Vedle něj kráčel Max, zjevně lhostejný vůči chladu. Felix byl rád, že je mág nablízku. Aura, která ho obklopovala, vy¬dávala dost tepla, aby zaplašila tu nejhorší zimu. Možná ji Max takhle nasměroval, aby mu pomohl. Felix se nechtěl ptát. Také poskytovala dost světla, aby bylo vidět kolem.
„Šli tudy," ukázal Felix ve směru Gotrekových stop. Trolo¬bijce měl velmi dobře rozeznatelné otisky. Měl širší a větší chodidla než člověk a kratší krok.
„To mě nepřekvapuje," řekl Max.
„Mám pocit, že mi chceš říct něco, co se mi nebude líbit," prohlásil Felix; pozorně si prohlížel temnotu za kruhem světla a vyhlížel záblesk očí bestií. Bez trolobijců se cítil zranitelný, Stačil by jen jeden dostatečně šťastný oštěp, který vyřadí čaro¬děje, a pak by stál sám proti nestvůrám.
Maxovi přeběhl po tváři soustředěný zamračený výraz. „Tím směrem je mohutný zdroj magické energie. Září jako maják.

Max přikývl. „Magický výtvor se značnou mocí - řekl bych, že je to ohnisko nějakého špehovacího kouzla."
„Chceš říct, že nás sleduje čaroděj?"
„Ano - a velmi mocný. Velmi pravděpodobně ten, který naplánoval tento útok a přivedl k nám ty vyznavače Chaosu."
„Takže čaroděj Chaosu stejně jako ta nestvůra - skvělé," řekl Felix kysele. „Můžeš s tím něco udělat?"
„Uvidíme, až najdeme ostatní," usoudil Max Schreiber. „Raději bychom měli jít, nebo je nikdy nedohoníme."
„Neměj strach," řekl Felix. „Trpaslíci mají krátké nohy. Nemohou nám utéct."
Každých několik set kroků nacházeli místa, kde byly bestie zahnány do úzkých a nezbývalo jim než pustit se s trpaslíky do boje. Podle počtu zmutovaných mrtvol ležících ve sněhu se dalo soudit, že nebyly příliš úspěšné. Nyní začaly padat větší, hustší vločky, zaplňovaly stopy a zakrývaly mrtvoly. Felix věděl, že brzy budou tam, kde byly kdysi živé, dýchající bytosti, jen bizarní hrboly. Pomyslel si, že je to velice depre¬sivní.

„Tak ty hodíš mé rozdrcené tělo svým stoupencům, aby si pohráli, co?" Sekera zasáhla obrovu druhou nohu, prosekla zbroj a šlachy a znehybnila ji. Grume se začal zvedat za po¬moci obou rukou. Sekera se mihla a odsekla mu levou ruku v zápěstí. Další úder odťal pravou ruku v lokti. Gotrek plivl na ležící postavu a otočil se k bestiím. V trolobijcových činech byla strašlivá bezděčná krutost, z níž Felixe mrazilo. Bojovník Chaosu, prakticky bez končetin, sebou mlátil ve sněhu, kde postupně vykrvácel.
Gotrek vyrazil se zvednutou sekerou proti bestiím. To už na ně bylo příliš. V šíleném spěchu se rozprchly. Felix si stačil všimnout, že podivný předmět podobný oku se tu dosud vznᬚí, v šeru téměř neviditelný. Kýval se vpřed a vzad, jako oko, které se je snaží zahlédnout.
Co je to za novou odpornost? pomyslel si.
Kelmain se otočil, aby se poradil se vznášejícím se obrazem svého bratra. „Tak to byl silný Grume," řekl. Obraz umírajícího válečníka Chaosu měl dosud vtisknutý v mysli.
„Dalo se to předpokládat. Takové, jako je Gotrek Gurnis¬son, nelze přemoci Grumy z tohoto světa. Ta sekera v sobě nese kus osudu."
„Tak bychom ji raději měli odstranit z hrací desky tohoto světa," usmál se Kelmain.
„Pokračuj v našem plánu," řekl Lhoigor. „Nastraž past."
„Ne!" vykřikl Felix, když Gotrek se Snorrim zmizeli v šeru. „Počkejte, musíme mít plán!"
Věděl, že už je pozdě. Otočil se a uviděl přicházet Maxe Schreibera. Obklopovala ho záře. Sníh mu syčel pod nohama a měnil se v páru. Byl to děsivý pohled. Čaroděj teď vypadal méně lidsky.
„Příliš pozdě, Felixi," řekl. „Raději bychom se měli vydat za nimi."
„Viděl jsi to podivné vznášející se oko?" zeptal se Felix.

Jak Felix běžel vpřed, všiml si podivného zápachu, jakoby hnijícího masa a sražené krve. Byl si jistý, že vychází z bojov¬níka Chaosu, a byl případný, i když zvedal žaludek. Zblízka si všiml, jak je Grume obrovský - skutečná hora masa ve zbroji. Z ječeni palcátu Felixe rozbolela hlava a marně zatínal zuby. Měl pocit, že mu z uší každou chvíli začne téct krev. Nechápal, jak to trolobijce může vydržet.
Přes páchnoucí mlhu viděl, že Gotrek dosud stojí pod blí¬žícím se palcátem. Aby splnil, co řekl, Grume nemířil trolobijci na hlavu, ale na paži se sekerou. Očividně trolobijce hodlal zajmout a mučit. Pro ně ostatní to nevěstilo nic dobrého. Za sebou Felix sotva slyšel zvuky masakru, který Snorri rozpoutal mezi bestiemi.
Přes démonické ječeni zbraně bylo Grumův šílený burácivý smích stěží slyšet. Gotrekův obličej vypadal bledý a neživý, Palcát se blížil jako kladivo nějakého šíleného boha války. Pak, v poslední vteřině, vyrazila Gotrekova sekera. Runami pokryté ostří se zabořilo do démonické lebky a na lesklé čepeli vzplanuly ohnivé čáry. Démonova hlava se roztříštila na tisíc kousků. Ječeni okamžitě přestalo a páchnoucí oblak se začal rozplývat.
„Tak ty mi polámeš kosti, co?" prohodil Gotrek téměř kon¬verzačním tónem. Sekera se znovu mihla vzduchem a zasáhla obra do podkolení. Ozdobná zbroj se prohnula, jako by byla vyrobena z cínu. Vytryskla krev. Grume se skácel dozadu jako podťatý strom. Felix tak tak stačil uskočit stranou, aby nebyl rozmačkán.

Felix se Snorrim se na okamžik zastavili a podívali se jeden na druhého. Trolobijce už po¬zabíjel všechno, co měl v dosahu. Zamrkal a tupě se zahleděl na Felixe, protože nechápal, kam se poděli všichni nepřátelé. Vtom Felix spatřil, jak Grumův ječící palcát dopadá na Go¬treka. Ten pohyb byl neuvěřitelně rychlý a z trpaslíka by zbyla jen kaše, jenže trolobijce už tam nebyl. Rychle uskočil a vyhnul se tak místu úderu.
Podle Gotrekova výrazu by Felix řekl, že soustředění se na boj mu dělá potíže. To nebylo nic divného, protože ječeni palcátu bylo deptající i ze vzdálenosti padesáti kroků. Bohové vědí, jaké to musí být zblízka. Jen ten, kdo viděl trpaslíka bojovat tak často jako Felix, by si všiml, že je pomalejší než jindy a že se nepohybuje s obvyklou jistotou.
Obrovský válečník Chaosu se strašlivě zasmál, jako by dobře věděl, jaký vliv na nepřítele jeho zbraň má, a měl už v minulosti dost příležitostí to pozorovat. Když promluvil, jeho hlas překypoval sebedůvěrou. „Lebkovému palcátu z Mala¬raku nelze čelit. Zmrazí údy a srdce těch, kdo se mu postaví. Připrav se pozdravit své předky."
Felix si změřil vzdálenost mezi sebou a bojovníkem Chaosu a soustředil se na to, co vypadalo jako slabé místo v zádovém pancíři jeho zbroje. Ale už když to dělal, věděl, že je příliš daleko, než aby se tam dostal včas. Nastala konečně hodina trolobijcovy smrti?

povrchu byly vyleptané podivné symboly a vykládané hlavy démonů. V pravé ruce měl mohutný štít tvarovaný tak, aby připomínal úkosem hledící tvář Krvežíznivce, jednoho z nej¬větších démonů. V levé ruce držel palcát z nějakého podivného kovu s hlavicí tvarovanou jako lebka jiného ohavného démona. Možná to byl tentýž, z matného zlata a černi. Vyzařoval po¬divnou sílu. Prázdné oční důlky planuly ďábelským světlem, takže to vypadalo, že je démon naživu. Když jej válečník Chaosu zvedl, palcát vydal tak hlasité zaječení, že by to vzbu¬dilo i mrtvého.
„Jsem Grume Noční spár a nedaruji ti rychlou smrt," zařval bojovník Chaosu. „Přerazím ti kolena a roztluču klouby na kaši. Pak hodím tvé zmrzačené tělo svým stoupencům, aby si s tebou ještě pohráli."
„Přišel jsi žvanit nebo bojovat?" odfrkl Gotrek.
„Tvá smrt bude dlouhá a strašná. Tví příbuzní budou výt a skřípat zuby, až o ní uslyší."
„Nemám žádné příbuzné," opáčil Gotrek. Když ta slova říkal, zježily se mu vousy vztekem. Vzápětí se rozmáchl se¬kerou. Ostří zazvonilo o štít. Zdálo se, že se démonův obličej zkřivil a překvapeně zašklebil, když sekera zasáhla cíl. Rozta¬vený kov tekl jako krev nebo slzy. Tady funguje divná magie, pomyslel si Felix a ucouvl, když se mu nějaká bestie pokusila srazit hlavu.
Otočil se dokola a praštil bestii jílcem meče do čenichu. Ozvalo se křupnutí, jak povolila kost a chrupavka. Druhou pěstí udeřil protivníka do čerstvě zraněného místa; odměnou mu bylo bolestivé zavytí. Bestie se zapotácela. Felix jí odsekl mečem polovinu obličeje, až odhalil zuby a bílou kost. Pak tvora zbavil agonie tím, že mu usekl hlavu.
Kolem vybuchovaly další ohnivé koule, které vyčistily pros¬tor. Felix stál a oslněné mrkal. Buď si byl Max při míření naprosto jistý, nebo mu nezáleželo na tom, jestli náhodou za¬sáhne i jeho. Pomyšlení na tu druhou možnost Felixovi klidu rozhodně nepřidalo.
Rozhlédl se. Většina bestií pobíhala kolem bitevní vřavy a vyhýbala se přímým střetům. Snažily se dostat k Maxovi,
než stačí znovu použít kouzlo

V tom šílenství byl jistý záměr. Snorri ho ochotně násle¬doval. Ignoroval velkého válečníka Chaosu, protože nemohl připustit, aby ho v závodě zabíjení bestií předběhl pouhý člo¬věk. Takže to vyšlo, pomyslel si Felix. Alespoň mám krytá záda. Věděl, že pokud se někdo dokáže s válečníkem Chaosu vypořádat, tak jedině Gotrek. Trpaslík ještě nikdy v boji ne¬prohrál a Felix pochyboval o tom, že s tím začne zrovna teď.
Felix si vybíral snadné cíle, sekal po raněných a oslepených. Snorri se takovou diskriminací nezabýval. Útočil na všechno, na co dosáhl, ať už to bylo zraněné, nezraněné, oslepené, neoslepené nebo na útěku. Při zabíjení se smál, šťastný jako dítě, které dostalo novou hračku.
Max vyslal obloukem další ohnivé koule. Při výbuchu se noc na chvíli změnila v den a sníh v páru. Felix viděl, jak jedna bestie padla s obličejem plným puchýřů, kůže sejí lou¬pala z masa a maso jí odpadávalo z kostí jako z převařené šunky. Potřeboval vteřinu, aby se zorientoval, a pak se rozběhl za Snorrim do nejhustšího davu. Za ním mu silný zvonivý zvuk napovídal, že se Gotrekova sekera střetla se zbraní mo¬hutného válečníka Chaosu.
„Vrahu Areka, připrav se na smrt," zahřměl hlas, alespoň
o oktávu hlubší než lidský. „Tvoje sekera bude moje."
„Nepovídej," opáčil Gotrek skřípavým hlasem, slyšitelným
i přes hluk bitvy. Felix se vyhnul ráně a skočil vpřed. Jeho
meč pronikl krytem protivníka a pak až do jeho žaludku. Otočil
hrot vzhůru k žebrům a bodl k srdci. Pak jej vytáhl. Vystříkla
krev a bestie padla kupředu. Krev se jí valila z vlčí tlamy
a tesáky cvakly Felixovi tak blízko hrdla, že ucítil její odporný
dech. Ťal znovu, aby si kolem sebe udělal místo, a zjistil, že
ho divoká vřava bitvy dostala do blízkosti Gotreka a jeho
protivníka.
Uvědomil si, že válečník Chaosu je skutečně obrovský. Tak velkou lidskou postavu neviděl od chvíle, kdy bojoval u Osamělé věže se zmutovaným tělesným strážcem šedého věšt¬ce Thanquola. A co se týče obratnosti v boji, byl neporovnatel¬ný. Na sobě měl zbroj se zářícími runami.