nevěděl vůbec nic. Kelmain ano, i když by jen nerad plýtval svou silou na tak nebezpečné pronásledování v tak kritickou dobu.

„Je to velmi nebezpečná zbraň," pronesl Kelmain a vzápětí si přál, aby raději nechal ústa zavřená. Z toho zápachu málem začal zvracet. Možná na něm bylo něco magického. Obvykle nebyl tak choulostivý. Nebo to možná mělo něco společného s tou ohyzdnou zbraní, kterou vyznavač Khorna nosil. Když se [ na ni čaroděj podíval magickým zrakem, začal se kroutit. Ně¬čím takovým by nechtěl být zabit. Smrt by pak byla tou nej¬menší starostí.
„Všechny zbraně jsou nebezpečné, ale já jsem přívrženec Khorna," řekl Grume s přezíravým úšklebkem. Byl to každým coulem válečný pán, který mluví se svými podřízenými čaro¬ději.
Idiot! pomyslel si Kelmain. Proč musím vždycky spolupra¬covat s takovými kašpary, kteří mají v hlavě jen svaly? Občas si myslel, že velké síly Chaosu si vybírají své zastánce mezi válečníky podle tuposti - a Krvavý bůh především.
To tedy opravdu je, ozval se mu v hlavě Lhoigorův hlas. Kelmain věděl, že jeho dvojče přemýšlí úplně stejně jako on,
„Nepracuji s následovníky Přeměňovače cest o nic raději než vy se mnou," řekl Grume. „Ale Velcí promluvili a démoni mi přinesli jejich slova. Přišel čas, abychom se sjednotili a po¬razili slabé království lidí."

To ano, uvažoval Kelmain. A rád bych věděl, jestli tušíš, kolik toho má tohle místo, na němž stojíme, s tím vším spo¬lečného. Podíval se na zbytky prastarého oblouku, jenž domi¬noval místnosti. Byla to velice vynalézavá kouzla, téměř božská ve své spletitosti a tak složitá, že mu hrozila ovládnout mysl, i když teď byla nečinná. Stezky Prastarých, pomyslel si Kel¬main s obdivem. Otevřeli jsme je, nebo spíše naši mistři je otevřeli, a my je můžeme používat, jak chceme. Brzy nám to přivede tenhle prastarý a zkažený svět na dosah a my jej přetvoříme, aby odpovídal našim snům. Ale když chceme udě¬lat něco takového, musíme pracovat s idioty, kteří nás chtějí využít jen pro své malicherné cíle.

Venku vířil sníh s větrem, odrážen kouzly, které Kelmain kolem nich upředl.
Kelmain se zahleděl do vznášejícího se krystalu. Viděl v něm zobrazeného Lhoigora, své jednovaječné dvojče. Stejně tak by mohl stát tady v místnosti, byl však tisíc mil odsud v tom ponurém chrámu na ostrově Albion. Vysoký, štíhlý, s li¬šáckými rysy a bledou kůží. Rozdíl mezi nimi byl jen v tom, že Lhoigor byl oblečený ve zlaté místo černé a měl runovou hůl ze zlata místo jeho ebenové zdobené stříbrem. Lhoigor si zamával rukou před nosem a pak ji zvedl k ústům. Kelmain věděl, co tím chce říct. Proč jen ho ze všech shromážděných válečných pánů musí na obhlídce doprovázet zrovna Grume? Proč to nemohl být Kestranor Kastrovač? Ten pižmový zápach Slaaneshova věřícího byl alespoň příjemný. Dal by přednost i Čulazchánovi, hnijícímu přívrženci Nurgleho. Bylo škoda, že si vytáhl kratší stéblo a byl nucen doprovázet tuhle prů¬zkumnou výpravu. Před tímhle by dal přednost i příšerně mok¬rému počasí toho otravného ostrova. Říkal si ale, že někdo to udělat musí. Jejich akolyté byli všichni zaneprázdněni nahá¬něním moci do stezek. Po pravdě řečeno ho nápad použít pra¬starou síť mimodimenzionálních stezek vzrušoval.

Potřebovali rychle najít přístřeší, jinak jsou ztraceni.
„Chci zabít Gotreka Gurnissona sám," řekl Grume Noční spár. Vynořil se ze stínů jako malá hora z kovu a zbraní. Složitá síť mocných kouzel na jeho zbroji téměř oslepovala Kelmainův magický zrak. Válečník byl jako posedlý od chvíle, kdy se z vánice vrátili poražení zvědové a přinesli zprávy o trpaslí¬kově přítomnosti. Kelmain si nyní přál, aby se o něm nikdy nezmínil, ale byl v Praag a věděl, že popisu dodanému zvědy odpovídá jen Gotrek Gurnisson a jeho společníci.
„Proč?" zeptal se čaroděj Chaosu, jen aby odporoval. Roz¬hlédl se po kamenných zdech prastarého předpokoje a znovu se pokusil o trpělivost. Runy i podivné rytiny ho fascinovaly, ale ten zápach byl skutečně odpudivý. Jednou rukou s drápy si zakryl nos i ústa. Grume páchl potem, zaschlou krví a ztuh¬lým mozkem, který mu pokrýval zbroj. Kelmain se obvykle nepokládal za zhýčkaného, protože to by si při své práci ne¬mohl dovolit, ale tohle bylo příliš.
„Protože jeho sekera zabila Areka Srdce démona a já ji chci získat. Taková zbraň by mne byla hodna. Všichni pova¬žovali Arekovu zbroj za neproniknutelnou," zaburácel Grumův hluboký hlas.